Hostel - Slováci byli vždycky divní... Ale že až tak - to jsem vážně netušil :)

Těžko říci, jest­li jsem nato­lik zvrh­lý, ane­bo jen zná­zor­ňu­ji typic­ký pří­klad sou­do­bé­ho kon­zu­men­ta, ale sním­ky ve sty­lu „vyku­chej, roz­měl­ni a roz­máz­ni“ mě zpra­vi­dla uspo­ko­ju­jí (a to i navzdo­ry znač­ně mizi­vé ori­gi­na­li­tě). Tedy… neu­spo­ko­ju­jí mě tak, že bych při jejich pozo­ro­vá­ní vzdychal, kopu­lač­ně kmi­tal a mokval v  oblas­ti geni­tá­lií, avšak… jak bych to jen řekl… no… heh… zkrát­ka… u toho­to typu fil­mu (resp. pří­bě­hu) mi neči­ní žád­né potí­že před­sta­vit si sám sebe na mís­tě „poma­lu umí­ra­jí­cích postav“. Jakmile pomys­lím na to, že za mnou běží něja­ký magor s moto­rov­kou, nebo že mi něja­ký nad­še­ný chi­rurg redu­ku­je počet kon­če­tin, polé­va­jí mě lit­ry stu­de­né­ho potu, sotva dýchám a podob­ně ohro­že­ným hrdi­nům fan­dím ze všech pozůsta­lých sil. Po skon­če­ní fil­mu jsem pak neje­nom celý „vyšťa­ve­ný“ (rozu­měj vypo­ce­ný), ale i řád­ně nasra­ný. Z  „mých“ hrdi­nů obvykle zůstá­vá pou­hé tor­zo, krva­vý flek a v celist­věj­ším pří­pa­dě puzzle pro nároč­né. Snímky, kte­rým jde o pou­hou pre­zen­ta­ci bru­tál­ní­ho nási­lí, jsou více-méně pros­té a s  mini­mál­ní myš­len­ko­vou hloub­kou. Musím se smát sám sobě, že jsem tuto „pře­kva­pi­vou“ sku­teč­nost pocho­pil až po  pozře­ní fil­mu Hostel.

Nevěřícně krou­tím hla­vou, když si vyba­vím, jak vel­ký medi­ál­ní poprask se kvů­li tomu­to pro­duk­tu str­hl. Všechny ty řeči o tom, nako­lik nestra­vi­tel­nou pochout­ku nám Eli Roth ukuchtil, hyper-přemrštěné reklam­ní slo­ga­ny či  onen mon­stróz­ní slo­ven­ský odboj… Upřímně řeče­no – nic z toho nechá­pu. Nechápu, kde se někte­ří lidé dobra­li názo­ru, že je Hostel šoku­jí­cí jízdou pro nej­o­tr­lej­ší fil­mo­vé divá­ky, a úpl­ně nej­víc se podi­vu­ji nad jeho scest­ným kate­go­ric­kým zařa­ze­ním (napí­na­vý horor???). Komentáře se zdrá­hám i v pří­pa­dě výbuš­ných reak­cí našich slo­ven­ských sou­se­dů. Nač se čer­tit kvů­li ryze céč­ko­vé­mu fil­mu, kte­rý se na plát­na kin pro­dral pou­ze záslu­hou pro­du­cent­ské­ho jmé­na Quentina Tarantina?

