Febiofest výběr – Pravda, Naděje a Corpus Christi – Trojitá recenze

recenze filmu pravda

Dne 24. září 2020 mělo v kinech pre­mi­é­ru hned pět sním­ků, kte­ré byly záro­veň uve­de­ny v před­pre­mi­é­ře na fil­mo­vém fes­ti­va­lu Febiofest – francouzsko-italské dra­ma Žaluji Romana Polanskiho, nor­ské Disco, francouzsko-japonská Pravda reži­sé­ra Hirokazu Kore’edy, norsko-švédká Nadějereži­sér­ky Marie Sødahl a pol­ské Corpus Christi reži­sé­ra Jana Komasy. Recenzi na film Žaluji jsem již před časem vydal zvlášť a sní­mek Discojsem nevi­děl, nicmé­ně zby­lým třem poči­nům bych se věno­val rád, a tudíž je v násle­du­jí­cím tex­tu pro­be­ru všech­ny najed­nou. 

Pravda (La Vérité) – 50% 

Japonský reži­sér a mis­tr rodin­ných drob­no­kre­seb Hirokazu Kore’eda (Po bou­ři, Zloději) nato­čil svůj prv­ní neja­pon­sky mlu­ve­ný počin, i ten­to­krát se nicmé­ně držel téma­tu rodi­ny. V jeho pří­bě­hu situ­o­va­ném do pod­zim­ní Paříže se mlu­ví fran­couz­sky a ang­lic­ky, jeho hrdin­ka­mi jsou totiž slav­ná fran­couz­ská hereč­ka Fabienne (Catherine Deneuve) a její dce­ra Lumir (Juliette Binoche), kte­rá žije coby úspěš­ná sce­nárist­ka v New Yorku. Když ale její mat­ka vydá auto­bi­o­gra­fii, jede jí i s rodi­nou (Lumirina man­že­la hra­je Ethan Hawke) osob­ně pogra­tu­lo­vat a vyjas­nit si něja­ké nepřes­nos­ti, o nichž Fabienne do své kni­hy napsa­la. Návštěva se však neplá­no­va­ně pro­dlou­ží, při­čemž na obě ženy doleh­ne tlak nikdy nevy­řče­ných trau­mat a dáv­ných křivd z rodin­né minu­los­ti. 

© Film Europe

Zahajovací sní­mek loň­ské­ho fes­ti­va­lu v Benátkách se zabý­vá nejed­no­znač­nos­tí a rela­ti­vi­za­cí prav­dy, při­čemž Kore’eda hoj­ně pra­cu­je i s moti­vem nespo­leh­li­vé pamě­ti, kte­rá může prav­du ukry­tou v našich vzpo­mín­kách po čase pře­tvá­řet. Od sociálně-kritických a poe­tic­kých dra­mat o oby­čej­ných lidech se oce­ňo­va­ný reži­sér a sce­náris­ta pře­su­nul do pro­stře­dí umě­lec­ké sme­tán­ky, jež sice stá­le doká­že zapl­nit rea­lis­tic­ký­mi posta­va­mi a věro­hod­ný­mi dia­lo­gy, ale to nic nemě­ní na tom, že mu ta změ­na pří­liš nepro­spě­la. Film sto­jí na vzta­hu mat­ky, aro­gant­ní a samo­li­bé slav­né hereč­ky na sklon­ku kari­é­ry, a dce­ry, kte­rá od ní radě­ji utek­la do zámo­ří a celý život jí vyčí­tá její neu­stá­lé pře­hlí­že­ní a pohr­dá­ní. Z toho­to slib­né­ho a poten­ci­ál­ně vel­mi nos­né­ho kon­flik­tu se ale poda­ři­lo vytě­žit poměr­ně málo, jeli­kož sní­mek se od začát­ku do kon­ce drží poklid­né atmo­sfé­ry a namís­to kon­fron­ta­cí smě­řu­jí­cích ke katar­zi se oba­lu­je doslov­ný­mi meta­fo­ra­mi s troj­ú­hel­ní­ky a vzta­hy mezi rea­li­tou a fikč­ním fil­mo­vým svě­tem.

Postavy sice postup­ně odha­lu­jí víc a víc infor­ma­cí ze své minu­los­ti, vzá­jem­né spo­ry ale nijak nevy­ře­ší a spíš se jen utvr­dí v nut­nos­ti pou­ží­vat pře­tvář­ku, lži a mani­pu­la­ce, pro­to­že i to je pod­le nich funkč­ní způ­sob, jak udr­žet rodi­nu pohro­ma­dě – a vedou k tomu pak i násle­du­jí­cí gene­ra­ce. Pokřivené sdě­le­ní sním­ku opí­ra­jí­cí se o to, že tako­vé­to jed­ná­ní je v pořád­ku, je bizar­ní i v sou­vis­los­ti s tím, že ona soudrž­nost je v pří­pa­dě této rodi­ny jen ilu­zí, neb její čle­no­vé po celou dobu během dočas­né­ho spo­leč­né­ho sou­ži­tí spíš jen před­stí­ra­jí, že jsou rodi­na, zatím­co na veřej­nos­ti se nao­pak sna­ží půso­bit dojmem, že k sobě vůbec nepat­ří, resp. tak to ale­spoň vyža­du­je po ostat­ních mat­ri­ar­chál­ní Fabienne. Navzdory Kore’edo­vě cit­li­vé režii a skvě­lým her­cům tak po skon­če­ní Pravdy zůstá­vá výraz­ně hoř­ká pachuť, nejen ze samot­né­ho zpra­co­vá­ní dané­ho téma­tu, ale i z před­sta­vy, o jak skvě­lý film by se moh­lo jed­nat, kdy­by se do pro­ble­ma­ti­ky vzá­jem­ných výči­tek domi­nant­ní mat­ky a její ukřiv­dě­né dce­ry pořád­ně obul.

Naděje (Håp)– 80%

Druhý celo­ve­čer­ní sní­mek nor­ské reži­sér­ky a sce­nárist­ky Marie Sødahl je dra­ma­tem o Anje (Andrea Bræin Hovig), kte­ré žije s výraz­ně star­ším part­ne­rem (Stellan Skarsgård) a se šes­ti dět­mi. Děj začí­ná na kon­ci adven­tu, kdy se Anja dozví, že její před rokem vylé­če­ná rako­vi­na plic se dosta­la do moz­ku a sta­la se nevy­lé­či­tel­nou. Se špat­nou zprá­vou, mizer­ný­mi vyhlíd­ka­mi do budouc­nos­ti a sla­bou nadě­jí v podo­bě sil­ných léků a rizi­ko­vé ope­ra­ce se tak celá rodi­na musí vyrov­ná­vat během vánoč­ní­ho a novo­roč­ní­ho obdo­bí, kte­ré jinak obvykle bývá časem svá­teč­ní­ho vese­lí, a kdy se navíc dok­to­ři shá­ně­jí pod­stat­ně hůř než kdy­ko­li jin­dy. 

© Motlys - Manuel Claro

Reakce doko­na­le věro­hod­ných postav sní­mek pojí­má zce­la rea­lis­tic­ky a civil­ně, při­čemž jejich sna­hu nějak se zni­ču­jí­cí situ­a­cí nalo­žit a vypo­řá­dat se s ní zpra­co­vá­vá bez pato­su a bez pří­liš­né­ho tla­če­ní na pilu – a díky skvě­lé­mu scé­ná­ři a vyni­ka­jí­cím her­cům (jejichž výko­ny jsou mís­ty až dechbe­rou­cí) doká­že nabíd­nout sil­né oka­mži­ky jak v emo­ci­o­nál­ně vypja­tých momen­tech, tak ve zti­še­něj­ších pasá­žích. Bezútěšné pobí­há­ní po nemoc­ni­cích a kon­zul­ta­ce s ne vždy sou­cit­ným per­so­ná­lem, dáv­ko­va­né v pří­bě­hu důsled­ně den po dni, však není jen pro­pa­dem do depre­se a chmur, sní­mek se totiž ve své dru­hé polo­vi­ně začne stej­ně tak sou­stře­dit i na nad­chá­ze­jí­cí pozi­tiv­ní udá­los­ti, kdy se oba hrdi­no­vé poku­sí v šibe­nič­ním ter­mí­nu dohnat něco, co dlou­há léta odklá­da­li. 

S při­bli­žu­jí­cím se závě­rem, sna­ží­cím se vyna­hra­dit dosa­vad­ní smu­tek enorm­ní dáv­kou dojí­ma­vé­ho cukr­kan­dlu, sní­mek para­dox­ně emo­ci­o­nál­ně již poně­kud ztrá­cí, jinak jde ale o suve­rén­ně reží­ro­va­nou a po všech strán­kách pre­ciz­ní vzta­ho­vou stu­dii, na níž je zají­ma­vé (a mož­ná též dis­ku­ta­bil­ní) i to, že zpo­čát­ku poně­kud odci­ze­ná part­ner­ská dvo­ji­ce hlav­ních hrdi­nů k sobě zno­vu najdou ces­tu a jejich povad­lá lás­ka zna­tel­ně nabe­re dru­hý dech prá­vě až díky vidi­ně poten­ci­ál­ní blíz­ké smr­ti jed­no­ho z nich.

Corpus Christi (Boże Ciało) – 80% 

Držitel jede­nác­ti pol­ských fil­mo­vých cen, včet­ně kate­go­rie Nejlepší film, a záro­veň loň­ský pol­ský kan­di­dát na Oscara, je pří­bě­hem dva­ce­ti­le­té­ho mla­dí­ka, jenž v náprav­ném zaří­ze­ní dospěl k duchov­ní obro­dě, leč v tou­ze stát se kně­zem mu brá­ní minu­lost trestan­ce. Když má nastou­pit do zaměst­ná­ní, začne se mís­to toho vydá­vat za vyu­če­né­ho duchov­ní­ho ve ves­ni­ci, kde ho nikdo nezná, a pak dokon­ce nastou­pí jako náhrad­ník za nemoc­né­ho kně­ze, jenž odje­de na léče­ní. Přes počá­teč­ní roz­pa­ky ho nako­nec míst­ní oby­va­te­lé při­jmou a on dosta­ne pří­le­ži­tost vylé­čit jejich bolest, způ­so­be­nou nedáv­nou tragé­dií. 

© Bontonfilm

Snímek se drží poměr­ně zave­de­né­ho dějo­vé­ho sché­ma­tu o nováč­ko­vi v uza­vře­né a roze­rva­né komu­ni­tě, kte­rý ji svým při­či­ně­ním mimo­děk stme­lí, ale své minu­los­ti přes­to neu­nik­ne – a i jeho for­ma je po vět­ši­nu sto­pá­že poměr­ně obvyk­lá. Co už tak obvyk­lé není, je nesku­teč­ně výraz­ný a až démo­nic­ký Bartosz Bielenia, kte­rý podá­vá v hlav­ní roli mimo­řád­ný výkon a táh­ne celý film na svých bed­rech, a per­spek­ti­va jeho posta­vy, nahlí­že­jí­cí na svět skrz Boha a pozná­va­jí­cí při­tom sebe sama. 

Snímek kro­mě toho zaujme i kom­plex­ně zpra­co­va­ným téma­tem nábo­žen­ské víry a sta­tic­kou kame­rou, kte­rá však v závě­ru v klí­čo­vém momen­tu pře­kva­pí náh­lou pohyb­li­vos­tí, jenž má navíc své opod­stat­ně­ní. Pozoruhodné dra­ma vyni­ká i pro­pra­co­va­ným scé­ná­řem a slou­ží jako dal­ší důkaz pro to, že i komor­ní film s níz­kým roz­poč­tem a něko­li­ka málo loka­ce­mi lze nato­čit tak, aby se divá­ko­vi dosta­lo sil­né­ho a výji­meč­ně půso­bi­vé­ho zážit­ku.