Il Boemo: Fascinující pohled na život hudebního génia Josefa Myslivečka s výrazným důrazem na jeho neodolatelnou hudbu

Film Petra Václava o pozo­ru­hod­ném hudeb­ním skla­da­te­li dru­hé polo­vi­ny 18. sto­le­tí Josefu Myslivečkovi je výji­meč­ný už tím, kolik pro­sto­ru v něm má nád­her­ná hud­ba toho­to skla­da­te­le (ve výji­meč­né inter­pre­ta­ci sou­bo­ru Collegium 1704).

V tom­to smě­ru je film urči­tě nabi­tý vel­kou ener­gií a sil­ný­mi emo­ce­mi. Ve chví­lích, kdy film pře­pne z vyprá­vě­ní o Myslivečkovi coby auto­ro­vi geni­ál­ní hud­by do módu vyprá­vě­ní o něm coby člo­vě­ku, těch emo­cí zna­tel­ně uby­de, ale ono to asi pro Petra Václava ani úpl­ně jed­no­du­ché neby­lo, pokud (tře­ba jako Forman v Amadeovi) nechtěl jít do rovi­ny čirých spe­ku­la­cí a fabu­lo­vá­ní. A to on zjev­ně nechtěl. Místo toho nabí­zí vel­mi zají­ma­vý vzhled do soci­ál­ní­ho pro­stře­dí ital­ské sme­tán­ky 18. sto­le­tí (viz scé­ny z diva­dla, kde se v ložích jí i sou­lo­ží, zatím­co se na scé­ně hra­je a zpí­vá). Autenticita je jed­no­znač­ně jeden z hlav­ních plu­sů toho­to Václavova poči­nu a tím, co z něj pod­le mě dělá niko­liv čes­kým ale svě­to­vým fil­mem. Mimo to nelze opo­me­nout herec­ký výkon Vojtěcha Dyka v hlav­ní roli, kte­rý doslo­va „nesle­ze“ z plát­na.

Divák tak má mož­nost jej pozo­ro­vat jed­nak v počát­cích jeho skla­da­tel­ské dráhy, kte­rá, jak Václav neza­stí­rá, ved­la hod­ně přes „postel“ jeho čet­ných obdi­vo­va­te­lek, ale i v časech chmur­ných, kdy jej stá­le více trá­pi­la jeho nemoc (patr­ně syfi­lis). Výborná je v tom­to smě­ru úvod­ní scé­na, kdy divák sle­du­je (za zvu­ků Myslivečkovy hud­by) v krát­kém sle­du jed­nak totál­ně zne­tvo­ře­nou skla­da­te­lo­vu tvář a k tomu mla­dist­vou uhla­ze­nou tvář hlav­ní Myslivečkovi múzy (sopra­nist­ky Cateriny Gabrielli). Mezi pove­de­né momen­ty urči­tě pat­ří i scé­na s mla­dým Mozartem, při­čemž vůbec neva­dí, že se troš­ku podo­bá scé­ně ze zmi­ňo­va­né­ho Amadea.

Zatímco totiž Formanův Salieri se cítí být Mozartovými impro­vi­zač­ní­mi kous­ky na jeho sklad­bu dotčen, Václavům Mysliveček toto pře­chá­zí se zjev­nou vel­ko­ry­sos­tí. Pokud jde o vztah Mysliveček Mozart, mož­ná mě troš­ku pře­kva­pi­lo, že se toho do fil­mu v tom­to smě­ru nevešlo o troš­ku víc (pře­ci jen o Myslivečkovi toho hod­ně víme prá­vě díky jejich vzá­jem­né kore­spon­den­ci s Mozartem).

Rád ale budu v tom­to ohle­du vůči tvůr­cům toho­to fil­mu vel­ko­ry­sí, a to zvláš­tě kvů­li oné již zmi­ňo­va­né ener­gii z Myslivečkovy hud­by, kte­rou nám tím­to fil­mem pře­da­li.

---