Archeolog Indiana Jones (Harrison Ford) zažívá své poslední napínavé dobrodružství...
Indiana Jones je legenda. Málokterou ikonickou postavu jde tak snadno definovat jednou větou, nejen díky nesmazatelnému kultovnímu statusu původní trojice filmů s archeologem v podání Harrisona Forda. Po čtvrtém filmu se poté volalo hned několik let, aby mnohé v roce 2008 čtvrtý díl s podtitulem Království křišťálové lebky s Harrisonem Fordem ve věku 64 let, bonusem v podobě digitálních efektů a nástupem sci-fi prvků skrze návštěvu třetího druhu udělal u mnohých obstál jako největší filmové zklamání jejich života. Království křišťálové lebky je tak dodnes bráno jako černá ovce celé série a ještě pár let nazpátek také mohlo být její tečkou. Jenže Harrison Ford o návrat do své své nejznámější role pořád stál, Disney odkoupením Lucasfilmu získal mimo Star Wars práva právě i na Indiana Jonese a kultovní status série je nadále tak neumírající, že bylo otázkou času, kdy se Indiana Jones přeci jen vrátí. V pátém filmu se tak dle slibů závěrečný příběh Indiana Jonese přesouvá na konec 60. let, Ford se představuje rovnou na sklonku deváté dekády svého života a vůbec poprvé se režie nechopil Steven Spielberg. V režii Jamese Mangolda tak vzniká snaha o ideální tečku i poctu oblíbenému charakteru a dochází k definitivní úvaze nad tím, zda na tyhle blbiny není Indy už trochu starý. Jak tomu tedy vlastně je ?
Úvod dokáže silně nalákat. Vůbec poprvé v historii série se sice kopec v logu studia Paramount neprolne s tělesem podobného tvaru, prolog ovšem představuje Indiana Jonese za 2. světové války, zhruba 6 let po závěru Poslední křížové výpravy. Zhruba 20-minutový prolog s digitálně omlazeným Harrisonem Fordem poté zvládne vyvolat dojem, že zhruba takhle by mohl fungovat Indiana Jones 4, kdyby vznikl jenom pár let po trojce a nenechal by slavného archeologa tak dlouho na odpočinku. Chvilku sice trvá, než začne digitálně omlazený Indy působit přirozeněji (především při interakci s lidmi z masa a kostí a faktu, že o 25 let mladší Indy má stejně zestárlý hlas jako Indy o 25 let později), v průběhu tohoto prologu ovšem rázem vypadá lépe a lépe, aby se poté úvod projevil jako představení Indyho v té nejlepší síle. Už zde je poté ukázáno, že se James Mangold maximálně snaží napodobit styl Stevena Spielberga u předchozích filmů a natočit tak dobrodružnou akční podívanou, které nechybí napětí ani humor, nebojí se koketovat s brakem, přitom všem navíc zvládá působit jako film, který se jen tak dneska netočí. I proto tak může být Nástroj osudu v jistých ohledech rázem sympatičtější záležitostí.
S přesunem do roku 1969 se začíná rozbíhat hlavní zápletka filmu. Scénář poměrně šikovně zvládá pracovat s dobovým zasazením, kdy USA žije především úspěchem Apolla 11 a protesty proti Válce ve Vietnamu, podobně šikovně například zvládalo Království křišťálové lebky pracovat se zasazením do 50. let, kdy se pracovalo především se Studenou válkou. Hlavní záporák Voller v podání Madse Mikkelsena mezitím jakoby citoval scenáristy filmu po premiéře čtvrtého filmu: „Prostor byl dobyt, nyní je na řadě čas.“ A jak děj vlastně celou dobu sympaticky plyne, zvládá být skutečně sympatickým dobrodružstvím a dokázat, že si Ford svůj vysněný návrat skutečně užívá, především vyvrcholení filmu má potenciál naštvat ještě více lidí, než svého času kontroverzní zapojení mimozemšťanů do Indyho mytologie. A tentokrát navíc půjde říct, že k tomu ti pohoršení budou mít větší právo.
Mangold skutečně nepřichází s nějakým výrazně novým pojetím, celou dobu to působí jakoby jeho zadání bylo hrát si na Spielberga a nepodělat to. A to se mu vlastně celou dobu daří i přes fakt, že na rozdíl od Spielberga nemá v průběhu takový cit pro vizuální vyprávění a atmosféře tentokrát spíše přispívá soundtrack Johna Williamse. Filmová skladatelská legenda se na sklonku desáté dekády svého života odmítá vzdávat a ať už svěžím využíváním známých melodií nebo využitím zcela nových ukazuje, že i na stará kolena si koleduje o to, aby byl nesmazatelnou filmovou legendou. Nástroj osudu poté dle očekávání do jisté míry sází na nostalgii, které ve finále vlastně též není zase tolik a neslouží nějak otravně. Minimálně návrat jedné známé posily zvládne i mile dojmout.
Postava Helen Shaw v podání Phoebe Waller-Bridge je ve finále poměrně fajn. Obavy nad tím, že bude starého a nerudného archeologa zachraňovat ztělesněná Mary Sue jsou tak krapet mylné, s postavou Helen se naopak pracuje poměrně zajímavým způsobem i díky kontrastu se známým Indym a jeho zásadami. Chemie mezi nimi v podstatě připomíná chemii mezi Indym a jeho otcem v podání Seana Conneryho z Poslední křížové výpravy, ve finále se poté nedá říct, že je tento vztah budován nejsilněji, přeci jen ovšem i v závěru donáší nějaké nosné ovoce. Je právě Helen Shaw někdo, kdo by měl po Indym případně převzít otěže ? Není to sice Kraťas nebo Henry Jones III, v součtu je ovšem dalším sympatickým Indyho sidekickem.
Krapet slabší je to se záporáky. Boyd Holbrook, který si zahrál sekundárního záporáka v Mangoldově Logan: Wolverine, zde jako Klaber hraje prakticky druhé housle a je až trestuhodně nevyužit a vyloženě zbytečný. Mnohem více to ovšem zamrzí s Madsem Mikkelsenem. Charismatický Dán má se ztvárňováním záporáků bohaté zkušenosti a právě jeho podání nacistického vědce mohlo svádět k očekáváním velkých věcí. A vlastně zamrzí, že je tak Mikkelsenův Voller ve finále jednorozměrným záporákem, ze kterého navíc většinu času nejde ten pravý strach. Mikkelsen si své bez problémů uhraje, v případě tak výrazného hereckého talentu ovšem jeho obsazení vlastně spíše tak trochu zamrzí.
Akčních scén je dost a James Mangold se při nich projevuje jako schopný řemeslník, kombinace praktických a digitálních efektů poté nese větší ovoce, než se mohl leckdo obávat v trailerech. Přeci jen ovšem zamrzí, že vlastně chybí nějaká pamětihodnější akční scéna a i mnohými proklínaná čtyřka jich má v kontrastu s pětkou požehnaně. Akční scény poté pochopitelně musí hrát ohled na fakt, že Indymu je podle kánonu 70 let (a jeho herec je na tom ještě zhruba o dekádu hůř) a s tím přichází limity. Důchodce v hlavní roli akčního dobrodružného filmu přitom nikdy nezvládá vyloženě působit jako pěst na oko, přeci jen ovšem právě to přináší lehké limity a Fordovu možná krapet směšnou fyzičku ze čtyřky donutí vzít rázem na milost.
Z celého filmu ovšem není ani na moment cítit vyložená neúcta. Snaha vytřít si s milovaným hrdinou a odkazem jeho milovaných dobrodružství zadek. Mangold za kamerou působí jako člověk, který se maximálně snaží zachytit nádech známých dobrodružství a vlastně tak ani nebolí, že to dělá o úroveň hůř, protože očividná snaha se pořád cení. Snaha o představení nového Kraťase (na kterého nestačí ani z rychlíku) či sázky na humor v pochybných momentech spíše vyvolávají spíše vrásky, například s nějakým traumatem hlavního hrdiny, jeho rozjímáním nad minulostí a především poměrně smysluplná i funkční tečka nad jeho poutí zvládají do těla vracet optimismus. Dvě hodiny a půl se pořád něco děje, drobné příběhové nelogičnosti vyloženě nedělají nepořádek a bez pardonu nejkontroverznější finále série alespoň zvládá sérii přeci jen dodat něco nového a nějak pracovat i s vášní hlavního hrdiny. Samotný divák se bude muset rozhodnout, zda ho po finále pětky budou vytáčet emzáci nebo to druhé. Zda bude jako finále brát radši čtyřku nebo až pětku. A nebo jestli se rozhodne vytěsnit vše po roce 1989 a jako tečku za sérií brát finální odjezd do západu slunce v Poslední křížové výpravě. Nástroj osudu mohl skončit různě. Mohl fungovat jako fenomenální tečka, mohl i díky počátečním slibům z Filmového festivalu v Cannes fungovat jako nádor celé této série. Výsledek je někde mezi. A i díky tomu ve finále zvládne vyvolat spokojenost. Ne nadšenost, ale ani vyloženou nenávist.
Očekávat od Indiana Jones a nástroj osudu fenomenální záležitost by se nemuselo nutně vyplatit, na to je to pořád film, který trpí dostatkem problémů a jednoduše nevyhnutelně možná skutečně přichází až příliš pozdě. James Mangold rozhodně není Steven Spielberg, na druhou stranu je ovšem od počátku jasné, že je milovníkem původních filmů a snažil se dodat maximálně fungující poctu, která navzdory očekáváním zvládne dodat i funkčního ženského sidekicka a přijít i s troufalým závěrem, který rázem nechá leckoho zapomenout na nějaké návštěvníky třetího druhu z Křišťálové lebky. Už za úvod, který v podstatě funguje jako Indiana Jones 3.5 a především výtečného Johna Williamse je ovšem pořád důvodů k spokojenosti dost. Indy se za svou rozlučku s kariérou rozhodně stydět nemusí....
