Hunger Games: Síla vzdoru 1. část (The Hunger Games: Mockingjay – Part 1) – Recenze – 40%

Přichází revo­lu­ce! Hrdinka Katniss (Jennifer Lawrence) pře­ži­la své již dru­hé Hunger Games, avšak to pra­vé oře­cho­vé tepr­ve začí­ná. Prezident země Panem, moc­ný Snow (Donald Sutherland), drží v zaje­tí její přá­te­le i part­ne­ra Peeta (Josh Hutcherson) a nechal srov­nat se zemí dva­nác­tý obvod, odkud oba pochá­ze­li. V ostat­ních obvo­dech se na odpor sta­ví nema­lý počet rebe­lu­jí­cích a Katniss je pro ně sym­bo­lem odva­hy a nadě­je v boji pro­ti zdán­li­vě nepo­ra­zi­tel­né­mu a vše­ho­schop­né­mu nepří­te­li…

Předchozí dva fil­my měly veli­ce podob­nou pří­bě­ho­vou struk­tu­ru a sho­do­va­ly se i ve sty­lu vyprá­vě­ní. V prv­ní polo­vi­ně se hlav­ně hod­ně poví­da­lo, nic moc se nedě­lo a posta­vy se při­pra­vo­va­ly na výkon v aré­ně, pří­pad­ně se zabý­va­ly svou stra­te­gií a vzá­jem­ný­mi vzta­hy, potaž­mo lás­ka­mi. Druhá polo­vi­na pak měla být pro divá­ka vykou­pe­ním v podo­bě něko­li­ka (vlast­ně stříd­mých) akč­ních scén, kdy byly dva tuc­ty postav nahná­ny do umě­le vytvo­ře­né­ho pro­sto­ru s jedi­ným úko­lem – pře­žít co nejdéle a zabít ostat­ní. Avšak to nyní mizí.

Hunger Games: Síla vzdo­ru totiž půso­bí, jako bys­te vza­li někte­rý z těch pře­de­šlých sním­ků a pros­tě ho roz­trh­li napůl. Do kin se nyní dosta­la polo­vi­na prv­ní, jež nut­ně půso­bí dojmem pou­hé­ho preque­lu, kte­rý nena­bí­zí nic jiné­ho, než neu­stá­lé mlu­ve­ní, pří­pra­vu na revo­lu­ci, sbí­rá­ní odva­hy a ticho před bou­ří. Na gran­di­óz­ní finá­le s pořád­nou občan­skou vál­kou (při­nejmen­ším je nazna­čo­vá­no, že bude gran­di­óz­ní) si bude­me muset počkat do pre­mi­é­ry polo­vi­ny dru­hé, což bude za rok. Jak zazní od jed­né z postav v podá­ní Julianne Moore: „Nejhorší muče­ní je, když vás necha­jí čekat na výsle­dek s vědo­mím, že už na tom sami nemů­že­te nic změ­nit.“ Cítím v té větě ze stra­ny tvůr­ců jis­tou pro­vo­ka­ci.

Neříkám, že Hunger Games 1 a 2 byly něja­ké akcí našla­pa­né a adre­na­li­nem nabi­té bijá­ky, ale u Síly vzdo­ru je až zará­že­jí­cí, jak málo akč­ních nebo jinak dra­ma­tic­kých pasá­ží v ní je obsa­že­no. Většinu fil­mu zabí­ra­jí scé­ny, v nichž si dvě a více postav spo­lu poví­dá, hlav­ní hrdin­ka trpí trau­ma­ty a zlý­mi sny, navště­vu­je zni­če­né a poni­če­né kra­je, nad jejichž nebla­hým sta­vem oká­za­le sté­ná se slza­mi v očích, natá­čí pro­pa­gan­dis­tic­ká videa s úče­lem vybur­co­vat rebe­ly a pozo­ru­jíc tele­viz­ní vysí­lá­ní se nevě­říc­ně podi­vu­je, co se to sta­lo s jejím milým Peetou, kte­ré­mu patr­ně v zaje­tí vymy­li mozek. Za celou tu dobu se ode­hra­jí pou­ze dva krát­ké bom­bar­do­va­cí nále­ty (z nichž jeden ani nevi­dí­me a během dru­hé­ho Katniss letoun sestře­lí šípem, což je mimo­cho­dem jedin­krát, kdy v celém fil­mu pou­ži­je něja­kou zbraň), pak jeden výbuch vod­ní pře­hra­dy (kte­rý se ode­hra­je během nece­lé minu­ty a sko­ro se zdrá­hám pova­žo­vat ho za akč­ní scé­nu) a až na úpl­ném kon­ci se tvůr­ci pokou­še­jí o něja­ké ale­spoň troš­ku napí­na­vé zavr­še­ní, když je vypra­ve­na jed­not­ka s úče­lem osvo­bo­dit z měs­ta zajat­ce, což ovšem půso­bí tro­chu jako umě­le vyvo­la­né, jen aby se neřeklo. A pak samo­zřej­mě posled­ní vlas­te­nec­ké pro­slo­vy těs­ně před vypuk­nu­tím vál­ky a nástup závě­reč­ných titul­ků,  nashle­da­nou příš­tě.

Řemeslně to při­tom není nato­če­né špat­ně, her­ci jsou vel­mi kva­lit­ní a žád­ný z nich se za svůj výkon nemu­sí sty­dět, dia­lo­gy nejsou dement­ní… Akorát je to pros­tě HROZNÁ NUDA. Většinu času jen čeká­te, až se koneč­ně začne něco dít, ale nedo­čká­te se, pro­to­že si to tvůr­ci šet­ří do příští­ho fil­mu. Celé to navíc vypa­dá opro­ti před­cho­zím dvě­ma dílům pod­stat­ně laci­ně­ji. Když už nic jiné­ho, tak jste se u pře­de­šlých Hunger Games ale­spoň moh­li kochat vel­ko­le­postí hra­cí aré­ny (hlav­ně ve dvoj­ce), digi­tál­ní­mi tri­ky (tře­ba když Katniss najed­nou začal mor­fo­vat kos­tým) nebo ale­spoň extra­va­gant­ní barev­nou sty­li­za­cí hlav­ní­ho měs­ta a jeho oby­va­tel. To u Síly vzdo­ru nehro­zí – vět­ši­na (více než dvou­ho­di­no­vé­ho) fil­mu se totiž ode­hrá­vá v pod­zem­ním bun­k­ru, nebo v roz­pad­lých rui­nách, tak­že sní­mek je nejen o pozná­ní komor­něj­ší, ale záro­veň barev­ně situ­o­ván do růz­ných odstí­nů čer­né, šedé a hně­dé. Všechno je tím pádem vel­mi tma­vé a ponu­ré, což mož­ná sed­ne do cel­ko­vě depre­siv­ní a tem­né atmo­sfé­ry fil­mu, ale pro oko to atrak­tiv­ní není.

Změnila se i ide­o­lo­gie fil­mu. Zatímco doteď byla Katniss vní­má­na jako sil­ná indi­vi­du­a­li­ta a osob­nost od rány, kte­rá si doká­za­la za všech okol­nos­tí pora­dit sama (mož­ná s pomo­cí pár rad od Woodyho Harrelsona, kte­rý je ovšem ten­to­krát ve fil­mu asi jen čty­ři minu­ty) a půso­bi­la nekom­pro­mis­ně a dosta­teč­ně odhod­la­ně na to, aby ji národ násle­do­val tak nějak sám od sebe, tak nyní se z ní stal nástroj pro­pa­gan­dy, mari­o­ne­ta čás­teč­ně vede­ná vůd­ci rebel­ské­ho povstá­ní, kte­ří z ní děla­jí sym­bol pomo­cí chytře zací­le­né­ho mar­ke­tingu. Pořád jde o veli­ce sil­nou žen­skou hrdin­ku s mno­ha výraz­ný­mi cha­rak­te­ro­vý­mi vlast­nost­mi, ale záro­veň je kla­den důraz na její začle­ně­ní do komu­ni­ty oby­čej­ných – v mno­ha scé­nách z bun­k­ru splý­vá s ostat­ní­mi a zani­ká v davu.