Budete s vílou sbírat fialkový pyl, poslouchat vozy potulných cikánů, ucítíte pach vlků tak zblízka, až se vám budou ježit chlupy na zádech, nadýcháte na ruce zmrzlým obrům a já nevím, třeba ochutnáte ovčí sýr. Tyto pohádky doslova nabízejí množství smyslových zážitků. Autorovi se totiž úžasně povedlo vykreslit nejen opravdové reálie, kde se jeho příběhy odehrávají, inspirovány opravdu lidovým vyprávěním, ale také příběhy samotné. To, co se děje kolem. To, co vám tvoří v hlavě tu skvělou atmosféru, v níž se odehrávají fakta.
A místa, kde se příběhy odehrávají, můžete jako bonus opravdu navštívit, protože existují!
„Dnes je dík pracovitým lidem v Dolském mlýně odkryta spousta takových mlýnských kamenů. Těžko už někdo zjistí, který je ten z psího oka. Když si je prohlédnete, můžete si alespoň udělat představu, jak obrovská ta psí obluda musela být. Jisté je ovšem to, že dokud bude uloženo v mlýně, nemůže velký černý pes znovu povstat z bažiny. Běda ale tomu, kdo by ho do bažin pod Růžovým vrchem dopravil zpět…“
Tak, tohle je prostá pověst, příběh ze staré kroniky nebo odvyprávěný a předávaný po generace, občas jsou někde víly, skřítci, postavy nadpřirozené… a někde je syrová příroda a příběhy, které jsou protknuty moudrostí přírody. Tohle mi vonělo jako Bílý tesák:
„Uběhly tři týdny a v hlubokém lese se zahojila vlčímu králi tržná rána po boji s medvědem. Zlomená noha již také srostla a král mohl sice kulhavě, ovšem již jistě, chodit. Nebylo to ještě na lov, dlouhý běh či nějaký boj, ale okolo doupat se pohybovat mohl. Jaro přecházelo v léto a zvěře bylo dost, takže smečka nehladověla a nemusela opouštět svůj lesní revír. Wolfin i ostatní vlčata povyrostla a podobala se svým dospělým rodičům. Bérin vyrostl také, ale vzhledem byl podoben psím rodičům. Vyšší a houževnatější než vlci. Nebojácný, neústupný, věrný a hrdý. Na druhou stranu mu chyběla pružnost vlčího těla, lepší čich, zrak, sluch a schopnost pohybovat se neslyšně v lesním podrostu. Zkrátka tam, kde vlčata vynikala, Bérin byl průměrný, tam kde se vlčata dostávala do úzkých, Bérin neomylně triumfoval. Vzájemně se výtečně doplňovali a jako smečka tvořili výborný tým.
Život v lese šel dál svou cestou bez zášti ke komukoliv a nikdo netušil, co se na ně chystá…“
S každou pohádkou jsem se zasnívala jinak. Každá má totiž svůj osobitý styl, jiné vyprávění, jiné kulisy, jinak autor vzal za pačesy příležitost a námět, který dostal pod ruku. No, zprvu to na mne působilo poněkud neučesaně, ale zhruba v polovině knihy jsem si oddechla s vědomím, že to asi byl záměr a že to byl záměr velmi rafinovaný a úspěšný. A jedinečný.
Nořila jsem se hlouběji a hlouběji do příběhů, které nenudily snad právě proto, že byl každý naprosto jiný. Každý chutnal jinak. Jako hostina o mnoha chodech.
S tím také ke knize prosím přistupujte. Nedá se snad ani přečíst na jeden zátah, člověk by byl přejedený, přeplácaný a bylo by mu špatně. Každý příběh je opravdu jiný a stejně, jako by vám někdo vyprávěl na dobrou noc jeden, musíte si hezky, opatrně a pomaličku, vzít jeden příběh před každým spaním. Každou noc, každý večer. Jako lahůdku.
Je to soubor příběhů, jež jsou opravdu jako vzácné bonbony z bonboniéru. Nepředvídatelné, ale lahodné. Každý jiný. Děti bavily obrázky, které jsou dětskou rukou kreslené a dávají tak příběhům tu duši, vědomí, že s nimi už někdo pracoval a dal si tu práci k nim nakreslit obrázek. Vnímal příběh. Můžete se na obrázky dívat a přemýšlet, jak asi děti měly před očima to, co se jim podívalo, četlo… Obři, cikánské kočovné vozy, fialky, mlynáře, podzemí Českého Švýcarska? Tolik magických míst, tolik divokých a nezkrotných povídaček, bájí… Je to pokladnice pro podobné tvůrčí psaní, a František Kvíz to vzal za ten správný konec.
Vydalo nakladatelství IFP Publishing, 2015, www.ifp-publishing.cz
