Furiosa: Sága Šíleného Maxe

(zatím nehodnoceno)

Loading...

V ROZHOVORU S CHRISEM HEMSWORTHEM (Dementus)

Čím to zača­lo:

CHRIS HEMSWORTH: Vzpomínám si, jak jsem byl v Londýně na natá­če­ní fil­mu, šel jsem do kina na „Fury Road“ a hned po skon­če­ní jsem zavo­lal své­mu agen­to­vi a řekl: „Právě jsem viděl nej­lep­ší film za posled­ní roky.“ A pak jsem se vrá­til do kina. A mys­lím, že to bylo popr­vé od doby, kdy jsem se stal her­cem, kdy jsem zapo­mněl na pro­ces a na to, co všech­no bylo potře­ba udě­lat, aby ten film vzni­kl. Pravda je bohu­žel tako­vá, že jakmi­le začne­te pra­co­vat u fil­mu, zná­te všech­ny tri­ky, tajem­ství a tak dále, zatím­co při sle­do­vá­ní Fury Road jsem byl tak pohl­cen pří­bě­hem, zážit­kem, že jsem úpl­ně zapo­mněl na obvyk­lé otáz­ky: jak udě­la­li tenhle záběr, jak nato­či­li tuhle scé­nu, co si mys­lel tenhle herec nebo tahle hereč­ka a tak dále? Byl jsem pros­tě plně pono­řen do zážit­ku, jak by měl divák být. Zavolal jsem své­mu agen­to­vi a řekl: „Musím s ním pra­co­vat.“ A tak jsem se roz­ho­dl, že s ním budu pra­co­vat. A to bylo něko­lik let před­tím, než jsem byl oslo­ven kvů­li této roli. Ale tak nějak jsem to poslal bohům, hodil to tam, malý vlno­vý efekt... a jsem tady.

Jiná zku­še­nost:

CHRIS HEMSWORTH: „Fury Road“ byla jed­na vel­ká honič­ka - kte­rá v sobě urči­tě měla cha­rak­ter, pří­běh a srd­ce, ale ode­hrá­va­la se na poza­dí útě­ku - kdež­to ten­to film se ode­hrá­vá zhru­ba 15 let. Je tu více dia­lo­gů a styl psa­ní George [Millera] a Nica [Lathourise] je sku­teč­ně shake­spea­rov­ský. A mys­lím, že je tam asi o dost víc dia­lo­gů, než jsem viděl v jakém­ko­li fil­mu o Šíleném Maxovi. Musel jsem se ty pro­mlu­vy nau­čit, pocho­pit a zma­po­vat, tak­že v tom mi to roz­hod­ně při­pa­da­lo jiné. George nám nor­mál­ně umí tak krás­ně říct, kdo ty posta­vy jsou, pou­hým pohle­dem, jedi­ným slo­vem nebo větou. Tady je mno­hem víc vhle­du skr­ze jazyk a dia­lo­gy, což mě oprav­du nadchlo. Zeptal jsem se George a on mi řekl: „Podívej, nemů­žeš udě­lat to samé zno­vu. Bez ohle­du na to, jak dob­rý byl ten minu­lý, divá­ci chtě­jí něco jiné­ho. Zaslouží si něco jiné­ho.“ A to je to, co je tohle. Je to dal­ší jedi­neč­ný způ­sob, jak zabyd­let svět Šíleného Maxe.

Dementus je...:

CHRIS HEMSWORTH: Dementus je kom­pli­ko­va­ná osob­nost. Je pro­duk­tem toho­to svě­ta - násil­né, drs­né rea­li­ty, kte­rou je Pustina. Byl zma­ni­pu­lo­ván a vytva­ro­ván díky svým zku­še­nos­tem a mys­lím, že to byla zku­še­nost nesmír­né tragé­die, stra­chu, boles­ti a ztrá­ty. Takové je toto mís­to a vše je tak zou­fa­lé a syro­vé. Je to kaž­do­den­ní pře­ží­vá­ní. Nepřemýšlíte o tom, co bude za šest měsí­ců, za dva týd­ny... pře­mýš­lí­te o tom, jak pře­žít tenhle jeden den, tuhle noc, pro­to­že všech­no a všich­ni kolem vás mají poten­ci­ál vás zabít. A tak je to násil­nic­ký jedi­nec. Domnívám se, že jako mno­zí s tako­vou men­ta­li­tou dik­tá­to­ra má sklon k veřej­ným pro­je­vům nási­lí, aby vzbu­dil strach a vyko­ná­val kon­t­ro­lu v řadách lidí. Působí tak na lidi, kte­ré vede, ale také na boju­jí­cí kme­ny v oko­lí. Je to show­man a pova­žu­je se za jaké­ho­si mudr­ce, moud­ré­ho mluv­čí­ho Pustiny. Mezi jeho ban­dou panu­je až sek­tář­ská loa­ja­li­ta a on roz­hod­ně vlád­ne želez­nou pěs­tí. Doufám ale, že z něj lidé vycí­tí hloub­ku, kte­rá - nechci říct, že ospra­vedl­ňu­je jeho činy - ale dává tro­chu pocho­pit, proč je tako­vý, jaký je, a proč dělá tak zdán­li­vě drs­né, násil­né činy. Myslím, že v jeho mys­li jde o pře­ži­tí. Jeho postoj k Furiose, on ji při­tvr­zu­je. Říká, že to dělá pro ni. Jistě, může to být drs­né a tra­gic­ké, ale ona pře­ži­je všech­no, co ji čeká v budouc­nu.

A pak se vztah mezi nimi vel­mi zkom­pli­ku­je. Začíná na urči­té úrov­ni vidět nevin­nost a čis­to­tu této oso­by, kte­rá je předob­ra­zem toho, co on ztra­til. Je na ní něco nad­po­zem­ské­ho, pro­to­že je ze Zeleného mís­ta, a mys­lím, že hlu­bo­ko v něm se pro­bu­dí kou­sek lid­skosti. Možná si mys­lí, že mu při­po­mí­ná něja­ké jiné obdo­bí jeho živo­ta, jeho dět­ství, jeho mla­dá léta, než byl sám bru­tál­ně týrán. Začne ho vel­mi zají­mat, kdo je ten­to jedi­nec, je fas­ci­no­ván, poblouz­něn, a pak se z toho v jeho očích sta­ne téměř otcov­ský vztah. Nemohu mlu­vit o tom, co k němu Furioso cítí, ale mys­lím, že jako otcov­ská posta­va vní­má jako svou povin­nost se o ni posta­rat a při­pra­vit ji na to, co při­jde. V jeho mys­li dělá správ­nou věc. Sklouznutí k hra­ní padou­cha spo­čí­vá prá­vě v tom, že o něm pře­mýš­lí­me jako o padou­cho­vi. Určitě je v něm jis­tý druh pla­men­né pova­hy, což bylo zábav­né. S Georgem jsme před natá­če­ním ved­li mno­ho, mno­ho dis­ku­sí - měsí­ce dis­ku­sí - o tom, kým tenhle chla­pík kdy­si byl, kým je v hlou­bi ticha. Nakonec kaž­dá násil­ná nebo bru­tál­ní věc, kte­rou udě­lal, by v jeho podá­ní vychá­ze­la ze správ­né­ho mís­ta.

Nalezení hla­su:

CHRIS HEMSWORTH: Věci k vám při­chá­ze­jí u postav v růz­nou dobu. Zjistil jsem, že někte­ré z nich na vás vysko­čí ze strán­ky oka­mži­tě, a jiným pak tak nějak trvá, než začnou růst. Přistanou vám v klí­ně drob­nos­ti, o kte­rých si říká­te: „Tohle by moh­lo být zají­ma­vé nebo jiné, nebo neotře­lé a prav­di­vé pro tu posta­vu“. Před natá­če­ním jsem měl na tenhle scé­nář spous­tu času, mno­hem víc než na spous­tu jiných fil­mů, kte­ré jsem nato­čil. A dlou­ho jsem neměl ani tuše­ní, kdo to je. V pří­pra­vě jsem byl doce­la ner­vóz­ní. Pořád jsem nena­šel ten správ­ný hlas. Pokaždé, když jsem se sna­žil číst repli­ky, říkal jsem si: „Zní to pros­tě jako já.“ Připomínalo mi to Thora nebo jinou posta­vu. Chtěl jsem, aby v něm bylo něco drs­né­ho, něco pro­ni­ka­vé­ho, bojov­né­ho a pro­tiv­né­ho. A tak jsem jed­nou seděl s dět­mi v par­ku a sle­do­val rac­ky, jak se perou o bram­bůr­ky a věci, kte­ré po nich děti háze­ly. A oni na sebe pros­tě [zvuk jako racek] Eer, eer, err, a něco mi na tom tak nějak sed­lo do hla­vy. Neříkám, že jsem celou posta­vu zalo­žil na rac­ko­vi, ale bylo to jed­no­ho dne.

