Eastwood zraje jako víno. Jeho vrstevníci by už dávno podlehli senilitě a ve svých snímcích by si – obrazně i neobrazně řečeno – stloukali rakev. Clint si stáří nepřipouští. Dědkem je pouze navenek. Šklebí se, plive, posílá do prdele každého, kdo má o deset a více let méně. Když si však odmyslíme všechna ta gesta, vrásčitou tvář a řídký vlasový pokryv, zahlédneme na place starého dobrého Eastwooda. Toho Eastwooda, který se proháněl po place před dvaceti, třiceti lety. Nebojácného rebela zbrojícího vůči všemu - počínaje lidskou hnilobou, konče justicí a nedotknutelností vyšších vrstev. Clint možná klame vrásčitou obálkou, avšak nikoliv duší.
Gran Torino vypráví příběh čerstvého vdovce, válečného veterána, no zkrátka chlapíka ze staré školy. Walt Kowalski se příliš často neusmívá. Když ho potkáte na ulici a utrousíte: „Ahoj Walte,“ přicházejí v úvahu tři možnosti. Buď vás pošle do konečníku přímo, nebo vás tam pošle nepřímo. V lepším případě pomlčí a vytáhne z paty dvě deci slin. Takže ano, Eastwood hraje klasického Eastwooda. Avšak nejenom z principu (tradiční receptura), ale taktéž proto, že jej k tomu vybízí scénářem nalajnovaný život. Být na jeho místě, vypadali bychom eastwooďácky všichni. Za okny řádění pouličních gangů, za zadkem vypočítaví příbuzní a všude okolo – a to doslova – záplava asijských přistěhovalců… Waltův nerv vibruje vytrvale a s rostoucí výchylkou. Nejprve jej pokouší materiálově smýšlející rodina (tuto situaci dokládají slova vnučky na pohřbu vlastní babičky: „Dědo, už jsi přemýšlel, co budeš dělat se svým autem, až umřeš?“), posléze sousedovic kluk, pokoušející se ukrást Waltovo výstavní Gran Torino z roku 1972. Vše vrcholí několika incidenty v sousedství, kdy už jde prakticky o život...
To už se Walt třepe, jako kdyby jej napájeli elektrickým proudem. Cpe do chřtánu svého mazlíčka jeden brok za druhým a vydává se ven… nastolit pořádek a řád.
Že je to triviální? Nepochybně. Tohle je ovšem lajna, která Eastwoodovi svědčí. Dočkáváme se typizovaných figurek (zlý dědek, milá sousedka, ukecaný kněz, vykutálená rodinka…), očekávaných vazeb a předvídatelného vývoje. Od snímku, který je ve světě opěvován nejen lidem, ale i kritikou, bychom pravděpodobně vyžadovali více, ale co už… kouká se na to hezky. Eastwood pracuje s jednoznačně načrtnutými charaktery a s prověřenými ingrediencemi. Koná tak s citem, důkladností, navíc na ploše několika málo hektarů. Porce je to takřka dětská, ale o to chutnější (=vyzrálejší). Osmdesátiletý tvůrce dospěl. Naučil se vyjadřovat přímočařeji a úměrně zamýšlenému vyznění. Nepřehání to s kyselostí, ani se sentimentem a akčními kotrmelci. Brokovnice se koneckonců neujímá proto, aby nadělal z uličního bloku jeden velký cedník, ale proto, aby si vydobyl stářím ztracený respekt, odčinil minulost a zavelel k odporu. Vůči xenofobii a rasismu, vůči tomu, čeho jsou dnešní ulice plné a co je společností ze strachu tolerováno. Je-li řeč o Eastwoodově filmovém parte, pak ne náhodou. Clint se loučí se stříbrným plátnem s grácií sobě vlastní, s (ne)přímými odkazy na role (ne)dávno minulé a s obsahově aktuálním apelem. Zároveň se nezříká ani „vděčné“ tématiky života a smrti (jak tomu už bylo v Million Dollar Baby).
Připadá Vám to málo?
Předpokládám, že ne. Eastwood reflektuje současné dění, resuscituje úctu a logicky zastává přísný otcovský přístup. Gran Torino, to není jen mocná síla pod kapotou nablýskaného auťáku, to je zejména Waltova postava. Věčně brblající stařík si snadno získává divákovu přízeň. Ve světě zmítaném přetvářkou je jedním z mála, který si zachovává pravou tvář. Neusmívá se na všechny světové strany a zůstává imunní vůči náporu lidské vypočítavosti, hlouposti, vtíravosti... Jak už padlo výše, do háje posílá nejen svého vyčůraného syna, ale i vlídné asijské sousedy a mladého kněze. Současně zůstává normálním člověkem, který se „ksichtí“ pouze dočasně. Waltovo postupné vyměknutí a odbourávání národnostních předsudků působí věrohodně. Koresponduje s hrdinovým věkem a přednostně s cílovou páskou. Eastwood ze sebe smývá Harryho Callahana a stává se řadovým občanem (byť řádně namíchnutým). Zbraň tasí, leč spoušť omacává symbolicky. Na to pozor. Gran Torino je stejně tak akční jako návštěva mé kožní doktorky. Také zde dochází na konfrontaci dobra a zla, ale nitroglycerinem se to neřeší.
Nyní se možná ptáte: „Když tolik chvály, proč jen osmdesát procent?“
Paradoxně je v tom namočena oldschoolová formule. Gran Torino je přímočaré, schématické a svým způsobem (byť to zní nehezky) předvídatelné. Čímž nechci snímek nijak hanit. Jen je škoda, že tuto hegemonii narušuje závěr. Ten je obecně vzato očekávaný, avšak v rámci řešení překvapivý. Přestože jím Eastwood zohledňuje hrdinovy možnosti, nemohu se zbavit pocitu, že se řídil předně nekompromisním chtíčem a až pak, lze-li to tak nazvat, povahově-koncepční kontinuitou filmu. (SPOILER!) Nechce se mi věřit, že by Walt (ten Walt, který celý život bojoval a někomu/něčemu vzdoroval) „zaútočil“ podobným způsobem. Navzdory všem okolnostem (špatný zdravotní stav, výčitky svědomí)...
Post Scriptum: Závěrečná píseň je opravdu krásná.
Photo © Warner Bros. Pictures
Nejnovější komentáře