„Je menší, než jsem si ho představoval. Vpadne do výslechové místnosti v okovech čistý jako slovo boží. Je cítit lacinou dezinfekcí; vězeňským zápachem až příliš podobným tomu, co cítíte v márnici. Lehce, téměř zženštile šišlá. Neforemná hlava, kulatá ramena, modrá prasečí očka, je jako dva obrácené kužely spojené dohromady. Vskutku odpudivý pohled. S vrahy, jako je Kenneth Bianchi, nějakou trpělivost mám, protože jsou alespoň schopni komunikovat souvisle. Na tuhle rozkydlou zrůdu, stvůru, která umučila a zmasakrovala nejméně 33 mladých chlapců, však nervy nemám.“
Anotace
Vstupte do temného světa lidské zvrácenosti. Bestsellerový autor Christopher Berry-Dee se v této knize noří ještě hlouběji do mysli sériových vrahů a odhaluje jejich životy, lži a děsivé motivy. Prostřednictvím rozhovorů s pachateli, vyšetřovateli i členy obžaloby přináší neobyčejně detailní pohled na případy, které otřásly světem.
Obsah knihy
Dostala se mi do rukou novinka nakladatelství CPress, které je v současné době součástí moderní mediální společnosti Albatros Media a. s. Obálka působí velmi moderním dojmem, je vyvedena v černo-bílo-červené barvě, což evokuje kriminální tématiku či styl detektivek. Při bližším pohledu spatříme na obrázku výlevku vany, která je potřísněna zřejmě krví. Již design knihy napovídá, že téma nebude pro slabší povahy. Kniha je sice obsáhlejší, čítá 320 stran, ale odstavce jsou vcelku vzdušné, moderně formátované, takže se čtou vcelku příjemně a čtenář není zcela zahlcen.
V pěti kapitolách autor uvádí rozhovory s pěti sériovými vrahy. Pootevírá dvířka k nahlédnutí do jejich životů a pokouší se odhalit či nastínit možné souvislosti mezi jejich životem, dětstvím, výchovou a sériovou kriminální činností. Kniha vychází z databází a archívů známých případů – konkrétně pojednává příběh vrahů, kteří nesou jména: John Wayne Michael Gacy, Kenneth Alessio Bianchi, William George Heirens, John David Guise Cannan a Patricia Wrightová. Čtyři z pěti jsou američané, John David Guise Cannan byl britské národnosti. Čtyři z pěti jsou sérioví vrazi, Patricia Wrightová nikoliv. Většinou se jedná o historické případy ze 70.–90. let, tedy nic v současnosti aktuálního. John Wayne Michael Gacy byl popraven, Kenneth Alessio Bianchi byl odsouzen k doživotí, William George Heirens zemřel ve vězení, John David Guise Cannan zemřel ve vězení.
Titulek „Největší zlo světa“ považuji trošičku za senzační a nadsazený, neboť vrazi i sérioví vrazi se objevují bez rozdílu po celém světě. Nicméně USA se pyšní nejlepší kriminalistickou dokumentací, dlouhodobými databázemi a umožňují výzkumníkům rozhovory s odsouzenými vrahy. To může poněkud zkreslit v knize uváděné statistiky – podíl sériových vrahů: 76 % USA a 17 % Evropa. Je nutno přihlédnout k faktu, že mnoho zemí sériové vraždy neeviduje jako zvláštní kategorii a v autoritářských nebo chudších státech se mnoho případů nikdy neodhalí nebo nespojí. Takže ve výsledku v knize uváděné statistiky znamenají, že USA mají nejvíce zdokumentovaných sériových vrahů, ne nutně nejvíce. Myslím si, že záměrem autora nebylo vytvořit geopolitickou úvahu o USA, spíše využívá statistiky a mediální obraz, který se hodí pro dramatizaci. Vzpomeňme na české sériové vrahy, manžele Stodolovy, kteří by nebyli dopadeni, nebýt náhody.
Podtitulek „Rozhovory se sériovými vrahy“ vlastně trochu mate čtenáře, protože název knihy naznačuje metodu rozhovoru, ale ve skutečnosti většina textu je biografický příběh vraha, zatímco rozhovory jsou jen menší částí materiálu.
Žánr
Žánrově jde spíše o pularizační true crime literaturu, která rekonstruuje známé případy a doplňuje je o rozhovory. Čtenář by neměl očekávat aktuální kriminologický výzkum ani pojednání z odborné psychologie.
