Hubený nás nedostanou aneb Pěkný jazyk bez reálné náplně

„Synku, řeč­níš již krás­ně, leč dosud blbos­ti.“

Autor, kte­ré­ho si momen­tál­ně nejsem scho­pen vyba­vit

Kvalitní zje­ve­ní, o kte­rém se moc neví, nebo prů­měr hra­jí­cí si na vel­ké­ho auto­ra?

S auto­rem této kni­hy, Richardem Skolkem, jsem se setkal onli­ne ve dvou sku­pi­nách pro­bí­ra­jí­cích psa­ní a vše kolem něj. Přidával teh­dy jaký­si vánoč­ní či sil­vestrov­ský feje­ton pojed­ná­va­jí­cí o mla­dic­kých sexu­ál­ních zku­še­nos­tech. Drobný pro­blém v jeho pří­spěv­ku byl v tom, že neby­lo poznat, že jde o feje­ton, na čemž se shod­lo najed­nou více lidí.

Psaní a cho­vá­ní

To by neby­lo ješ­tě tak výraz­né. Výraznější bylo, že na jakou­ko­li zpět­nou vazbu, kte­rá neby­la pochval­ná, rea­go­val aro­gan­cí, uráž­ka­mi vlast­ní­mi i spí­lá­ním ostat­ním a podob­ně. Navíc, když kri­ti­ka toho­to dru­hu nepři­chá­ze­la roz­hod­ně jen od jed­no­ho člo­vě­ka, svůj pří­spě­vek vzá­pě­tí sma­zal.

Ještě zají­ma­věj­ší bylo, že cca po hodi­ně ho ve stej­ném zně­ní při­dal do sku­pi­ny zno­va. Když jsem mu v komen­tá­ři ozná­mil, že mám sní­mek čás­ti původ­ní dis­ku­se, pří­spě­vek opět zmi­zel. Tato situ­a­ce se něko­li­krát opa­ko­va­la a mys­lím, že o panu Skolkovi vypo­ví­dá podob­ně jako jeho vlast­ní tvor­ba.

Chování a tvor­ba

Abych mu teh­dy nespí­lal jen tak bez­dů­vod­ně, našel jsem si část jeho tex­tu Hubený nás nedo­sta­nou a pus­til se do čte­ní. S tím jsem skon­čil někde ve tře­ti­ně. Nebýt Čtenářské výzvy na rok 2016, do kte­ré jsem se s chu­tí pus­til, asi bych na Richarda Skolka úspěš­ně zapo­mněl. Ale hle­dal jsem text od auto­ra mlad­ší­ho tři­ce­ti let a pro­to­že je roč­ník 1987 a jeho sbír­ka feje­to­nů není nijak roz­sáh­lá, pus­til jsem se do ní opět a s tím, že to bude snad­ný zářez.

Byl, i když poně­kud ubí­je­jí­cí.

Tvorba a prů­měr

Hubený nás nedo­sta­nou je sbír­ka feje­to­nů na různá téma­ta – od hudeb­ních zážit­ků přes ces­to­vá­ní či stras­ti i slas­ti brněn­ské­ho živo­ta. Prostě tako­vé to dob­ro­druž­ství všed­ní­ho dne poda­né květ­na­tým jazy­kem s vsuv­ka­mi a komen­to­vá­ním. Proč ne, tím­to způ­so­bem vzni­ka­jí vel­mi dob­ré tex­tí­ky, ke kte­rým se člo­věk rád vra­cí i opa­ko­va­ně, pro­to­že sice zná poin­tu, ale uží­vá si auto­ro­vu prá­ci s tex­tem, gra­do­vá­ní vtip­nos­ti a může obdi­vo­vat, co všech­no dotyč­ný zažil, jak se s tím popral, vyrov­nal a co za pou­če­ní si pří­pad­ně odne­sl.

Kniha Hubený nás nedo­sta­nou netr­pí nekva­lit­ním jazy­kem. Ten je vyrov­na­ný, neza­plé­tá se do zby­teč­ných ozdů­bek, ani není pře­hna­ně stro­hý. Problémem je obsah, respek­ti­ve jeho podá­ní dosti neza­jí­ma­vým způ­so­bem, kte­rý vyvo­lá maxi­mál­ně drob­né pou­smá­ní a to ješ­tě jen něko­li­krát během celé čet­by.

Dostupné kde­ko­li jin­de a čas­to v lep­ší podo­bě

Richard Skolek píše sice hez­ky, ale více­mé­ně nemá o čem. Aspoň o ničem nato­lik zají­ma­vém a význam­ném, aby z toho byl tref­ný krát­ký pří­běh s neče­ka­ným zvra­tem a vtip­nou poin­tou, což je pod­le defi­ni­ce úče­lem feje­to­nu. Pokud se u cca 50 ti tex­tí­ků pou­smě­ji zhru­ba 5 krát, je něco tro­chu špat­ně. Má sice dob­rý pří­stup, ale chy­bí mu zážit­ky a zku­še­nos­ti pře­sa­hu­jí­cí noč­ní prá­ci v tis­kár­ně, ovlá­dá­ní hudeb­ní­ho nástro­je, stu­di­um na vyso­ké ško­le a něja­ká ta nepo­ve­de­ná ran­de.

Knize tak chy­bí ona jis­kra, kte­rá by ji odli­ši­la od mno­ha jiných svaz­ků feje­to­nů nebo záso­bár­ny podob­ných člán­ků na webech nej­růz­něj­ší­ho zamě­ře­ní a způ­so­bi­la, že si z ní čte­nář něco zapa­ma­tu­je nebo bude mít důvod číst její obsah zno­va i po čase.