Ano… Hostel je snad čím­ko­liv, jen ne titu­lem, kte­rý by o NĚČEM vypo­ví­dal. Zmatené polo­ho­pis­né úda­je bych ješ­tě jakž takž zkous­nul (čes­ký hla­sa­tel na vla­ko­vém nádra­ží, do očí bijí­cí cedu­le „Poříčany“), na můj vkus až přespří­liš zvrh­lé Slováky rov­něž, ale tak pri­mi­tiv­ně vysta­vě­ný pří­běh a  pří­mo­ča­ré plou­že­ní vstříc cílo­vé čáře už ani náho­dou. Stěžejní základ při­po­mí­ná Prci, prci, prcič­ky v not­ně zváž­ně­lém podá­ní (v odpor­ně váž­ném a  zdlou­ha­vém podá­ní). Tři fra­jí­r­ci ces­tu­jí napříč Evropou a  pokou­še­jí se při kaž­dé mož­né pří­le­ži­tos­ti smo­čit. Anglie, Francie, Nizozemsko…. všu­de to sto­jí za vylou­če­ný exkre­ment. Mladíci jsou vel­mi smut­ní a mar­ně pře­mýš­le­jí, kam ješ­tě vyra­zit, aby si to pořád­ně uži­li a měli na co vzpo­mí­nat až do své­ho brz­ké­ho sko­nu. Nasměrování se jim dosta­ne veli­ce záhy. V oka­mži­ku, kdy jim jeden dob­rák (pří­mo dob­rák od kos­ti) pora­dí, ať to zku­sí prá­vě na Slovensku, a to přes­ně­ji v  Bratislavě - ve měs­tě sexu zaslí­be­ném.

Hoši od bob­ří štěr­bi­ny pří­liš dlou­ho nevá­ha­jí a s  vidi­nou kva­lit­ní­ho hloub­ko­vé­ho pono­ru nase­da­jí na pří­mý vla­ko­vý spoj do výše avi­zo­va­ných míst. Aniž by to však tuši­li, tím­to uči­ní prv­ní krok vstříc tra­gic­ké osu­do­vé chy­bě. Jen co se naši výteč­ní­ci sta­čí uby­to­vat v pode­zře­le kom­fort­ním hos­te­lu, ihned na to se sezna­mu­jí se sku­pin­kou daj­ných a buj­ně obda­ře­ných sle­čen a pak…

…no a pak už nastá­va­jí nefal­šo­va­ná (a zřej­mě nijak neo­pod­stat­ně­ná) krva­vá jat­ka.

Jak je napros­to zjev­né – pří­běh se s  ori­gi­na­li­tou nemí­jí ani na vzdá­le­nost šíře kaná­lu La Manche. Abych byl ovšem objek­tiv­něj­ší, musím upřes­nit, že ono pomy­sl­né „tex­to­vé pro­plesk­nu­tí“ si zaslu­hu­je neje­nom scé­nář (posle­po­va­ný ze samo­ú­čel­ně vykon­stru­o­va­ných scén), ale zejmé­na nena­pl­ně­ní sli­bu tvůr­ců a v  dru­hé řadě pak i výraz­ně kla­ma­vá rekla­ma. Hostel se stal vděč­ným téma­tem pro nej­růz­něj­ší peri­o­di­ka již v době, kdy do jeho čes­ké pre­mi­é­ry zbý­va­lo něko­lik týd­nů. Očekávalo se mno­hé… První holly­wo­od­ský film, v němž zazní­va­jí dis­ko­té­ko­vé hity Michala Davida… Šokující thriller z pro­stře­dí zvrá­ce­né­ho slo­ven­ské­ho pod­svě­tí… Extrémně krva­vá podí­va­ná s  nej­ne­chut­něj­ší­mi vraž­dí­cí­mi prak­ti­ka­mi… a tak dále... a tak dále.