Metodika a jazyk autora
Text Christophera Berry-Dee, autora knihy, je reportážní a kultivovaný. Užívá kromě občasných slangových a hovorových slůvek převážně spisovné výrazy, ačkoliv jeho rukopis je směsice novinářského stylu, dramatizačních výrazů a někdy i lehce bulvárního tónu. Jazyk je místy silně expresivně zabarven – používá barvitá přirovnání, někdy až skoro bulvární charakteristiky pachatelů. Posuďte sami – hned v prvním odstavci kapitoly se to jen hemží výrazy typu např. „zápach“, „prasečí očka“, „odpudivý pohled“, „rozkydlá zrůda“, „stvůra“. Ačkoliv se jedná o hodnotící soudy, nemusí to být špatně, neboť tento styl dodává knize určitý druh poutavosti, čtivosti a lákavosti – zejména pro cílovou skupinu.
Práce na knize byla vedena zřejmě pečlivě, neboť kniha nabízí široký záběr do života odsouzených trestanců. To napovídá, že autor kromě studia unikátních archivních materiálů – jako jsou soudní spisy a policejní archivy – vedl rozhovory nejen s policií a některými vězni, ale musel být v kontaktu i s jejich rodinami. Byl vcelku dobře obeznámen s prostředím, do nějž se viníci jako děti narodili, znal sociální poměry a rodinné zázemí, kterým mohli trpět, uvažoval druh výchovy, kterou dostali, a možnou míru vlivu na vývoj osobnosti, a v neposlední řadě také zdravotní stav a choroby, které je sužovaly či vedly k činu.
Kapitoly
Kupříkladu z první kapitoly o vrahu jménem John Wayne Michael Gacy rozumím, že měl přespříliš přísného až sociopatického otce, z jehož strany zažíval nelítostné psychické i fyzické týrání – mimo peskování, nadávek a výprasků mu i v opilosti úmyslně zastřelil jeho milovaného psa. Zřejmě v důsledku těchto událostí začal asi v pěti letech Johnny dostávat záchvaty, při nichž bez zjevné příčiny omdléval. V důsledku těchto zdravotních onemocnění dostal nebohý John koktejl silných chemických léků – barbiturátů, antikonvulziv – které způsobily kromě dalších psychických potíží a sociálního vyloučení také obrovské množství nežádoucích účinků, které lékaři i rodiče přehlíželi. Navzdory těmto otřesným zážitkům byl John pracovitý, pilný a přísný perfekcionista – učil se, učitelům dělal poslíčka, pomáhal se záškoláctvím, po škole pomáhal matce, dělal nejen své domácí úkoly, ale i práce v domě, chodil na brigády a vydělával své první peníze. Nic z toho otci nestačilo. Rozhodl se tedy dále pro dobrovolnictví a začal pracovat pro kandidáta na radního.
Když byl Kenneth Alessio Bianchi zatčen, začal tvrdit, že vraždy nespáchal on, ale jeho druhá osobnost jménem Billy. Během výslechů a psychologických testů mluvil jiným hlasem, měnil způsob řeči, tvrdil, že si na vraždy nepamatuje, protože je spáchal „Billy“. Jeden z lékařů udělal velmi jednoduchý test – řekl Bianchimu v hypnóze, že Billy má ještě třetí osobnost. A Bianchi se okamžitě „chytil“ a začal hrát další novou osobnost, kterou si právě vymyslel. Tím se ukázalo, že jeho údajná psychická porucha je hraná, aby se vyhnul trestu.
William George Heirens známý jako rtěnkový vrah byl zatčen a obviněn ze tří vražd v Chicagu. Jeho případ je dodnes sporný. Někteří kriminalisté a právníci tvrdí, že jeho doznání bylo vynucené, policie na něj vyvíjela extrémní tlak a důkazy proti němu nebyly úplně jednoznačné. Heirens sám později svou vinu odvolal a po desetiletí se snažil o nové projednání případu. Proto se o něm někdy píše jako o jednom z nejkontroverznějších případů americké kriminalistiky 20. století. Slavný „rtěnkový nápis“, podle kterého dostal přezdívku, je dodnes jedním z nejdiskutovanějších důkazů v celé kauze. Někteří vyšetřovatelé totiž později pochybovali, zda ho vůbec napsal vrah. To je docela silný detail, který se někdy v knihách o sériových vrazích zjednodušuje.
