Pořád jsem to já – Obsah/O filmu – slovy režiséra

(zatím nehodnoceno)

Loading...

            OBSAH

            Alice Howlandová (Julianne Moore), šťastně vdaná matka tří dospělých dětí, je uznávanou profesorkou lingvistiky, která začíná zapomínat slova. Když je jí diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby, zjišťuje Alice společně se svou rodinou, že jejich vzájemné vztahy projdou tou nejnáročnější myslitelnou zkouškou. Její úsilí zůstat stále tím, kým kdysi byla, je děsivé, dojemné i inspirující.

            O FILMU SLOVY REŽISÉRA

V prosinci 2011 nám s Richardem zavolala britsko-australská produkční dvojice Lex Lutzus a James Brown s prosbou, abychom se podívali na jistý román, vhodný k adaptování. Jednalo se o jednu z těch nečekaných šancí, po kterých režiséři touží, ale když jsme se dozvěděli, o čem ona kniha je, poněkud jsme znejistěli. Nástin děje, který nám předložili – úspěšné ženě na vrcholu kariéry je diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby – naznačoval, že půjde o film o nemocích, smutku a ztrátách. Bylo to pro nás příliš citlivé téma.

Počátkem téhož roku Richard navštívil v Los Angeles ordinaci neurologa, protože si začal mírně šlapat na jazyk. Doktor mu letmo nahlédl do úst na jeho podivně se cukající jazyk a prohlásil, že se domnívá, že jde o roztroušenou sklerózu. V následujících měsících jsme strávili velké úsilí tím, že jsme se s touto diagnózou snažili vypořádat po stránce lékařské i citové. Po přečtení několika prvních kapitol knihy nám některé věci tyto zážitky velice připomínaly: neurolog, kterého Alice poprvé navštíví, jí pokládá naprosto stejné otázky, jaké slyšel při svých prvních vyšetřeních Richard, když měli lékaři ještě podezření na mrtvici. A narůstající strach z blížící se diagnózy či pocity sražení na kolena v nejlepším období svého života nám byly až nepříjemně povědomé. Opravdu bychom se takovým filmem měli zabývat právě teď?

Alzheimerova choroba a roztroušená skleróza jsou pochopitelně velmi odlišné nemoci. Elizabeth Gelfand Stearns, produkční partnerka Marie Shriver, to později, když jsme se s ní setkali, vyjádřila velice trefně: „Jsou vlastně téměř svými opaky – Alzheimer útočí na vnímání a tělo alespoň zpočátku ponechává bez úhony, zatímco v případě roztroušené sklerózy zůstává mozek neporušený, a tělo zatím…“ Odmlčela se ve snaze celou situaci nezhoršovat. Obě nemoci si jsou ale také i podobné: obě jsou smrtelné, nevyléčitelné, a jejich následkem dochází k izolaci pacienta od světa. A především – obě tyto choroby nahlodávají osobnost a staví do popředí zájmu pacientů touhu zůstat sebou samými.

Kniha nás začala pohlcovat. Je to pozoruhodný příběh, který je po citové stránce přístupný díky upřímnému a bezprostřednímu literárnímu stylu Lisy Genova. Jak jsme pokračovali ve čtení, uvědomovali jsme si, že by film, který na základě této knihy možná vznikne, měl mít stejně bezprostřední a přímý styl. Román se detailně zabývá vlivem ztráty paměti na Alicinu kariéru, na její každodenní život, společenské vztahy…a pak také na fungování rodiny…

„Viděla jste Tokijský příběh?“ naťukal Richard do své iPadové aplikace na převod textu na hlas při našem prvním setkání s Kristen Stewart. „Ne, neviděla,“ prohlásila, „ale podívám se na to.“ Ozuovo mistrovské dílo z roku 1953 je s Richardem naším dlouholetým oblíbeným filmem. Poprvé jsem ho spatřil, když jsem studoval v Japonsku na univerzitě ve Fukuoce, a Richard na něj velmi významným způsobem odkázal ve svém prvním celovečerním snímku Grief z roku 1993. Jde o film, který odolává sentimentu a svou obrovskou citovou sílu buduje prostřednictvím umírněnosti. Nabízí nám svým „learovským“ příběhem rodiny se třemi dětmi dokonalý náhled na to, jak se rodiny chovají tváří v tvář nemoci či stáří, který se v Lisině knize krásným způsobem zrcadlí.

Ústřední postava knihy si nás začínala získávat. Alice v sobě měla něco nepopiratelně inspirujícího – vycházelo to z její neúnavnosti, odhodlanosti, z rozhodnutí nenechat se ničím srazit na kolena. Ať už jí nemoc způsobila cokoliv, byla rozhodnuta postavit se tomu tím nejpraktičtějším možným způsobem. Nevím přesně, ve které kapitole k tomu došlo, ale knižní Alice, kterou jsme si na základě jejího popisu v knize představovali, začala pomalu přicházet o své kudrnaté tmavé vlasy, které byly zvolna nahrazovány vlasy bojovně rezavými. „Kdo by na to podle tebe měl?“ zeptal jsem se Richarda. „Julianne Moore,“ napsal.

Čím více jsme o tom uvažovali, tím dokonalejší nám její obsazení připadalo. Julianne byla nejen schopna zprostředkovat výjimečnou inteligenci a komplexnost postavy profesorky lingvistiky, ale také zranitelnost a prostotu pozdějších fází choroby. Byla by schopna mistrovsky zvládnout proces zhoršování stavu této postavy. Je zkrátka jednou z nejlepších hereček na světě. Setkali jsme se s ní o pár let dříve při práci na jiném projektu, a knihu měla přečtenou ještě předtím, než dostala scénář. Asi o den později jsme spolu hovořili přes Skype. „Jdu do toho,“ opáčila během několika sekund.

Když jsme dočítali závěrečné kapitoly knihy, začínali jsme uvažovat o vizuální podobě celého filmu. Našim klíčovým konceptem byla subjektivnost Aliciných zážitků – diváci by měli chápat její úhel pohledu a měli mít možnost nahlédnout do jejího nitra takovým způsobem, jaký nebyl pro ostatní postavy v něm reálný. Znamenalo by to uplatnění velice osobního stylu záběrů a střihu – reagovaly by na její nálady a vjemy. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme na tomto snímku mohli spolupracovat se dvěma Francouzi – se světově uznávaným kameramanem Denisem Lenoirem, a s Nicolasem Chaudeurgem, stříhačem jednoho z našich nejoblíbenějších filmů Fish Tank. Oba sdíleli naši vizi toho, jak by měl film vypadat a působit, a dokázali Juliannin výkon ve všech ohledech podtrhnout. Podobně tomu bylo také s výtvarnou stránkou snímku, s kostýmy, účesy a maskami – to vše muselo být pevně spjato s konkrétním stavem, ve kterém se právě Alice v průběhu svého boje s nemocí nacházela.

Pod dohledem společnosti Killer Films, nezastavitelné Pamely Koffler a Christiny Vachon a s finanční podporou Marie Savare de Laitre z BSM se film zvolna začínal rodit – přičemž jeho přípravné fáze probíhaly v průběhu té nejhorší zimy, jakou New York za posledních 20 let zažil. Vydal jsem se na východní pobřeží, abych zde na tuto fázi prací na filmu dohlížel, zatímco Richard zůstal ve slunném Los Angeles. Když jsem odjížděl, byl se teprve velmi neochotně nucen vzdát možnosti řídit auto, ale když za mnou týden před zahájením natáčení dorazil, takřka nebyl schopen používat ruce ani nohy. Nebyl už se schopen najíst či obléknout a psát na klávesnici dokázal jen v určitých úhlech a jediným prstem.

Navzdory těmto úskalím a ohromné fyzické náročnosti jakýchkoliv úkonů byl natáčení přítomen každý den. Jeho přítomnost dodala celému natáčení na smysluplnosti. Přesně o tomhle koneckonců celý film měl být. Všichni vnímali, že se děje cosi výjimečného, a dlouhým pracovním dnům čelili s odhodláním.

Konec románu je právě tak působivý, jako je nečekaný. Richarda velmi zaskočil. Ohromil ho – a po citové stránce ho velmi intenzivně zasáhl. Byl jsem o pár kapitol pozadu, ale stačilo, abych se mu podíval do očí, a bylo jasné, co na mě na konci knihy čeká. „Takže ten film zřejmě budeme muset natočit,“ řekl jsem.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře