Hory mají oči 2 - Co si dáte na jídlo?

Paroubek je „sym­paťák“, Topolánek zase sym­bo­lem spo­řá­da­né­ho rodin­né­ho živo­ta a trá­va… ta je zele­ná jako ame­ric­ká měna. Jsou věci, kte­ré jsou neo­chvěj­ně dané. Stejně jako okol­nos­ti, při nichž si dopřá­vám krva­vé horo­ry. Desátá hodi­na ve zpět­ném zrcát­ku, tma jako v pyt­li, vylid­ně­ný byt a srd­ce derou­cí se ven skr­ze škví­ru mezi žeb­ry. Někdy to vyjde a mám pak nahná­no z kaž­dé­ho vrz­nu­tí nábyt­ku, jin­dy se směju, vrzan­ce nevní­mám a spím s ote­vře­ný­mi dveř­mi od poko­je.

Pokračování Hor, kte­ré mají oči nále­ží do dru­hé sku­pi­ny. Což se vlast­ně dalo čekat.

Snímek vyprá­ví („vypra­ví“ je hod­ně sil­né slo­vo, jak tak pře­mýš­lím při  korek­tu­ře) o sku­pin­ce ame­ric­kých vojá­ků, kte­ří si na cvi­čiš­ti počí­na­jí sebe­vra­žed­ně, a pro­to (což je logic­ké) jsou povo­lá­ni do akce, aby tam moh­li své kami­kad­ze schop­nos­ti uplat­nit. Ideální to smeč­ka na cou­rá­ní mís­ty, kde jsou čer­ve­né ská­ly a tak „tro­chu div­ní“ hor­ní­ci. Pár minut akli­ma­ti­za­ce, něko­li­ke­ré „Haló, volám základ­nu!“ a pak již nezbyt­ná eli­mi­na­ce zmat­ku­jí­cích vojá­ků, kte­ří ten tré­nink hóó­ód­ně ošu­li­li. Zdánlivě rov­no­cen­ný střet se tak brzy pře­vá­ží na stra­nu krve­lač­ných hová­dek, kte­rá jsou pod­le uži­va­te­le dud­ka na csfd.cz „chytřej­ší a navíc i  moti­vo­va­něj­ší“.

Nebo že by tomu bylo jinak a roz­vl­ně­ná hla­di­na kla­ma­la?

Ne že bych byl něja­ký šťou­ral. A kór když kou­kám na film, v němž se spíš chcí­pá, než­li pře­ží­vá. Tentokrát se však dosta­vi­ly nezvykle kru­té roz­pty­lo­vé pod­mín­ky. Pochopit ale­spoň mini­mál­ně cho­vá­ní zdej­ších „exper­tů“ - to snad ani nejde. Mít co do čině­ní s  výlet­ní­ky a nor­mál­ní­mi lid­mi, kte­ří doma nespí v  mas­ká­čo­vém pyža­mu, bez­po­chy­by bych při­vřel oči a  nic nena­mí­tal. Avšak oni to jsou vojá­ci. A ne leda­ja­cí. Američtí. Takoví, co mlu­ví spros­tě už jenom z prin­ci­pu a  kte­ří nejdou pro kul­ku dale­ko (o čemž by vám mohl boha­tě vyprá­vět nebož­tík ser­žant). Zkrátka posta­vič­ky, u nichž bych oče­ká­val něja­kou tak­ti­ku, pro­myš­le­né postu­py, for­ma­ce, maza­né výpa­dy a niko­liv při­po­sra­né zad­ky, řva­ní a nekon­t­ro­lo­va­nou střel­bu na vše, co se hýbe a nevy­pa­dá jako kámen. Zřejmě jsem však naiv­ní. Hrdinové dru­hých Hor se cho­va­jí ješ­tě hlou­pě­ji než staří-známí z jed­nič­ky, což je občas – a proč se pře­tva­řo­vat -  na seke­ru do hla­vy. Trhání sesku­pe­ní, moče­ní o  samo­tě, odklá­dá­ní flin­ty a  smě­lé zvo­lá­vá­ní do čer­né ďou­ry – to jim jde na jed­nič­ku. Na jed­nič­ku s krva­vou hvěz­dič­kou.

[A to radě­ji opo­mí­jím vychy­ta­né dia­lo­gy ve sty­lu: „Jak se odsud, do prd*le, dosta­ne­me?!“ – „Půjdeme tou samou ces­tou, jakou jsme tady při­šli.“ – „Aha.“]

Ale budiž. Ocitáme se v žán­ru teen vyvraž­ďo­vač­ky a tady je logi­ka „tuhá“ již při  náku­pu líst­ků. Ostatně, cho­vat se hrdi­no­vé rozum­ně, zřej­mě by fil­ma­ři ušet­ři­li na keču­pu, skřít­ko­vé z hor by to schy­ta­li mezi oči a  bylo by vyma­lo­vá­no. Buďme stříz­li­ví. Zdejší mon­stra nejen­že tupě vypa­da­jí, ale rov­něž tupě úto­čí. Jen když dýcha­jí, způ­so­bu­jí stej­ně veli­ký krá­val jako hla­do­vý Tyranosaurus, koli­krát nevi­dí na dva met­ry dopře­du, nere­gis­tru­jí moc­ně odde­chu­jí­cí hrdi­ny u svých nohou a…

…bohu­žel…

…stej­ně jim to sta­čí. Tichošlápkové jed­ni se vždyc­ky při­smo­lí za záda opo­váž­li­vě jed­na­jí­cích postav (viz zmí­ně­né moče­ní na samot­ce a  šaš­ko­vá­ní v  mís­tech, kde jsou usklad­ně­né lid­ské ostat­ky), roz­mách­nou se a zary­jí seke­ru tak hlu­bo­ko, jak jen jim to tělo nebo­žá­ko­vo dovo­lí. Luxusně zapra­se­ný objek­tiv kame­ry, hrdi­na doslo­va roz­há­ze­ný na všech­ny svě­to­vé stra­ny a rejža? Ten se tete­lí bla­hem a  řve jako pomi­nu­tý: „Ještě! Ještě! A víc!!!“

No jo. Krve je tu jak z krev­ní ban­ky. Rovněž i  něja­ká ta doko­na­le roz­pitva­ná těla, uře­za­né kon­če­ti­ny, stře­va nasou­ka­ná do zava­řo­va­ček a dal­ší nezbyt­né pochu­ti­ny pořád­né­ho eRka… Pokud by se někdo sápal po pří­dav­ku (chtěl bych vidět, co sní­dáš, kama­rá­de), pak napros­to zby­teč­ně. I ten­to­krát je jaké­ko­liv úmr­tí dohná­no do abso­lut­ní­ho extré­mu. Každá stvů­ra dis­po­nu­je polo­ke­vla­ro­vou pokož­kou a neví­da­ně posu­nu­tým pra­hem boles­ti. Kdepak - může­te jí udě­lat díru do hla­vy, vydla­bat moze­ček, pro­pích­nout hruď a pře­rov­nat chrup dese­ti­ki­lo­vým šut­rá­kem a s ní to ani nehne. Po  pár vte­ři­nách začne zas a zno­va prs­kat, sípat a pro­du­ko­vat bílý puding z  úst. Aby dala naje­vo, že má hlad a chuť se pářit. Co to zna­me­ná? Nic nové­ho. Každá svi­ně chcíp­ne jen teh­dy, když bude doko­na­le roz­měl­ně­ná, roz­čtvr­tě­ná a  roz­máz­nu­tá po všech při­leh­lých plo­chách. A co je pod­stat­né - divá­ci budou u toho.

Juchuchu. Popcorn do ruky a šavli do před­ních řad.

Nepopírám, něko­mu to může dělat dob­ře. Bezesporu se najdou lidé, jimž k bla­hu posta­čí opě­tov­ně obkres­le­né sché­ma, stej­né pro­stře­dí, stej­ný pří­běh a  hrdi­no­vé, kte­ří jsou noví, neb ti sta­ří se prá­vě roz­klá­da­jí. Druhé Hory jsou tak ješ­tě pří­mo­ča­řej­ší a  samo­ú­čel­něj­ší než jejich před­chůd­ce. Budování napě­tí? Pche… na to se tady nehra­je. Nějaká pře­de­hra, kte­rá by nám umož­ni­la poznat hrdi­ny i jinak než jako noto­ric­ky kři­čí­cí vojá­ky pou­ží­va­jí­cí coby před­lož­ku slo­vo „Fuck“? Ne-e. Stejně jako smy­sl toho vše­ho, co se v horách děje, vysvět­lu­jí­cí fla­shbac­ky a náznak nos­né paty. Nic tako­vé­ho se neko­ná, dámy a páno­vé. Zabočili jsme za špat­ný roh, ote­vře­li špat­né dve­ře a used­li do špat­né­ho kinosá­lu. Devadesát minut nulo­vě invenč­ní­ho por­co­vá­ní lidí. Trest, kte­rý jsme si (ne)zasloužili.

Ale co… čty­ři­cet korun není nikterak bru­tál­ní cena za půj­če­ní DVD. Trochu jsem se poba­vil (i když ško­do­li­bě), povin­ně pokr­čil ksicht a  co víc – zapra­co­val jsem na jakési rov­no­vá­ze v obo­ře. Přeci jen, udě­lo­vat kaž­dé­mu recen­zo­va­né­mu sním­ku osm­de­sát a  více bodů (což se mi nyní poved­lo tři­krát za sebou), to by zavá­ně­lo auto­ro­vou bene­vo­len­cí. A takhle by to nešlo.

Několika málo slo­vy: ješ­tě nikdy jsem tak rád neu­dě­lil tři­cet pro­cent. Sláva Weiszovic dru­ži­ně! Máte to u mě.

---