John David Guise Cannan, známý také pod pseudonymem John Peterson, byl britský vrah, sériový násilník, únosce. Cannan byl už dříve ve vězení za jiný brutální zločin, ale byl předčasně propuštěn. Krátce po propuštění pak došlo k dalšímu útoku. Tento případ vyvolal ve Velké Británii debatu o předčasném propouštění násilných pachatelů a o tom, jak dobře systém dokáže odhadnout riziko recidivy.
V případě Patricie Wrightové jde o jednorázový případ vraždy kvůli pojistce, čímž se vymyká z tématu sériových vrahů. Ačkoliv se kniha jmenuje „rozhovory se sériovými vrahy“, ne všechny případy jsou skuteční sérioví vrazi. Na rozdíl od případů jako William George Heirens nebo John Wayne Gacy její kauza nikdy nezískala velkou mediální pozornost, takže nevím, proč se vůbec do knihy dostala.
Cílová skupina
Kniha je určena širokému spektru čtenářů. Ocení ji především fanoušci příběhů s kriminální tématikou, detektivek, dramatických děl a náročnějšího čtení. Díky podrobnému popisu dětství, vývoje, zdravotního stavu a přesného zachycení mezilidských vztahů podává kniha silnou výpověď a současně se stává varováním. Myslím si, že spíše než hledat místo „největšího zla“ by bylo vhodné zamyslet se nad smyslem vhodné, laskavé a empatické výchovy a dialogové komunikace pro každé dítě, i to s nálepkou „problémové“.
Plusy a mínusy
Kniha vyniká především silnými příběhy, syrovým vylíčením, místy drsným jazykem. Určitou nevýhodou může být psychicky náročné čtení, hodnotící soudy a expresivní jazyk autora. Kniha může být srozumitelná i bez znalosti psychologie či dobového kontextu případů. Jelikož kniha není přepis rozhovorů, není jasné, zda autor nepřehání dramatizaci nebo zda rozhovory nejsou selektivně upravené.
Ukázka
„Šedesát pět procent obětí sériových vražd tvoří ženy. V USA je ročně zaznamenáno nanejvýš 200 obětí sexuálních sériových vrahů. Toto číslo je sice vysoké, ale ve srovnání s téměř 18 000 vraždami s jedinou obětí působí zanedbatelně. Problémem nejsou sériové vraždy, ale domácí násilí, vraždy na pracovišti nebo to, že dva chlapi jdou do baru, kde jeden vytáhne pistoli a zastřelí toho druhého.“
Verdikt
Z mého pohledu jde spíše o populární kriminalistiku než o odbornou práci, spíše o kriminalistickou reportáž než o psychologickou analýzu. Knihu jsem sice četla se zájmem, avšak jazyk autora mi v některých pasážích zcela nesedl, zejména charakteristiky popisovány expresivními výrazy a jiné hodnotící soudy. Příběhy lidí uvedených v knize jsou velmi silné – u sériových vrahů se ne vždy, avšak mnohdy vyskytuje ozvěna výrazného traumatu z dětství, které mohlo zapříčinit vznik křehkého ega a sadistických sklonů, antisociální poruchu osobnosti, sociopatii, citovou zakrnělost, absenci svědomí, instrumentalizaci vztahů, touhu po moci a kontrole a konečně v některých případech i rozštěp na dvě osobnosti jako Jekyll a Hyde. Ačkoliv Christopher Berry-Dee je britský bestsellerový autor, na knižním portálu Databáze knih jeho titul získal k dnešnímu dni zhruba pouhých 60 %.
Osobnost autora
Christopher Berry-Dee se narodil v roce 1948 ve Winchesteru v Anglii. Působí jako britský kriminolog a autor bestsellerových knih v žánru true crime (literatura faktu o skutečných zločinech). Proslavil se zejména sérií rozhovorů s nejznámějšími sériovými vrahy historie – s některými z nich se dokonce osobně setkal v nejpřísněji střežených věznicích. Mnoho jeho textů o „rozhovorech“ je kombinací faktických rozhovorů, archivních materiálů a literární rekonstrukce.
Vydáno: 2026
Nakladatelství: CPress
Originální název: Talking with Serial Killers: World’s Most Evil, 2005
Překlad: Marek Hlaváč
Počet stran: 320
Jazyk vydání: český
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: pevná / vázaná
ISBN: 978-80-264-5882-1
