Indiana Jones a nástroj osudu

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Archeolog Indiana Jones (Harrison Ford) zaží­vá své posled­ní napí­na­vé dob­ro­druž­ství...

Indiana Jones je legen­da. Málokterou iko­nic­kou posta­vu jde tak snad­no defi­no­vat jed­nou větou, nejen díky nesma­za­tel­né­mu kul­tov­ní­mu sta­tu­su původ­ní tro­ji­ce fil­mů s arche­o­lo­gem v podá­ní Harrisona Forda. Po čtvr­tém fil­mu se poté vola­lo hned něko­lik let, aby mno­hé v roce 2008 čtvr­tý díl s podti­tu­lem Království křiš­ťá­lo­vé leb­ky s Harrisonem Fordem ve věku 64 let, bonu­sem v podo­bě digi­tál­ních efek­tů a nástu­pem sci-fi prv­ků skr­ze návště­vu tře­tí­ho dru­hu udě­lal u mno­hých obstál jako nej­vět­ší fil­mo­vé zkla­má­ní jejich živo­ta. Království křiš­ťá­lo­vé leb­ky je tak dodnes brá­no jako čer­ná ovce celé série a ješ­tě pár let nazpá­tek také moh­lo být její teč­kou. Jenže Harrison Ford o návrat do své své nej­zná­měj­ší role pořád stál, Disney odkou­pe­ním Lucasfilmu zís­kal mimo Star Wars prá­va prá­vě i na Indiana Jonese a kul­tov­ní sta­tus série je nadá­le tak neu­mí­ra­jí­cí, že bylo otáz­kou času, kdy se Indiana Jones pře­ci jen vrá­tí. V pátém fil­mu se tak dle sli­bů závě­reč­ný pří­běh Indiana Jonese pře­sou­vá na konec 60. let, Ford se před­sta­vu­je rov­nou na sklon­ku devá­té deká­dy své­ho živo­ta  a vůbec popr­vé se režie necho­pil Steven Spielberg. V režii Jamese Mangolda tak vzni­ká sna­ha o ide­ál­ní teč­ku i poctu oblí­be­né­mu cha­rak­te­ru a dochá­zí k defi­ni­tiv­ní úva­ze nad tím, zda na tyhle blbi­ny není Indy už tro­chu sta­rý. Jak tomu tedy vlast­ně je ?

Úvod doká­že sil­ně nalá­kat. Vůbec popr­vé v his­to­rii série se sice kopec v logu stu­dia Paramount neprol­ne s těle­sem podob­né­ho tva­ru, pro­log ovšem před­sta­vu­je Indiana Jonese za 2. svě­to­vé vál­ky, zhru­ba 6 let po závě­ru Poslední kří­žo­vé výpra­vy. Zhruba 20-minutový pro­log s digi­tál­ně omla­ze­ným Harrisonem Fordem poté zvlád­ne vyvo­lat dojem, že zhru­ba takhle by mohl fun­go­vat Indiana Jones 4, kdy­by vzni­kl jenom pár let po troj­ce a nene­chal by slav­né­ho arche­o­lo­ga tak dlou­ho na odpo­čin­ku. Chvilku sice trvá, než začne digi­tál­ně omla­ze­ný Indy půso­bit při­ro­ze­ně­ji (pře­de­vším při inter­ak­ci s lid­mi z masa a kos­tí  a fak­tu, že o 25 let mlad­ší Indy má stej­ně zestár­lý hlas jako Indy o 25 let poz­dě­ji), v prů­bě­hu toho­to pro­lo­gu ovšem rázem vypa­dá lépe a lépe, aby se poté úvod pro­je­vil jako před­sta­ve­ní Indyho v té nej­lep­ší síle. Už zde je poté uká­zá­no, že se James Mangold maxi­mál­ně sna­ží napo­do­bit styl Stevena Spielberga u před­cho­zích fil­mů a nato­čit tak dob­ro­druž­nou akč­ní podí­va­nou, kte­ré nechy­bí napě­tí ani humor, nebo­jí se koke­to­vat s bra­kem, při­tom všem navíc zvlá­dá půso­bit jako film, kte­rý se jen tak dneska neto­čí. I pro­to tak může být Nástroj osu­du v jis­tých ohle­dech rázem sym­pa­tič­těj­ší zále­ži­tos­tí.

S pře­su­nem do roku 1969 se začí­ná roz­bí­hat hlav­ní záplet­ka fil­mu. Scénář poměr­ně šikov­ně zvlá­dá pra­co­vat s dobo­vým zasa­ze­ním, kdy USA žije pře­de­vším úspě­chem Apolla 11 a pro­tes­ty pro­ti Válce ve Vietnamu, podob­ně šikov­ně napří­klad zvlá­da­lo Království křiš­ťá­lo­vé leb­ky pra­co­vat se zasa­ze­ním do 50. let, kdy se pra­co­va­lo pře­de­vším se Studenou vál­kou. Hlavní zápo­rák Voller v podá­ní Madse Mikkelsena mezi­tím jako­by cito­val sce­náris­ty fil­mu po pre­mi­é­ře čtvr­té­ho fil­mu: „Prostor byl dobyt, nyní je na řadě čas.“ A jak děj vlast­ně celou dobu sym­pa­tic­ky ply­ne, zvlá­dá být sku­teč­ně sym­pa­tic­kým dob­ro­druž­stvím a doká­zat, že si Ford svůj vysně­ný návrat sku­teč­ně uží­vá, pře­de­vším vyvr­cho­le­ní fil­mu má poten­ci­ál naštvat ješ­tě více lidí, než své­ho času kon­tro­verz­ní zapo­je­ní mimo­zemš­ťa­nů do Indyho myto­lo­gie. A ten­to­krát navíc půjde říct, že k tomu ti pohor­še­ní budou mít vět­ší prá­vo.

Mangold sku­teč­ně nepři­chá­zí s něja­kým výraz­ně novým poje­tím, celou dobu to půso­bí jako­by jeho zadá­ní bylo hrát si na Spielberga a nepo­dě­lat to. A to se mu vlast­ně celou dobu daří i přes fakt, že na roz­díl od Spielberga nemá v prů­bě­hu tako­vý cit pro vizu­ál­ní vyprá­vě­ní a atmo­sfé­ře ten­to­krát spí­še při­spí­vá soun­d­track Johna Williamse. Filmová skla­da­tel­ská legen­da se na sklon­ku desá­té deká­dy své­ho živo­ta odmí­tá vzdá­vat a ať už svě­žím vyu­ží­vá­ním zná­mých melo­dií nebo vyu­ži­tím zce­la nových uka­zu­je, že i na sta­rá kole­na si kole­du­je o to, aby byl nesma­za­tel­nou fil­mo­vou legen­dou. Nástroj osu­du poté dle oče­ká­vá­ní do jis­té míry sází na nos­tal­gii, kte­ré ve finá­le vlast­ně též není zase tolik a neslou­ží nějak otrav­ně. Minimálně návrat jed­né zná­mé posi­ly zvlád­ne i mile dojmout.

Postava Helen Shaw v podá­ní Phoebe Waller-Bridge je ve finá­le poměr­ně fajn. Obavy nad tím, že bude staré­ho a nerud­né­ho arche­o­lo­ga zachra­ňo­vat ztě­les­ně­ná Mary Sue jsou tak kra­pet myl­né, s posta­vou Helen se nao­pak pra­cu­je poměr­ně zají­ma­vým způ­so­bem i díky kon­tras­tu se zná­mým Indym a jeho zása­da­mi. Chemie mezi nimi v pod­sta­tě při­po­mí­ná che­mii mezi Indym a jeho otcem v podá­ní Seana Conneryho z Poslední kří­žo­vé výpra­vy, ve finá­le se poté nedá říct, že je ten­to vztah budo­ván nej­sil­ně­ji, pře­ci jen ovšem i v závě­ru doná­ší něja­ké nos­né ovo­ce. Je prá­vě Helen Shaw někdo, kdo by měl po Indym pří­pad­ně pře­vzít otě­že ? Není to sice Kraťas nebo Henry Jones III, v souč­tu je ovšem dal­ším sym­pa­tic­kým Indyho sidekic­kem.

Krapet slab­ší je to se zápo­rá­ky. Boyd Holbrook, kte­rý si zahrál sekun­dár­ní­ho zápo­rá­ka v Mangoldově Logan: Wolverine, zde jako Klaber hra­je prak­tic­ky dru­hé hous­le a je až trestu­hod­ně nevy­u­žit a vylo­že­ně zby­teč­ný. Mnohem více to ovšem zamr­zí s Madsem Mikkelsenem. Charismatický Dán má se ztvár­ňo­vá­ním zápo­rá­ků boha­té zku­še­nos­ti a prá­vě jeho podá­ní nacis­tic­ké­ho věd­ce moh­lo svá­dět k oče­ká­vá­ním vel­kých věcí. A vlast­ně zamr­zí, že je tak Mikkelsenův Voller ve finá­le jed­no­roz­měr­ným zápo­rá­kem, ze kte­ré­ho navíc vět­ši­nu času nejde ten pra­vý strach. Mikkelsen si své bez pro­blé­mů uhra­je, v pří­pa­dě tak výraz­né­ho herec­ké­ho talen­tu ovšem jeho obsa­ze­ní vlast­ně spí­še tak tro­chu zamr­zí.

