Gran Torino

Eastwood zra­je jako víno. Jeho vrs­tev­ní­ci by už dáv­no pod­leh­li seni­li­tě a ve svých sním­cích by si – obraz­ně i neob­raz­ně řeče­no – stlou­ka­li rakev. Clint si stá­ří nepři­pouš­tí. Dědkem je pou­ze nave­nek. Šklebí se, pli­ve, posí­lá do prde­le kaž­dé­ho, kdo má o deset a více let méně. Když si však odmys­lí­me všech­na ta ges­ta, vrás­či­tou tvář a říd­ký vla­so­vý pokryv, zahléd­ne­me na pla­ce staré­ho dob­ré­ho Eastwooda. Toho Eastwooda, kte­rý se pro­há­něl po pla­ce před dva­ce­ti, tři­ce­ti lety. Nebojácného rebe­la zbro­jí­cí­ho vůči vše­mu - počí­na­je lid­skou hni­lo­bou, kon­če jus­ti­cí a nedo­tknu­tel­nos­tí vyš­ších vrs­tev. Clint mož­ná kla­me vrás­či­tou obál­kou, avšak niko­liv duší.

Gran Torino vyprá­ví pří­běh čer­stvé­ho vdov­ce, váleč­né­ho vete­rá­na, no zkrát­ka chla­pí­ka ze sta­ré ško­ly. Walt Kowalski se pří­liš čas­to neu­smí­vá. Když ho potká­te na uli­ci a utrou­sí­te: „Ahoj Walte,“ při­chá­ze­jí v úva­hu tři mož­nos­ti. Buď vás pošle do koneč­ní­ku pří­mo, nebo vás tam pošle nepří­mo. V lep­ším pří­pa­dě poml­čí a vytáh­ne z paty dvě deci slin. Takže ano, Eastwood hra­je kla­sic­ké­ho Eastwooda. Avšak neje­nom z prin­ci­pu (tra­dič­ní recep­tu­ra), ale tak­též pro­to, že jej k tomu vybí­zí scé­ná­řem nalaj­no­va­ný život. Být na jeho mís­tě, vypa­da­li bychom eastwo­oďác­ky všich­ni. Za okny řádě­ní pou­lič­ních gan­gů, za zad­kem vypo­čí­ta­ví pří­buz­ní a všu­de oko­lo – a to doslo­va – zápla­va asij­ských při­stě­ho­val­ců… Waltův nerv vibru­je vytr­va­le a s ros­tou­cí výchyl­kou. Nejprve jej pokou­ší mate­ri­á­lo­vě smýš­le­jí­cí rodi­na (tuto situ­a­ci doklá­da­jí slo­va vnuč­ky na pohřbu vlast­ní babič­ky: „Dědo, už jsi pře­mýš­lel, co budeš dělat se svým autem, až umřeš?“), poslé­ze sou­se­do­vic kluk, pokou­še­jí­cí se ukrást Waltovo výstav­ní Gran Torino z roku 1972. Vše vrcho­lí něko­li­ka inci­den­ty v sou­sed­ství, kdy už jde prak­tic­ky o život...

To už se Walt tře­pe, jako kdy­by jej napá­je­li elek­tric­kým prou­dem. Cpe do chřtá­nu své­ho maz­líč­ka jeden brok za dru­hým a vydá­vá se ven… nasto­lit pořá­dek a řád.

Že je to tri­vi­ál­ní? Nepochybně. Tohle je ovšem laj­na, kte­rá Eastwoodovi svěd­čí. Dočkáváme se typi­zo­va­ných figu­rek (zlý dědek, milá sou­sed­ka, uke­ca­ný kněz, vyku­tá­le­ná rodin­ka…), oče­ká­va­ných vazeb a před­ví­da­tel­né­ho vývo­je. Od sním­ku, kte­rý je ve svě­tě opě­vo­ván nejen lidem, ale i kri­ti­kou, bychom prav­dě­po­dob­ně vyža­do­va­li více, ale co už… kou­ká se na to hez­ky. Eastwood pra­cu­je s jed­no­znač­ně načrt­nu­tý­mi cha­rak­te­ry a s pro­vě­ře­ný­mi ingre­di­en­ce­mi. Koná tak s citem, důklad­nos­tí, navíc na plo­še něko­li­ka málo hek­ta­rů. Porce je to takřka dět­ská, ale o to chut­něj­ší (=vyzrá­lej­ší). Osmdesátiletý tvůr­ce dospěl. Naučil se vyja­d­řo­vat pří­mo­ča­ře­ji a úměr­ně zamýš­le­né­mu vyzně­ní. Nepřehání to s kyse­los­tí, ani se sen­ti­men­tem a akč­ní­mi kotr­mel­ci. Brokovnice se konec­kon­ců neu­jí­má pro­to, aby nadě­lal z ulič­ní­ho blo­ku jeden vel­ký ced­ník, ale pro­to, aby si vydo­byl stá­řím ztra­ce­ný respekt, odči­nil minu­lost a zave­lel k odpo­ru. Vůči xeno­fo­bii a rasis­mu, vůči tomu, čeho jsou dneš­ní uli­ce plné a co je spo­leč­nos­tí ze stra­chu tole­ro­vá­no. Je-li řeč o Eastwoodově fil­mo­vém par­te, pak ne náho­dou. Clint se lou­čí se stří­br­ným plát­nem s grá­cií sobě vlast­ní, s (ne)přímými odka­zy na role (ne)dávno minu­lé a s obsa­ho­vě aktu­ál­ním ape­lem. Zároveň se nezří­ká ani „vděč­né“ téma­ti­ky živo­ta a smr­ti (jak tomu už bylo v Million Dollar Baby).

Připadá Vám to málo?

Předpokládám, že ne. Eastwood reflek­tu­je sou­čas­né dění, resus­ci­tu­je úctu a logic­ky zastá­vá přís­ný otcov­ský pří­stup. Gran Torino, to není jen moc­ná síla pod kapo­tou nablýska­né­ho auťá­ku, to je zejmé­na Waltova posta­va. Věčně brbla­jí­cí sta­řík si snad­no zís­ká­vá divá­ko­vu pří­zeň. Ve svě­tě zmí­ta­ném pře­tvář­kou je jed­ním z mála, kte­rý si zacho­vá­vá pra­vou tvář. Neusmívá se na všech­ny svě­to­vé stra­ny a zůstá­vá imun­ní vůči nápo­ru lid­ské vypo­čí­ta­vos­ti, hlouposti, vtí­ra­vos­ti... Jak už padlo výše, do háje posí­lá nejen své­ho vyčů­ra­né­ho syna, ale i vlíd­né asij­ské sou­se­dy a mla­dé­ho kně­ze. Současně zůstá­vá nor­mál­ním člo­vě­kem, kte­rý se „ksich­tí“ pou­ze dočas­ně. Waltovo postup­né vyměk­nu­tí a odbou­rá­vá­ní národ­nost­ních před­sud­ků půso­bí věro­hod­ně. Koresponduje s hrdi­no­vým věkem a před­nost­ně s cílo­vou pás­kou. Eastwood ze sebe smý­vá Harryho Callahana a stá­vá se řado­vým obča­nem (byť řád­ně namích­nu­tým). Zbraň tasí, leč spoušť oma­cá­vá sym­bo­lic­ky. Na to pozor. Gran Torino je stej­ně tak akč­ní jako návště­va mé kož­ní dok­tor­ky. Také zde dochá­zí na kon­fron­ta­ci dob­ra a zla, ale nitro­gly­ce­ri­nem se to neře­ší.

Nyní se mož­ná ptá­te: „Když tolik chvá­ly, proč jen osm­de­sát pro­cent?“

Paradoxně je v tom namo­če­na old­scho­o­lo­vá for­mu­le. Gran Torino je pří­mo­ča­ré, sché­ma­tic­ké a svým způ­so­bem (byť to zní nehez­ky) před­ví­da­tel­né. Čímž nechci sní­mek nijak hanit. Jen je ško­da, že tuto hege­mo­nii naru­šu­je závěr. Ten je obec­ně vza­to oče­ká­va­ný, avšak v rám­ci řeše­ní pře­kva­pi­vý. Přestože jím Eastwood zohled­ňu­je hrdi­no­vy mož­nos­ti, nemo­hu se zba­vit poci­tu, že se řídil před­ně nekom­pro­mis­ním chtí­čem a až pak, lze-li to tak nazvat, povahově-koncepční kon­ti­nu­i­tou fil­mu. (SPOILER!) Nechce se mi věřit, že by Walt (ten Walt, kte­rý celý život bojo­val a někomu/něčemu vzdo­ro­val) „zaú­to­čil“ podob­ným způ­so­bem. Navzdory všem okol­nos­tem (špat­ný zdra­vot­ní stav, výčit­ky svě­do­mí)...

Post Scriptum: Závěrečná píseň je oprav­du krás­ná.

Photo © Warner Bros. Pictures