Samotný výsle­dek však zůstal stát v půli vytý­če­né ces­ty. Hostel pře­kva­pi­vě nešo­ku­je nad­měr­nou spo­tře­bou čer­ve­né­ho bar­vi­va, ale nao­pak zará­ží svou umír­ně­nos­tí a pře­de­vším nepo­cho­pi­tel­ně suchou prv­ní půlí. Hlavního láka­dla fil­mu – a tedy odře­za­ných kon­če­tin a hek­to­li­t­rů cáka­jí­cí krve - se divák dočká­vá až v závě­reč­né půl­ho­din­ce. Bohužel se tak stá­vá ve fázi, kdy je „zákaz­ník“ nato­lik ochro­men nesku­teč­ně poma­lým a hloupým „roz­jez­dem“, že jej pak už mno­hem více zají­má polo­ha ruči­ček na hodin­kách, než­li rádo­by šoku­jí­cí dras­tic­ké běs­ně­ní. A přes­to­že se Roth sna­ží, seč mu aero­dy­na­mic­ký tvar tak­tov­ky dovo­lu­je, tak ani samot­ný finiš, kde to stří­ká měrou vrcho­va­tou, nedo­stá­vá médii hlá­sa­né pověs­ti fil­mo­vé revo­lu­ce. Divák se nao­pak dost nudí, dění na plát­ně takřka igno­ru­je a mír­ně obšťast­ňo­ván nej­růz­něj­ší­mi žalu­deč­ní­mi lech­tač­ka­mi (ope­ra­ce visí­cí­ho oka, netra­dič­ní stří­há­ní neh­tů, pro­vr­tá­vá­ní hrud­ní­ku, spa­lo­vá­ní napor­co­va­ných lid­ských těl), setr­vá­vá u  sním­ku jen z čiré zvě­da­vos­ti, jak se to celé zauz­lu­je.

Režisérova neschop­nost vylou­dit na tvá­řích pozo­ro­va­te­lů trva­le zhnuse­ný výraz a vydo­lo­vat z námě­tu ale­spoň zlo­mek kýže­né­ho napě­tí je dále pod­tr­že­na tře­ti­řa­dou výpl­ňo­vou vatou. Když už chlap­ci netla­cha­jí o sexu a potře­bě vyse­me­nit, potlou­ka­jí se po špi­na­vých hos­po­dách, háze­jí očka po nafe­to­va­ných dívči­nách a v samot­ných uli­cích se setká­va­jí s ban­dou malých ciká­nů, kte­ří zde bri­gád­ni­čí coby nesmlou­va­ví výběr­čí mýt­né­ho. Vše se neu­stá­le opa­ku­je – hrdi­no­vé keca­jí, hrdi­no­vé chlas­ta­jí, hrdi­no­vé se baví, hrdi­no­vé tele­fo­nu­jí, hrdi­no­vé sou­lo­ží, hrdi­no­vé jdou spát…

A dru­hý den to začí­ná celé od zno­va - nicmé­ně při pra­vi­del­ně se sni­žu­jí­cím počtu zúčast­ně­ných.

Samozřejmě; kdy­by byl ten­to koloběh not­ně­ji nad­sa­ze­ný, krva­věj­ší, late­xo­věj­ší a  kdo ví, co všech­no ješ­tě, ani bych necek­nul a celý Hostel při­jal coby sym­pa­tic­ky odvá­za­ný film pro­duk­ce řady C. Bohužel, sní­mek je v tom­to smě­ru vyho­vu­jí­cí jen z pou­hých tři­a­tři­ce­ti pro­cent.

Jak si tak po sobě pro­čí­tám dosa­vad­ní výsle­dek pisa­tel­ské sna­hy, sko­ro to vypa­dá, že jsem si (zase) zadě­lal na sil­ný prů­ser. Kritizuji, kri­ti­zu­ji a na pochva­ly – byť mini­mál­ní - zapo­mí­nám. Nemyslete si ovšem, že mě toto neu­stá­lé kydá­ní hno­je kdo­ví­jak baví. Může se to zdát neu­vě­ři­tel­né, ale ješ­tě done­dáv­na jsem zastá­val názor, že ať už je film jaký­ko­liv, vždy si zaslu­hu­je tako­vou recen­zi, kte­rá by dotyč­né tvůr­ce neu­ra­zi­la. Ač se však sna­žím sebe­víc, v tom­to pří­pa­dě mě žád­ná pozi­ti­va nena­pa­da­jí. Zní to kru­tě a mno­zí z  Vás mi to jis­tě dají sežrat, ale tenhle Hostel mě pros­tě a jed­no­du­še neo­slo­vil. Ba co víc – málem mě unu­dil k smr­ti.

P.S.: Své sta­no­vis­ko nepře­hod­no­tím, ani kdy­by mi Tarantino zajis­til doži­vot­ní ren­tu stříd­mě ost­rých keču­pů.

---