Putinovi agenti – jak ruští špioni kradou naše tajemství

Foto: Jana Šintáková Michalicová

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

„Hledaný byl popsán jako jed­načty­ři­ce­ti­le­tý muž, jenž měl šest dní před tím opus­tit svou man­žel­ku na kra­ji lesa u Lipníka na pome­zí Nymburska a Boleslavska. Ženě se svě­řil, že má pro­blémy, a od té doby ho nikdo nevi­děl. Pátrací akce po zmi­ze­lém zača­la pod­le veli­tel­ské­ho času v 9:43. „Manželka ho napo­sle­dy vidě­la v sobo­tu 12. září u závo­ry na kra­ji lesa. Předal jí mobil­ní tele­fon, u sebe by měl mít note­book,“ řekl teh­dy Nymburskému dení­ku veli­tel akce, vrch­ní komi­sař František Kuneš. (…) Podobných pří­pa­dů se roč­ně sta­ne něko­lik tisíc.“

O knize

Dostala se mi do rukou novin­ka nakla­da­tel­ství nasto­le, kte­ré je sou­čás­tí medi­ál­ní sku­pi­ny Albatros Media a. s. Obálka půso­bí poně­kud tem­ně a ponu­ře, záro­veň však i vel­mi moder­ně. Barevně je ladě­na vkus­ně do černo-bílo-červeného pro­ve­de­ní, což evo­ku­je napě­tí, kri­mi, pod­svě­tí či detek­tiv­ní styl. Při bliž­ším pohle­du spat­ří­me na obráz­ku por­trét Vladimíra Putina, což nazna­ču­je tema­tic­ké zamě­ře­ní obsa­hu kni­hy. Publikace není přespří­liš roz­sáh­lá, čítá něco málo přes 200 stran, tak­že ji lze pře­číst i během jedi­né­ho dne. Odstavce jsou vzduš­ně for­má­to­va­né, tak­že se čtou vcel­ku pří­jem­ně a čte­nář není zce­la zahl­cen.

Autor kni­hy a sou­čas­ně redak­tor týde­ní­ku Respekt, Ondřej Kundra, kte­rý vydal kni­hu již roku 2016 v elek­tro­nic­ké podo­bě pod nakla­da­tel­stvím BizBooks, při­chá­zí nyní s tiš­tě­nou podo­bou. Text je dělen do čtr­nác­ti kapi­tol s názvy: Rýhy v pod­la­ze, Stále se roz­ši­řo­vat, Zrození vůd­ce, Magnitského zákon, Nová šlech­ta, Oči pře­le­pe­né pás­kou, Opět spo­lu, Znehybnělá spo­leč­nost, Rezidentura, Praha v záři slun­ce, Cestovatel, Vedoucí kolo­to­če, Čtyři krt­ci v Tallinnu a une­se­ný muž a Epilog.

Publikace pojed­ná­vá o „pokra­ču­jí­cí“ stu­de­né vál­ce, mezi­ná­rod­ních vzta­zích, ochra­ně našich svo­bod i bez­peč­nos­ti a v nepo­sled­ní řadě také o taj­ných služ­bách či nájem­ních vra­zích. Poutavým vyprá­vě­ním autor sezna­mu­je čte­ná­ře s neve­řej­ný­mi osu­dy osob­nos­tí spo­je­ných s rus­kou zpra­vo­daj­skou čin­nos­tí – jako je napří­klad taj­ný špi­on pra­cu­jí­cí pro rus­kou roz­věd­ku, Robert Rachardžo, odha­le­ný na úze­mí Česka po roce 1990. Dále zde vystu­pu­je čes­ká „Mata Hari“, major­ka Vladimíra Odehnalová, kte­rá se zaplet­la do špi­o­náž­ní afé­ry a měla kon­tak­ty s lid­mi napo­je­ný­mi na rus­kou roz­věd­ku a poz­dě­ji se stáh­la na jih Moravy. Generálové Josef Sedlák a František Hrabal nebo Josef Prokš, kte­ří se obje­vi­li ve zná­mé čes­ké špi­o­náž­ní afé­ře. Zmiňuje i oby­čej­né „krteč­ky“, jako je např. Vladimir Veitman, Alexej a Viktorie Dressenovy a Herman Simm. Staré rus­ké pří­slo­ví pra­ví, že nee­xis­tu­je nikdo jako „býva­lý agent“.

