Charlotte Brontëová napsala roku 1847 klasickou milostnou romanci, která ve svých časech ohromila čtenáře feministickým smýšlením hlavní hrdinky a dá se říct, že předběhla svou dobu. O zpracování tohoto slavného anglického dílka se už pokusilo mnoho filmařů, včetně zástupců bývalého Československa. Nejnovějším zfilmováním románové předlohy je výtvor britsko - americké koprodukce nesoucí naprosto shodný název jako román Brontëové. Příběh životem těžce zkoušené Jany, která to po veškerém strádání dotáhne až na venkovskou učitelku, zná naprostá většina gramotných lidí. Mladinká dívka přes všechny útrapy neztrácí své životní přesvědčení a víru. Osudovým se ale Janě stane až přijetí nabídky na práci guvernantky na osamoceném venkovském sídle Thornfieldu, kde dostane na starost malou Francouzku Adele a hlavně kde potká nerudného, nesnášenlivého majitele panství, pana Rochestera, kterého tíží dávné tajemství…
Děj, odehrávající se na temných, mlhavých anglických vřesovištích jakoby symbolizoval divokost a rozervanost hlavní mužské postavy (Michael Fassbender). Jímavá hudba Daria Marianelliho zase podtrhuje nevinnost, čistotu a neutuchající naději ženské hrdinky (Mia Wasikovska). Nejen díky hudebnímu doprovodu Marianelliho člověka neodbytně napadne srovnání s dalším nejnovějším filmovým zpracováním jiného klasického díla tohoto žánru – Pýchy a předsudku od Jane Austenové. Kromě hudby, kterou Marianelli zkomponoval pro oba tyto filmy, nalezneme v Janě Eyrové mrzutého Rochestera, v Pýše a předsudku je to zase pan Darcy, i obě hlavní ženské postavy jsou si v mnohém podobné. Co rozhodně funguje u obou filmů, je uvěřitelná chemie ústřední dvojice, rozhovory Edwarda Rochestera a Jany jsou tím nejlepším z tohoto filmu, naprosto jim věříte každé gesto, pohled, slovo. Je mezi nimi to správné napětí, a přestože Michael Fassbender není zrovna typickým svalnatým hezounkem, má to neuchopitelné cosi, pro které si ho bude ženská část populace se zalíbením prohlížet. Úplný závěr je sentimentální tak akorát a je moc dobře, že se v tomto ohledu režisér nedržel do detailu románové předlohy a nenavrátil Rochesterovi zpět jeho zrak. To už by bylo moc štěstí a přeslazenosti najednou.
Ačkoli má nejnovější Jana Eyrová pár hluchých míst, některé scény jsou zbytečně okleštěné a nedotažené do konce, přesto rozhodně stojí za vidění, Mia Wasikowka zvládla svou roli dobře, Michael Fassbender postavu tajemného rozervance s citlivou duší ještě líp. Dá se říct, že se ani moc snažit nemusel, protože to vypadá, že on se jako Edward Fairfax Rochester už narodil. A ačkoli pro mne vychází z klání Pýcha a předsudek versus Jana Eyrová vítězně první jmenovaný, je to jen o chlup a s klidným svědomím prohlašuji, že Jana Eyrová je krásně a kvalitně natočeným snímkem, který vás dokáže zaujmout i dojmout.
