Jan Žižka (2022)

(8 hlasů, průměr: 3,25 z 5)

Loading...

Jan Žižka je dlouho očekávaným filmem Petra Jákla, který se již stihl proslavit (či „proslavit“) díky filmům jako horor Ghoul nebo konspirační thriller Kajínek. Tentokrát se tento bývalý kaskadér a judista (také účastník olympijských her), který má za sebou mnoho pádů, vrátil do vrcholného středověku a přímo zamířil na solar českých vlastenců, protože tento film se zaměřuje na Jana Žižku. Pravda, nevidíme zde Jendu v jeho nejlepších letech jako stárnoucího muže (což bylo v té době něco přes čtyřicet) velícího polním vojskům, ale stále v době, o které i takový Černý z hlediska své osoby tápe. Tyto bílé skvrny na poli válečníkova života však svědčí o panu Jáklovi. Není nic horšího, když vás vaše umělecké ambice svazují s takovými věcmi, jako je minulá historická skutečnost.

O filmu se mluví už někdy od roku 2013 (scénář vznikl v první verzi pravděpodobně ještě dříve), Jákl sehnal asi půl miliardy (na české poměry nevídané peníze) a rozhodl se natočit film ve stylu svých oblíbených historických podívaných, jako jsou Gladiátor a Statečné srdce . Ale tak nějak v češtině. A tak to také dopadlo.

Nebudu se dlouze zastírat a kazit potenciálním čtenářům náladu – podle mého názoru se film nepovedl (a to hned v několika rovinách). Bylo by příliš snadné a laciné zamlčovat ahistorické věci jako podivné kostýmy a zbraně, které hejtman z Trocnova nemohl znát. Každý historický film (až na pár vzácných výjimek v podobě filmů, které zobrazují události z dob ne tak zaprášených dějinami) s sebou nese balík podobných nešvarů. Dá se to přežít, pokud je svět jinak přesvědčivě podán a zhruba odpovídá „zeitgeistu“ podle současných vědeckých poznatků. Koneckonců i tak uznávaný film, jakým je třeba Sequensův Atentát (snad i on by ho při troše fantazie mohl zabalit do pozlátka s nápisem „historický“), je v některých věcech záměrně nepřesný, prostě proto, aby se scény daly filmově (a žánrově) náležitě využít. To vše se dá odpustit. Ale když většina postav ve filmu vypadá jako fanoušci Depeche Mode, kteří si vyrazili na víkendový LARP do lesa, není to moc dobré.

Je to vlastně zhouba mnoha historických filmů od devadesátých let. Představu temného středověku vyjadřuje tmavé oblečení, neustále zamračená obloha, bláto, déšť… a oběšenci na stromech. Jistě, to vše se do jisté míry jistě dělo, ale i tehdy lidé nosili pestré oblečení (máme pro to spoustu důkazů) a slunce jistě alespoň občas svítilo. Jákl v podstatě nenatočil historický film v pravém slova smyslu, jen narazil na specifický žánr převážně amerických historických (či spíše historizujících) filmů, které ovšem také procházejí svým vývojem. Jinak vypadaly v 50. a 60. letech, jinak v 90. letech. Jákl se podle mého názoru řídí především pravidly těchto filmů. Žižku je tedy třeba brát jako pokus o žánrový film se vším všudy. Osobně mi na podobných filmech nejvíce vadí jedna věc – snaží se zobrazit (s větším či menším úspěchem) historické události, ale promlouvají (logicky) k dnešnímu divákovi, a tedy logicky používají dnešní jazyk a myšlení. To samozřejmě vede ke zkreslení původních událostí, motivací postav atd. Jako klasické klišé těchto filmů by se asi dalo uvést slovo „svoboda“. I v Jáklově filmu je hojně používáno (jednu repliku si dokonce vypůjčil přímo ze Statečného srdce). Podle toho, co bylo napsáno výše, se však snaží promlouvat k současnosti, k současnému pojetí svobody. To je však pravděpodobně zcela odlišné od toho, jak slovo „svoboda“ vnímali lidé na počátku 15. století. I to je třeba mít při sledování filmu na paměti.

Jsem rád, že se ve filmu objevilo několik míst, ke kterým mám silný osobní vztah. Jednak je to „Amerika“ u obce Mořina, jednak samozřejmě známý Olymp Brd – Plešivec (jedna lokalita, kam obzvlášť rád chodím na procházky). Je zvláštní, že jednou je „Amerika“ pro slunnou Itálii a podruhé pro místo bitvy kdesi v Čechách, ale co už. V zahraničí si toho asi ani nevšimnou. Když už jsme u těch pozitiv, bylo by dobré zmínit výkony Bena Fostera a Sophie Lowe, protože mi přišli velmi dobří. Foster si vystačí s pouhou mimikou, jen kdyby bylo více co hrát (to stojí za zmínku).

Myslím si však, že negativa jasně převažují. Tomu odpovídá i ozvučení filmových soubojů, kdy vám místo připomíná mlátičky Šimona a Matouše, sebemenší úder pěstí vám bude znít v uších ještě dlouho. Je to opravdu nutné? Filmu nepomáhá ani to, že Jákl se zřejmě velmi, velmi snažil, aby byl brán vážně. Paradoxně to občas vede k tomu, že některé scény působí (nechtěně) směšně. Postavy ve scénáři také trpí častým filmovým neduhem, kdy mají tendenci vše vysvětlovat. To se týká zejména komické dvojice Rožmberk – Zikmund.

Jákl si také pochopitelně přizval různé odborníky na středověk, aby mu posvětili jeho vizi. Prý se tak skutečně stalo a byl mezi nimi i Jaroslav Čechura. Možná by stačilo tolik nenadávat na to, jak je film v mnoha detailech historicky věrný (není), a několik povýšených rozhovorů a recenzí (např. poslední číslo časopisu ČD, kde chyběla jen otázka typu „jak je možné, že jste tak geniální a skvělý“) a Jákl by si ušetřil velkou část kritiky. I tak si ale myslím, že by film příliš nefungoval, protože samotná zápletka je dost podivná. Rožmberk, zaměřený na nevěstu z francouzské královské rodiny, je tak trochu i na něj, postavy zmateně pobíhající po lese, třikrát puštěná píseň „Ktož sú boží bojovníci“ (ačkoli tematicky jasně odkazuje na dobu nejméně o dvě desetiletí pozdější)… jasně, melodie je možná starší, ale ta slova, ta slova. A tak je to téměř se vším ve filmu. Dokonce mě překvapilo, že se Žižkovi nedostal do rukou slavný „kulomet“ podle Černých baronů.

Ani závěrečná scéna vozové hradby a útočících nepřátel (přesouvající nás o dvě desetiletí do budoucnosti), kdy mezi polním vojskem zazáří i pan Jákl, dojem příliš nevylepší.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře