Frčíme (Onward) – Recenze – 70%

Animovaný film Frčíme od stu­dia Pixar se ode­hrá­vá ve fan­task­ním svě­tě obý­va­ném pohád­ko­vý­mi a mytic­ký­mi bytost­mi, jako jsou elfo­vé, víly, kyklo­po­vé a ken­tau­ři. V tom­to svě­tě kdy­si vlád­la kouz­la a magie, jak ale při­šla éra vyná­le­zů a moder­ních tech­no­lo­gií, tak se celá tato spo­leč­nost civi­li­zo­va­la až do té fáze, že při­po­mí­ná náš sou­čas­ný svět. A v něm žijí dva hlav­ní hrdi­no­vé, nác­ti­le­tí elfo­vé, jimž se dosta­ne do rukou sta­rá kou­zel­nic­ká hůl, díky níž by moh­li vrá­tit na jeden den zpět mezi živé jejich otce, kte­rý před­čas­ně zemřel, když byli malí.

Děj násled­ně spo­čí­vá v tom, že oba dospí­va­jí­cí klu­ci úspěš­ně při­ča­ru­jí jen spod­ní polo­vi­nu otco­va těla (kte­rou pak s sebou až do kon­ce fil­mu taha­jí na vodít­ku) a jeli­kož k dokon­če­ní kouz­la potře­bu­jí magic­ký krys­tal, tak se vyda­jí jej hle­dat na dob­ro­druž­nou výpra­vu, na níž je jim v patách poli­cie i sta­rost­li­vá mamin­ka (a mají na to jen 24 hodin, jinak otco­vy nohy zmi­zí a oni svou pří­le­ži­tost spat­řit jej celé­ho pro­pás­nou). A při tré­no­vá­ní kou­zel a pro­ka­zo­vá­ní odva­hy samo­zřej­mě oba hrdi­no­vé posí­lí i své bra­tr­ské pou­to…

 

Zdroj fotek: falcon.cz

 

 

 

Jde tedy o pří­běh poměr­ně pří­mo­ča­rý a jeho hrdi­no­vé mají navíc celou misi usnad­ně­nou tím, že mlad­ší z nich má na kouz­le­ní s čaro­děj­nou holí při­ro­ze­ný talent, tak­že mu jde kouz­lit vel­mi snad­no, a ten star­ší je zas exper­tem na jakousi spo­le­čen­skou hru ve sty­lu Dračího dou­pě­te, jíž s obli­bou hra­je, a kte­rá je údaj­ně auten­tic­ky navr­že­na pod­le his­to­ric­kých reá­lií jejich svě­ta, což při hle­dá­ní krys­ta­lu při­jde výraz­ně k užit­ku. Byť se tedy oba brat­ři muse­jí během nad­chá­ze­jí­cí­ho závo­du s časem potý­kat s lecja­ký­mi pře­káž­ka­mi, tak těmi nej­vět­ší­mi jsou jim pře­de­vším nedo­sta­tek sebe­vě­do­mí a tro­cha vzá­jem­né řev­ni­vos­ti.

Film oplý­vá nos­tal­gic­ký­mi téma­ty, ať už je řeč o opra­šo­vá­ní minu­los­ti ve svě­tě, kte­rý při spo­lé­há­ní na nové tech­no­lo­gie vytla­čil tra­dič­ní postu­py na okraj, nebo o vzpo­mí­ná­ní postav na ide­a­li­zo­va­né­ho otce či na dáv­né časy. Mohlo by se tudíž zdát, že cen­t­rál­ní emo­tiv­ní rovi­nou sním­ku bude ona tou­ha hrdi­nů pro­žít s tátou vzác­né spo­leč­né chví­le, jež s ním nemě­li šan­ci strá­vit v dět­ství, ve sku­teč­nos­ti je jí však samot­ný prů­běh sbli­žo­vá­ní obou bra­trů, kte­ří si přes všech­ny fyzic­ké i cha­rak­te­ro­vé odliš­nos­ti muse­jí dojít k uvě­do­mě­ní toho, co je spo­ju­je. Zlatý hřeb v tom­to smě­ru před­sta­vu­je cit­li­vě poja­tý závěr fil­mu, v němž se odrá­že­jí reál­né pro­žit­ky reži­sé­ra Dana Scanlona (Univerzita pro pří­šer­ky), kte­rý se svým star­ším bra­t­rem též při­šel v útlém věku o otce.

I přes zna­tel­ný osob­ní vklad a pou­ta­vý námět však film Frčíme ani zda­le­ka nedo­sa­hu­je kva­lit někte­rých star­ších děl od Pixaru, pro­to­že je opro­ti nim až pří­liš oby­čej­ný, jed­no­du­chý a skoupý na ori­gi­nál­ní nápa­dy. Například kom­bi­no­vá­ní fan­ta­sy ele­men­tů s pro­stře­dím moder­ní­ho vel­ko­měs­ta vyčich­ne hned po pár prv­ních minu­tách, kdy film po hbi­tém úvo­du před­sta­ví jed­no­rož­ce, obvykle pre­zen­to­va­né v podo­bě majestát­ních čaro­krás­ných stvo­ře­ní, coby špi­na­vou havěť pře­ta­hu­jí­cí se u popel­nic o odpad­ky, ale dál už pak nic ani srov­na­tel­ně legrač­ní­ho nena­bíd­ne.

 

Z pří­bě­hu není jas­né, koli­ka let se jeho posta­vy doží­va­jí a jest­li jejich pře­rod z prak­tic­ky pri­mi­tiv­ní spo­leč­nos­ti do bodu, kdy cvi­čí před tele­vi­zí aero­bik a pou­ží­va­jí chyt­ré tele­fo­ny, trval něko­lik sto­le­tí nebo jen něko­lik dese­ti­le­tí. Film se pro­střed­nic­tvím tee­nager­ské dvo­ji­ce hrdi­nů nato­lik upí­ná k vidi­ně otco­va návra­tu, že opo­mí­ná poně­kud nedo­ce­ně­nou posta­vu za všech okol­nos­tí pod­po­ru­jí­cí a milu­jí­cí mamin­ky. Další ved­lej­ší posta­vy zahr­nu­jí mimo jiné policistu-kentaura, motor­kář­ský gang pan­káč­ských víl nebo báj­nou bes­tii man­ti­ko­ru pře­o­na­če­nou do podo­by pro­vo­zo­va­tel­ky rodin­né restau­ra­ce, z nichž sice žád­ná není k zaho­ze­ní, leč tvůr­ci se s nimi bohu­žel nezmů­žou na víc než na pár hrá­tek se ste­re­o­ty­py a prů­měr­né gro­tes­ko­vé gagy. Hlavní hrdi­no­vé i jejich pouť jsou navr­že­ni tako­vým způ­so­bem, že lze pře­dem snad­no odhad­nout, k jakým život­ním pona­u­če­ním sní­mek ve svém prů­bě­hu dospě­je.

I přes tyto výtky však nelze pomi­nout fakt, že v kon­ku­ren­ci rodin­ných ani­mo­va­ných fil­mů sní­mek Frčíme pořád před­sta­vu­je solid­ní nad­prů­měr, jenž úspěš­ně pro­po­ju­je zába­vu i doje­tí, ele­gant­ně pra­cu­je s vět­ši­nou moti­vů a rekvi­zit, k pří­bě­hu doká­že upou­tat pomo­cí vhod­ně zvo­le­ných dob­ro­druž­ných ele­men­tů a ke svým posta­vám a jejich kom­plex­ním osob­nos­tem při­stu­pu­je s peč­li­vos­tí a až rodi­čov­skou něhou. I díky tomu je výsled­kem pře­váž­ně zda­ři­lá podí­va­ná, za kte­rou by se u Disneyho nebo u Dreamworks roz­hod­ně nemu­se­li sty­dět, nicmé­ně stu­dio Pixar, z něhož vze­šly zce­la výji­meč­né a jedi­neč­né kle­no­ty jako Úžasňákovi, Hledá se Nemo, Ratatouilleči V hla­vě, už mno­ho­krát doká­za­lo uspo­ko­jit i pod­stat­ně vět­ší náro­ky.

---

---