A dal­ší den jsem poslou­chal koň­ské dosti­hy: [jako hla­sa­tel] „Jedeš po drá­ze, jedeš vně!“... A pak jsem si vzpo­mněl, jak jsem se na to díval. A něco mě zara­zi­lo na noso­vos­ti hla­sa­te­le, kte­rá mi zně­la v uších a zača­la se vží­vat do posta­vy. A vzpo­mněl jsem si, že můj děde­ček měl tako­vou tu ven­kov­ní kva­li­tu hla­su - ale z Austrálie před 40 lety. A tak jsem se díval na sta­ré aus­tral­ské fil­my a poslou­chal sta­ré roz­ho­vo­ry a pros­tě jsem kra­dl kous­ky z mno­ha míst. A pak, asi dva týd­ny před začát­kem natá­če­ní, jsem našel tu správ­nou výš­ku hla­su a musel jsem oprav­du tvr­dě pra­co­vat, abych ji udr­žel. Bylo to, jako by byl někdo pev­ně a napja­tě svá­za­ný. Všechno bylo napja­té a ost­ré. Chtěl jsem být co nej­dál od hla­su, kte­rý jsem vyvi­nul pro Thora s Kennethem Branaghem, kte­rý byl o tom, že je tiš­ší a klid­něj­ší. Chtěl jsem, aby byl zne­klid­ňu­jí­cí a zne­po­ko­ju­jí­cí. O něko­lik deci­be­lů nad vše­mi ostat­ní­mi, sko­ro jako by občas nedo­slý­chal. Je v něm nepří­jem­ná, agre­siv­ní kva­li­ta. Jako racek.

Vlastnosti, kte­rý­mi se George Miller vyzna­ču­je:

CHRIS HEMSWORTH: Pokora a půvab v kaž­dém pro­stře­dí, kte­ré obý­vá nebo kte­rým pro­chá­zí; kaž­dý něco zna­me­ná; kaž­dý je důle­ži­tý; kaž­dý má svůj hlas; kaž­dý má mož­nost před­ho­dit tvůr­čí nápad; a sku­teč­ná zví­da­vá fas­ci­na­ce lid­mi. Bude s vámi vést roz­ho­vor a pak si uvě­do­mí, že v míst­nos­ti je ješ­tě někdo dal­ší. „Aha, jak se jme­nu­ješ a odkud jsi?“ „Ano,“ odpo­ví. Myslím, že prá­vě díky této zvě­da­vos­ti doká­že vyprá­vět pří­běhy s tako­vý­mi detai­ly a srd­cem. Drobnosti, kte­rých si vět­ši­na z nás nevšim­ne, pro něj mlu­ví za vše, a to je to, za čím jde, co roz­ši­řu­je a zkou­má. Myslíme si, že jsme vidě­li tvar něče­ho, a on vám pak uká­že, jak to vypa­dá z jiné­ho pro­sto­ru, z jiné­ho úhlu: „Páni, takhle jsem o tom nikdy nepře­mýš­lel!“ Neustálým pří­jem­ným pře­kva­pe­ním bylo, když se na něco díval z jed­no­ho smě­ru a uvě­do­mil si, že exis­tu­je sto způ­sobů, jak ten­to pří­běh nebo ten­to moment vyprá­vět, a zůstal ote­vře­ný všem mož­nos­tem. A pros­tě vidět jedin­ce, kte­rý je tak las­ka­vý, že se vám kaž­dý člo­věk na pla­ce chce uká­zat a dát do toho 100 %. Má vel­mi jedi­neč­nou vlast­nost. Mnoho lidí, kte­ré vidí­te na vedou­cích pozi­cích, má v sobě jakousi zastra­šu­jí­cí domi­nant­ní sílu, zatím­co on na to jde z dru­hé stra­ny min­ce, kte­rou je las­ka­vost, ote­vře­nost a spo­lu­prá­ce.

Hraje Dementus:

CHRIS HEMSWORTH: Hrál jsem padou­chy na men­ších plo­chách - ne žád­né­ho, kte­rý by měl tako­vý dopad na zastřešu­jí­cí oblouk fil­mu jako Dementus. Byla to oprav­do­vá radost. Mít mož­nost sle­do­vat padou­cha od začát­ku do kon­ce - jeho his­to­rii, poza­dí, množ­ství detai­lů, kte­ré mi ten­to film dovo­lil - to se nepo­do­bá niče­mu, co jsem kdy dělal. A nevím, jest­li jsem aktiv­ně vyhle­dá­val, abych hrál tako­vou posta­vu, ale člo­věk vždyc­ky hle­dá něco, co ho roz­pá­lí. Určitě když jsem ji četl popr­vé, zažeh­la ve mně něco, co jsem už dlou­ho, dlou­ho necí­til... Něco, co se mi od chví­le, kdy jsem ji četl, až do chví­le, kdy jsme dokon­či­li natá­če­ní, točí v hla­vě a urči­tě se to bude točit ješ­tě něko­lik let. Dobré i špat­né.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře