House of Cards začal jako král seriálového světa a skončil jako nějaký šupák

Jako bych sle­do­val arto­vou tele­no­ve­lu z poli­tic­ké­ho pro­stře­dí, kte­rá byla záro­veň jakousi nepo­ve­de­nou paro­dií svých úvod­ních sérií. Asi tak bych jed­nou větou popsal závě­reč­nou řadu dří­ve uzná­va­né­ho feno­mé­nu House of Cards nebo­li čes­ky Domu z karet. Bez vyhoš­tě­né­ho Kevina Spaceyho, kte­rý uva­da­jí­cí­mu seri­á­lu dodá­val v posled­ní době ale­spoň něja­ký šmrnc, se Dům z karet v šes­té sérii pro­pa­dl na dno.

První řadu, kte­rá byla vskut­ku více než zají­ma­vou son­dou do záku­li­sí ame­ric­ké poli­ti­ky, jsem sle­do­val s vel­kým nad­še­ním. Kromě atrak­tiv­ních poli­tic­kých témat na tom měl vel­kou záslu­hu zce­la nepo­chyb­ně cha­risma­tic­ký Kevin Spacey a jeho posta­va ďábel­ské­ho mani­pu­lá­to­ra Francise Underwooda. Velkým bonu­sem navíc bylo, že i býva­lí ame­rič­tí pre­zi­den­ti (Bill Clinton či Barack Obama) se necha­li sly­šet, že seri­ál veli­ce věr­ně zachy­cu­je rea­li­tu.

Se tře­tí sérií už se kra­pet vytra­til ten počá­teč­ní drajv, kte­rý byl spo­je­ný pře­de­vším s hon­bou Francise za pre­zi­dent­ským ouřa­dem. Přibily nud­né pasá­že (kupří­kla­du scé­ny s rus­kým pre­zi­den­tem Petrovem), ale někte­ré to nao­pak zachra­ňo­va­ly – svě­ží vánek při­ne­sl tře­bas spi­so­va­tel Tom Yates.

Ve čtvr­té řadě se z House of Cards poma­lu začí­nal stá­vat jaký­si umě­lec­ký počin, z něhož se poma­lu vytrá­cel děj i zají­ma­vé poli­tic­ké kau­zy. Příkladem při­bý­va­jí­cích „arto­vých scén“ může být záplet­ka s umí­ra­jí­cí mat­kou Claire nebo jaký­si milost­ný troj­ú­hel­ník man­že­lů Underwoodových a Toma Yatese.

Pátá série = jeden dlou­hý táh­nou­cí se štr­ú­dl nudy. Snad jedi­né, co tu stá­lo za pozor­nost byly herec­ké výko­ny Kevina Spaceyho a Robin Wright. Trochu mi to zača­lo při­po­mí­nat Hannibala, tedy oprav­du kva­lit­ně nato­če­ný seri­ál, kde všech­no vypa­dá čis­tě a ele­gant­ně, ale záro­veň až pří­liš umě­lec­ky s mís­ty nesnad­no pocho­pi­tel­ný­mi až filo­zo­fic­ký­mi deba­ta­mi. Nechce se mi věřit, že by tako­vé dia­lo­gy ved­li sku­teč­ní hla­vou­ni ame­ric­ké poli­ti­ky. Tady už jsem měl vel­ký pro­blém sérii dokou­kat, pře­mohl mě ale pocit vědět, jak to všech­no dopad­ne.

Šestou řadu jsem shr­nul už v úvo­du. Jestli si tvůr­ci od začát­ku zaklá­da­li na co nej­vět­ší podob­nos­ti s rea­li­tou, co měl tedy zna­me­nat ten­to pra­po­div­ný paskvil?

Pokud prah­ne­te po oprav­do­vé kva­li­tě a věro­hod­ném seri­á­lo­vém kous­ku z podob­né­ho pro­stře­dí, okoš­tuj­te radě­ji něko­li­ka­ná­sob­ně oce­ně­ný Homeland (Ve jmé­nu vlas­ti). Jde o jeden z nej­lep­ších poči­nů týka­jí­cích se ame­ric­ké poli­ti­ky.

---