Kniha při­ná­ší foto­gra­fie obě­tí, jako jsou např. Sergej Magnitský, zemřel po téměř roč­ní vaz­bě, Alexandr Litviněnko, otrá­ven radi­o­ak­tiv­ním polo­ni­em, či Saíd-Emin Ibragimov, kte­rý měl násled­ky po opa­ko­va­ném muče­ní. Autor v kni­ze objas­ňu­je, že akti­vi­ty rus­kých taj­ných slu­žeb nejsou pou­ze relik­tem dob dáv­no minu­lých, pohřbe­ných lis­to­pa­do­vou revo­lu­cí roku 1989. Ačkoliv deva­de­sá­tá léta nasvěd­čo­va­la tomu, že pro­mě­na Ruska by nemu­se­la být pou­hou uto­pis­tic­kou ide­ou, dal­ší vývoj nazna­ču­je opak. Ukazuje se, že ani po vstu­pu Česka do NATO v roce 1999 a poz­dě­ji i do Evropské unie, Rusko odsud nikdy nestáh­lo své taj­né agen­ty – nao­pak v posled­ních letech jejich řady výraz­ně posí­li­lo.

Publikace se sna­ží uká­zat, jak fun­gu­jí mocen­ské struk­tu­ry, taj­né služ­by a poli­tic­ké ope­ra­ce, kte­ré zůstá­va­jí běž­ným lidem skry­té. Čtenář má pří­le­ži­tost nahléd­nout kri­tič­tě­ji na mecha­nismy poli­tic­ké pro­pa­gan­dy a lépe poro­zu­mět tomu, jakým způ­so­bem mohou zpra­vo­daj­ské služ­by ovliv­ňo­vat veřej­né míně­ní. Jsem ráda, že jsem se nena­ro­di­la v Rusku, kde za jaký­ko­liv náznak odpo­ru hro­zí fyzic­ká likvi­da­ce, přes­to bych se radě­ji pře­su­nu­la někam dál.

Žánr

Nakladatelství nasto­le se ori­en­tu­je hlav­ně na sou­čas­ná spo­le­čen­ská téma­ta a repor­táž­ní lite­ra­tu­ru. Jelikož žánro­vě se kni­ha Putinovi agen­ti pohy­bu­je v oblas­ti inves­ti­ga­tiv­ní pub­li­cis­ti­ky, kte­rá se opí­rá o fak­ta a zdro­je, lze tuto kni­hu řadit do oblas­ti lite­ra­tu­ry fak­tu a poli­to­lo­gie.

Metodika, jazyk a investigativní styl autora

Jazyk novi­ná­ře Ondřeje Kundry je spi­sov­ný, kul­ti­vo­va­ný, ale niko­li aka­de­mic­ký. Jeho repor­táž­ní styl vychá­zí z novi­nář­ské inves­ti­ga­ti­vy. Užívá pře­váž­ně spi­sov­né výra­zy, ačko­liv jeho ruko­pis je smě­si­ce novi­nář­ské­ho sty­lu a dra­ma­ti­zač­ních prv­ků, aby byl obsah čti­věj­ší a pří­stup­něj­ší běž­né­mu čte­ná­ři. Kundrovy kni­hy býva­jí oce­ňo­vá­ny pro kom­bi­na­ci inves­ti­ga­tiv­ní novi­na­ři­ny s nara­tiv­ním vyprá­vě­ním, kdy fak­ta se stá­va­jí pří­stup­něj­ší a vstře­ba­tel­něj­ší skr­ze pou­ta­vé pří­běhy kon­krét­ních lidí. Celkově je text sro­zu­mi­tel­ný, čte se lehce, vstře­bá­vá se pří­jem­ně, a novi­nář­ský styl dodá­vá kni­ze urči­tý druh pou­ta­vos­ti, čti­vos­ti a láka­vos­ti.

Práce na kni­ze byla vede­na zřej­mě peč­li­vě. Autor pou­ží­vá novi­nář­skou inves­ti­ga­tiv­ní kom­po­zi­ci – postu­pu­je tak, že začí­ná sou­čas­něj­ší­mi pří­běhy z nedáv­né minu­los­ti a násled­ně se hlou­bě­ji noří do minu­los­ti, postup­ně se vra­cí v his­to­rii, aby vysvět­lil koře­ny udá­los­tí. Nakonec uka­zu­je, že sou­čas­né ope­ra­ce jsou vlast­ně pokra­čo­vá­ním star­ších metod.

Autor roz­ši­řu­je kon­text – vysvět­lu­je, jak fun­gu­jí rus­ké taj­né služ­by, kdo jsou růz­ní lidé, jak spo­lu­pra­cu­jí, zmi­ňu­je perestroj­ku, KGB či FSB nebo GRU apod. Autor své dílo pro­po­ju­je s množ­stvím dal­ších pra­cí, v tex­tu se odka­zu­je mimo jiné napří­klad na kni­hu Nová stu­de­ná vál­ka brit­ské­ho novi­ná­ře a spe­ci­a­lis­ty na Rusko Edwarda Lucase, kte­rý se zabý­vá rus­kou geo­po­li­ti­kou.

Cílová skupina

Kniha je urče­na poměr­ně širo­ké­mu spek­tru popu­la­ce. Ocení ji pře­de­vším čte­ná­ři inves­ti­ga­tiv­ní žur­na­lis­ti­ky, zájem­ci o sou­čas­nou poli­ti­ku a pro­ble­ma­ti­ku mezi­ná­rod­ních vzta­hů, také fanouš­ci do his­to­rie fun­go­vá­ní zpra­vo­daj­ských slu­žeb či záku­li­sí poli­tic­ké­ho dění. Mohla by se líbit těm, kdo sle­du­jí prá­ci novi­ná­ře Ondřeje Kundry, ale i těm, kdo jej zatím nezna­jí. Díky repor­táž­ní­mu sty­lu a vyprá­vě­ní kon­krét­ních lid­ských pří­bě­hů však může být při­taž­li­vá i pro ty, kte­ří běž­ně po odbor­něj­ší lite­ra­tu­ře nesa­ha­jí. A ano, kni­ha je vhod­ná i pro ty, kdo snad­no pod­lé­ha­jí rus­ké pro­pa­gan­dě.

Plusy a mínusy

Autor píše novi­nář­sky živě a dyna­mic­ky. Text půso­bí mís­ty téměř jako špi­o­náž­ní thriller, tak­že se kni­ha čte rych­le a snad­no. Kniha sta­ví na kon­krét­ních osu­dech agen­tů, diplo­ma­tů či lidí zapo­je­ných do zpra­vo­daj­ských ope­ra­cí. Autor vychá­zí z novi­nář­ské­ho pát­rá­ní, roz­ho­vo­rů a doku­men­tů. Text je dopl­něn odka­zy na dal­ší zdro­je a lite­ra­tu­ru. Informace v kni­ze jsou sro­zu­mi­tel­né a týka­jí­cí se i dění doby nedáv­no minu­lé.

Fragmentární mozai­ko­vi­tá struk­tu­ra nemu­sí vyho­vo­vat kaž­dé­mu čte­ná­ři. Jako dal­ší mínus se může jevit ome­ze­ný roz­sah, kdy z důvo­du vra­ce­ní do minu­los­ti není věno­vá­no tolik pro­sto­ru pro sou­čas­nost. Děj kon­čí někde u Miloše Zemana, tak­že vše, co se sta­lo poz­dě­ji – např. posled­ní roky rus­ké inva­ze na Ukrajinu, nové ope­ra­ce, změ­ny ve vede­ní taj­ných slu­žeb či mezi­ná­rod­ní poli­tic­ké reak­ce – v ní není.

Ukázka z knihy

„Když carev­na Kateřina II. Veliká obha­jo­va­la svo­ji expan­ziv­ní poli­ti­ku, pro­hlá­si­la: „Nemám jinou mož­nost, jak brá­nit hra­ni­ce své říše, než je roz­ši­řo­vat.“ Právě roz­ši­řo­vá­ní hra­nic bylo v dal­ších sta­le­tích hna­cím moto­rem poli­ti­ky kre­mel­ských vlád­ců. Ve stře­do­vě­ku se po více než sto pade­sát let Rusko roz­ši­řo­va­lo prů­měr­ným tem­pem jed­no­ho nově naby­té­ho Nizozemska roč­ně.“

Verdikt

Knihu jsem čet­la se zájmem, líbi­la se mi jak obsa­ho­vě, tak po for­mál­ní strán­ce – jazyk je čti­vý a pou­ta­vý. Příběhy lidí uve­de­ných v kni­ze uka­zu­jí „rus­ký způ­sob vlád­nu­tí“, kdy se prá­vo a pod­ni­ká­ní točí oko­lo zájmů úzké sku­pi­ny lidí, kte­ří kom­bi­nu­jí prak­ti­ky pev­né ruky s tech­ni­kou výzvěd­ných slu­žeb a vyso­ký byz­nys s orga­ni­zo­va­ným zlo­či­nem. Dodávám, že v mé před­cho­zí recen­zi byli séri­o­ví vra­zi spo­leč­nos­tí odsou­ze­ni a tres­tá­ni spo­leč­nos­tí, zatím­co stát­ní nási­lí nebo nási­lí pro­vá­dě­né z poli­tic­kých důvo­dů bývá bohu­žel raci­o­na­li­zo­vá­no, ačko­liv z morál­ní­ho hle­dis­ka jde také o zabí­je­ní (kte­ré se do sta­tis­tik nedo­stá­vá). Ve 20. sto­le­tí způ­so­bi­li nej­vět­ší počty obě­tí prá­vě stát­ní reži­my a poli­tic­ké sys­témy, niko­li jed­not­li­ví zlo­čin­ci. Z psy­cho­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka lze u těch­to osob uva­žo­vat tak­též o absen­ci svě­do­mí, empa­tie a citu. Na kniž­ním por­tá­lu Databáze knih ten­to titul zís­kal k dneš­ní­mu dni skvě­lých 80 %.

„Měl dva živo­ty – jeden život zjev­ný a veřej­ný, kte­rý viděl kaž­dý, komu bylo libo, plný rela­tiv­ní prav­dy a rela­tiv­ní lži, doce­la podob­ný živo­tu svých zná­mých a přá­tel, a dru­hý – pro­bí­ha­jí­cí taj­ně.“

Anton Pavlovič Čechov

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra (*1980) je čes­ký inves­ti­ga­tiv­ní novi­nář, pub­li­cis­ta a autor lite­ra­tu­ry fak­tu, např. Novičok nebo kul­ka: Jak umí­ra­jí Putinovi kri­ti­ci (2021) či Vendulka: Útěk za svo­bo­dou (2019). Působí v týde­ní­ku Respekt, kde se dlou­ho­do­bě zamě­řu­je na zne­u­ží­vá­ní moci, korup­ci, půso­be­ní cizích moc­nos­tí v Česku a na dez­in­for­mač­ní kam­pa­ně. Patří mezi nej­vý­raz­něj­ší osob­nos­ti čes­ké žur­na­lis­ti­ky s řadou oce­ně­ní za inves­ti­ga­tiv­ní prá­ci.

• Vydáno: 2026
• Nakladatelství: nasto­le
• Počet stran: 200
• Jazyk vydá­ní: čes­ký
• Forma: kla­sic­ká kni­ha
• Vazba kni­hy: pev­ná / váza­ná
• ISBN: 978-80-7448-601-2