Eleanor se má vážně skvěle - Literární senzace pro všechny asociály

Kdybychom moh­li za sto let nahléd­nout do sezna­mu povin­né čet­by, jsem si jis­tá, že bychom v něm, jakož­to význam­né­ho zástup­ce lite­ra­tu­ry 21. sto­le­tí, našli román „Eleanor se má váž­ně skvě­le“. Myslím si, že někte­ří stu­den­ti by ho nesná­še­li, při­šel by jim nud­ný a takřka o ničem, zato pro dru­hé by to byl jeden z nej­ob­lí­be­něj­ších pří­bě­hů, kte­rý by je chy­tl za srd­ce, a rádi by se k němu dob­ro­vol­ně vra­ce­li. Jenže jak je tomu doo­prav­dy?

Na tuhle kni­hu jsem všu­de sly­še­la samou chvá­lu, v zahra­ni­čí na mě (a to v kaž­dém knih­ku­pec­tví, sku­teč­ně!) neu­stá­le kou­ka­la z oddě­le­ní TOP best­selle­rů a vůbec, stá­le jsem na ni někde nará­že­la. Nedalo mi to, Eleanor jsem si muse­la pře­číst a udě­lat si na ni svůj vlast­ní názor. Než vám ho však sdě­lím, něco málo k ději je nut­nos­tí pro lep­ší pocho­pe­ní:

Eleanor je vel­mi samo­tář­ský člo­věk. Ale ačko­liv nemá žád­né přá­te­le ani rodi­nu, s nikým netrá­ví vol­ný čas a již něko­lik let žije den­no­den­ně jed­nou a tou samou ruti­nou, nestě­žu­je si a vypo­řá­dá­vá se s živo­tem, jak nej­lé­pe umí. Ve skot­ském Glasgow pra­cu­je jako účet­ní, nesta­rá se o to, co si mys­lí dru­zí, pra­vi­del­ně v míst­ním obcho­dě naku­pu­je ty samé věci a o víken­dech se věnu­je pití vod­ky, díky kte­ré­mu se zapo­mí­ná na otřes­né dět­ství. Náhle se však spřá­te­lí s kole­gou Raymondem, a od té chví­le si je Eleanor vědo­ma toho, že musí vystou­pit ze své uli­ty ven.

Nyní by vám hlav­ní hrdin­ka měla být bliž­ší a měli bys­te se v její sple­ti­té osob­nos­ti vyznat ale­spoň o tro­chu více, než tomu bylo před chví­lí. Ale pokud máte pocit, že tomu­to intro­vert­ní­mu člo­vě­ku plně nero­zu­mí­te a Eleanořin pro­blém stá­le nechá­pe­te, věř­te mi, ono to ani po pře­čte­ní celé kni­hy nebu­de o moc lep­ší. Pro kaž­dé­ho z nás je samo­ta růz­ně pří­jem­ná, vyhle­dá­vá­me ji či nao­pak – a to je jen jeden z mno­ha vli­vů, kte­ré roz­hod­nou, zda vás kni­ha dosta­ne do kolen, nebo vás zane­chá chlad­ný­mi.

V kaž­dém pří­pa­dě se nemu­sí­te bát, že bys­te se nudi­li. Spisovatelka Gail Honeymanová píše vel­mi čti­vě a sviž­ně, tak­že pří­běh utí­ká jako voda – i přes­to, že je v kni­ze poměr­ně málo dia­lo­gů, kte­ré při­ro­ze­ně nabí­ze­jí více akce. Ale tady nejde prá­vě ani tak o akci a neče­ka­né zvra­ty, ale nao­pak o poci­ty, pro­žit­ky a zamyš­le­ní nad vývo­jem Eleanořiny osob­nos­ti, nad jejím zvlášt­ním cho­vá­ním a uva­žo­vá­ním. Jde o vži­tí se do její kůže a pozná­ní, že tako­ví­to lidé mezi námi oprav­du exis­tu­jí.

A tepr­ve pak vám to dojde. To, že skr­ze román „Eleanor se má váž­ně skvě­le“ pocho­pí­te, že někte­ří kolem nás se mohou potý­kat s podob­ný­mi pro­blémy. A vy tedy mís­to toho, že bys­te ono­ho podi­ví­na igno­ro­va­li, mu tře­ba nabíd­ne­te pomoc. Protože v tom oka­mži­ku už bude­te vědět, že vy nemá­te poně­tí o tom, čím vším si daný člo­věk pro­šel, co ho trá­pí, jaké má posti­že­ní či ome­ze­ní a podob­ně. Možností je spous­ta. A pro­to ho nemů­že­te ihned odsou­dit a zaška­tul­ko­vat. Jedno je pro­to zřej­mé – měli bychom si pomá­hat, a to za kaž­dých okol­nos­tí a bez roz­dí­lu.

Tyto myš­len­ky (a spous­tu dal­ších) ve mně vyvo­la­la Eleanor – podiv­ná lite­rár­ní posta­va, kte­ré stá­le moc nero­zu­mím a sna­žím se k ní najít svou ces­tu. A prá­vě pro­to jsem nesmír­ně vděč­ná, že jsem se moh­la pono­řit do toho­to nezvyk­lé­ho, hlu­bo­ké­ho pří­bě­hu, kte­rý mi roz­ší­řil obzo­ry a posu­nul zase o kus dál. I když ten­to román neřa­dím ke svým nej­ob­lí­be­něj­ším, roz­hod­ně sto­jí mini­mál­ně za jed­no pře­čte­ní (nebo ale­spoň pokus). Literatura by měla slou­žit nejen jako zábav­ná výplň naše­ho vol­né­ho času, ale měla by také, pod­le mého názo­ru, vzdě­lá­vat. To „Eleanor se má váž­ně skvě­le“ dělá vše­mi dese­ti.