Havel – Recenze – 60%

ViktorDvorakjakoV.Havel revoluce1989 2

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

České živo­to­pis­né dra­ma Havel je novým sním­kem reži­sé­ra, sce­náris­ty a pro­du­cen­ta Slávka Horáka, kte­rý úspěš­ně debu­to­val před pěti lety s Domácí péčí. Děj fil­mu se zabý­vá obdo­bím mezi roky 1968 a 1989 a nevě­nu­je se tím pádem Havlově pre­zi­dent­ské­mu půso­be­ní, nýbrž jeho osob­ní­mu živo­tu v dobách, kdy byl „jen“ úspěš­ným dra­ma­ti­kem a obháj­cem lid­ských práv, neú­nav­ně a odváž­ně se sta­ví­cím pro­ti sva­zu­jí­cí­mu reži­mu a cen­zu­ře. Těžištěm sním­ku je tedy pře­de­vším boj hlav­ní­ho hrdi­ny za správ­nou věc, jeho násled­né věz­ně­ní a pro­ná­sle­do­vá­ní, ale také kom­pli­ko­va­ný part­ner­ský vztah s man­žel­kou Olgou a mlad­ší milen­kou.

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Titulní role se ujal pře­váž­ně diva­del­ní herec Viktor Dvořák, kte­rý hrál Václava Havla už ve fil­mu Ireny Pavláskové Pražské orgie, kde se však pou­ze mihl coby okra­jo­vá posta­va. Havlovi je pozo­ru­hod­ně podob­ný (včet­ně vla­sů a kní­ru), při­čemž si vel­mi dob­ře osvo­jil i Havlovu typic­kou mimi­ku, někte­rá ges­ta a styl vyja­d­řo­vá­ní (včet­ně ráč­ko­vá­ní) a hra­je zkrát­ka skvě­le. Podobné převtě­le­ní se nepo­ved­lo až tak dob­ře u posta­vy Pavla Landovského v podá­ní Martina Hofmanna, jenž svým tem­pe­ra­ment­ním pro­je­vem tvo­ří ke zdr­žen­li­vé­mu Havlovi zře­tel­ný kon­trast. I přes Hofmannovu sna­hu o věr­nou nápo­do­bu totiž nikdy nezmi­zí dojem, že zkrát­ka sle­du­je­te jen dob­ré­ho her­ce v paru­ce. Totéž pla­tí i pro Annu Geislerovou v roli Olgy Havlové, kte­rou hereč­ka navíc ztvár­ni­la v poně­kud jed­no­stran­né polo­ze jako ženu utrá­pe­nou a věč­ně posmut­ně­lou, což obra­zu sku­teč­né Olgy Havlové pří­liš neod­po­ví­dá.

Postava Václava Havla je pak ve fil­mu vylí­če­na jako inte­lek­tu­ál pev­ný ve svém poli­tic­kém pře­svěd­če­ní, avšak zce­la neprak­tic­ký až nemož­ný ve věcech sou­kro­mých, hlav­ně co se týče intim­ních vzta­hů. Jeho milost­né­mu troj­ú­hel­ní­ku se sní­mek věnu­je z poměr­ně vel­ké čás­ti, naštěs­tí aniž by se sna­žil toto téma jak­ko­li bul­va­ri­zo­vat. Spíš jej vyu­ží­vá ke komic­kým scén­kám, jako je ta, v níž Havel vysvět­lu­je své ženě a milen­ce (Bára Seidlová) svou naiv­ní před­sta­vu o jejich spo­leč­ném sou­ži­tí, zatím­co je odpo­slou­chá­ván hned něko­li­ka esté­bá­ky.

Kromě toho Slávek Horák se spolu-scenáristou Rudolfem Suchánkem, jenž s ním spo­lu­pra­co­val už na Domácí péči, kla­dou důraz na udá­los­ti týka­jí­cí se vzni­ku a násled­né pro­pa­ga­ce Charty 77 a Havlova věz­ně­ní a nátla­ku, jemuž musel ze stra­ny komu­nis­tic­ké dik­ta­tu­ry čelit. Oproti tomu poně­kud opo­mí­je­jí jeho dra­ma­tic­ké dílo (zpří­tomně­né jen něko­li­ka málo úryv­ky a záměr­ně zci­zu­jí­cí­mi scé­na­mi rea­li­zo­va­ný­mi v efekt­ní diva­del­ní sty­li­za­ci) a také jeho pře­rod z ublí­že­né­ho věz­ně­né­ho disi­den­ta ve vůd­ce lidu – kan­di­dá­tem na pre­zi­den­ta se totiž Havel sta­ne v poně­kud zbrk­lém závě­ru více­mé­ně zne­na­dá­ní.

Výsledkem tak roz­hod­ně není oslav­ný pomník, ale spíš lid­ské a civil­ní dra­ma v pod­sta­tě oby­čej­né­ho a chy­bu­jí­cí­ho, leč záro­veň i význam­né­ho a schop­né­ho člo­vě­ka, nato­če­né po vzo­ru holly­wo­od­ských živo­to­pis­ných fil­mů, čemuž odpo­ví­dá jak kame­ra Jana Šťastného, tak hud­ba Petra Maláska. Svým zahra­nič­ním vzo­rům však Havel dostát nedo­ká­že, na to je zpra­co­ván pří­liš povrch­ně a bez nuan­cí v tezo­vi­tých dia­lo­zích či v nehlu­bo­ce vylí­če­ných vzta­zích mezi posta­va­mi, kte­ré půso­bí neži­vot­ně a jed­no­roz­měr­ně (s výjim­kou samot­né­ho Havla). Tvůrci si až moc dali zále­žet na tom, aby ve fil­mu bylo všech­no za všech okol­nos­tí bez­peč­ně čitel­né, a to včet­ně řady vel­mi doslov­ných meta­for, jako je ta, v níž filo­zof Jan Patočka (Jiří Bartoška) stvr­zu­je svou pod­po­ru Chartě tím, že Havlovi při zaví­rá­ní sklep­ní­ho okna podá­vá a násled­ně i při­dr­žu­je žeb­řík.

V rám­ci čes­ké kine­ma­to­gra­fie posled­ní doby je Havel fil­mem po všech strán­kách poměr­ně solid­ním, což je záro­veň pochva­la a záro­veň kri­ti­ka. Je totiž dost oby­čej­ný, ničím nevy­bo­ču­jí­cí, a byť je na něm znát, že jej děla­li schop­ní a inte­li­gent­ní fil­ma­ři, tak málo­kdy pře­kro­čí hra­ni­ci mír­né­ho nad­prů­mě­ru (snad až na vel­mi zda­ři­lý úvod). Je prav­dě­po­dob­né, že díky letoš­ní (více­mé­ně žalost­né) dosa­vad­ní kon­ku­ren­ci bude příští rok hlav­ním ucha­ze­čem o fil­mo­vé ceny, tak­že se dost mož­ná vzác­ně potká s podob­ně výprav­ným a podob­ně ladě­ným Masarykem v tom, že bude jed­no­o­kým krá­lem mezi sle­pý­mi.