Akčních scén je dost a James Mangold se při nich pro­je­vu­je jako schop­ný řeme­sl­ník, kom­bi­na­ce prak­tic­kých a digi­tál­ních efek­tů poté nese vět­ší ovo­ce, než se mohl lec­kdo obá­vat v trai­le­rech. Přeci jen ovšem zamr­zí, že vlast­ně chy­bí něja­ká paměti­hod­něj­ší akč­ní scé­na a i mno­hý­mi pro­klí­na­ná čtyř­ka jich má v kon­tras­tu s pět­kou požeh­na­ně. Akční scé­ny poté pocho­pi­tel­ně musí hrát ohled na fakt, že Indymu je pod­le káno­nu 70 let (a jeho herec je na tom ješ­tě zhru­ba o deká­du hůř) a s tím při­chá­zí limi­ty. Důchodce v hlav­ní roli akč­ní­ho dob­ro­druž­né­ho fil­mu při­tom nikdy nezvlá­dá vylo­že­ně půso­bit jako pěst na oko, pře­ci jen ovšem prá­vě to při­ná­ší leh­ké limi­ty a Fordovu mož­ná kra­pet směš­nou fyzič­ku ze čtyř­ky donu­tí vzít rázem na milost.

Z celé­ho fil­mu ovšem není ani na moment cítit vylo­že­ná neúcta. Snaha vytřít si s milo­va­ným hrdi­nou a odka­zem jeho milo­va­ných dob­ro­druž­ství zadek. Mangold za kame­rou půso­bí jako člo­věk, kte­rý se maxi­mál­ně sna­ží zachy­tit nádech zná­mých dob­ro­druž­ství a vlast­ně tak ani nebo­lí, že to dělá o úro­veň hůř, pro­to­že oči­vid­ná sna­ha se pořád cení. Snaha o před­sta­ve­ní nové­ho Kraťase (na kte­ré­ho nesta­čí ani z rych­lí­ku) či sáz­ky na humor v pochyb­ných momen­tech spí­še vyvo­lá­va­jí spí­še vrás­ky, napří­klad s něja­kým trau­ma­tem hlav­ní­ho hrdi­ny, jeho roz­jí­má­ním nad minu­los­tí a pře­de­vším poměr­ně smys­lu­pl­ná i funkč­ní teč­ka nad jeho pou­tí zvlá­da­jí do těla vra­cet opti­mis­mus. Dvě hodi­ny a půl se pořád něco děje, drob­né pří­bě­ho­vé nelo­gič­nos­ti vylo­že­ně nedě­la­jí nepo­řá­dek a bez par­do­nu nej­kon­tro­verz­něj­ší finá­le série ale­spoň zvlá­dá sérii pře­ci jen dodat něco nové­ho a nějak pra­co­vat i s váš­ní hlav­ní­ho hrdi­ny.  Samotný divák se bude muset roz­hod­nout, zda ho po finá­le pět­ky budou vytá­čet emzá­ci nebo to dru­hé. Zda bude jako finá­le brát rad­ši čtyř­ku nebo až pět­ku. A nebo jest­li se roz­hod­ne vytěs­nit vše po roce 1989 a jako teč­ku za sérií brát finál­ní odjezd do zápa­du slun­ce v Poslední kří­žo­vé výpra­vě. Nástroj osu­du mohl skon­čit růz­ně. Mohl fun­go­vat jako feno­me­nál­ní teč­ka, mohl i díky počá­teč­ním sli­bům z Filmového fes­ti­va­lu v Cannes fun­go­vat jako nádor celé této série. Výsledek je někde mezi. A i díky tomu ve finá­le zvlád­ne vyvo­lat spo­ko­je­nost. Ne nad­še­nost, ale ani vylo­že­nou nená­vist.

Očekávat od Indiana Jones a nástroj osu­du feno­me­nál­ní zále­ži­tost by se nemu­se­lo nut­ně vypla­tit, na to je to pořád film, kte­rý trpí dostat­kem pro­blé­mů a jed­no­du­še nevy­hnu­tel­ně mož­ná sku­teč­ně při­chá­zí až pří­liš poz­dě. James Mangold roz­hod­ně není Steven Spielberg, na dru­hou stra­nu je ovšem od počát­ku jas­né, že je milov­ní­kem původ­ních fil­mů a sna­žil se dodat maxi­mál­ně fun­gu­jí­cí poctu, kte­rá navzdo­ry oče­ká­vá­ním zvlád­ne dodat i funkč­ní­ho žen­ské­ho sidekic­ka a při­jít i s trou­fa­lým závě­rem, kte­rý rázem nechá lec­ko­ho zapo­me­nout na něja­ké návštěv­ní­ky tře­tí­ho dru­hu z Křišťálové leb­ky. Už za úvod, kte­rý v pod­sta­tě fun­gu­je jako Indiana Jones 3.5 a pře­de­vším výteč­né­ho Johna Williamse je ovšem pořád důvo­dů k spo­ko­je­nos­ti dost. Indy se za svou roz­luč­ku s kari­é­rou roz­hod­ně sty­dět nemu­sí....

Verdikt: 70 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře