Jeden život: Anthony Hopkins je v příběhu „britského Schindlera“ Nicholase Wintona skvělý

Photo © See-Saw Films / BBC Film

Anthony Hopkins podá­vá neza­po­me­nu­tel­ný výkon v roli sira Nicholase Wintona v emo­ci­o­nál­ně zni­ču­jí­cím sním­ku Jeden život, kte­rý se natá­čel v Praze a oko­lí v roce 2022 a do čes­kých kin vstu­pu­je ten­to víkend před uve­de­ním do kin ve Spojených stá­tech od 15. břez­na. Tento odzbro­ju­jí­cím způ­so­bem pří­mo­ča­rý pří­běh oby­čej­né­ho člo­vě­ka, kte­rý pomohl zachrá­nit stov­ky živo­tů, je zpr­vu tiše dojem­ný a nako­nec zni­ču­jí­cí. Vezměte si s sebou kapes­ní­ky.

Hopkins v roli Wintona v roce 1987 žije skrom­ným živo­tem v ang­lic­kém dom­ku, sbí­rá drob­né pro dět­ské cha­ri­ta­tiv­ní orga­ni­za­ce a před­mě­ty věnu­je huma­ni­tár­ním orga­ni­za­cím. Manželka Greta (Lena Olin) nalé­há na Nickyho, aby si před odjez­dem na dovo­le­nou udě­lal pořá­dek, a to zejmé­na v pře­pl­ně­né pra­cov­ně, kde se nachá­ze­jí doku­men­ty včet­ně pade­sát let staré­ho alba, kte­ré v něm vyvo­lá­vá vzpo­mín­ky.

Po němec­ké anexi Československa v roce 1938 se lon­dýn­ský mak­léř Winton (ve fla­shba­cích ho hra­je Johnny Flynn) vydá­vá na žádost pří­te­le Martina Blakea (Ziggy Heath a poz­dě­ji Jonathan Pryce) na huma­ni­tár­ní ces­tu. V Praze Winton navští­ví pro­vi­zor­ní tábo­ry plné židov­ských uprch­lí­ků, včet­ně rodin s malý­mi dět­mi, kte­ré by nemu­se­ly pře­žít nad­chá­ze­jí­cí zimu.

Britský výbor pro uprch­lí­ky z Československa pomá­hal uprch­lí­kům ve sna­ze emi­gro­vat do Británie, ale pro­ces je poma­lý a čas je dra­hý, pro­to­že ve vzdu­chu visí hroz­ba vál­ky. Winton nalé­há na huma­ni­tár­ní pra­cov­ní­ky včet­ně Trevora Chadwicka (Alex Sharp) a Doreen Warrinerové (Romola Garai), aby udě­la­li vše, co je v jejich silách, a pomoh­li dětem, i kdy­by to zna­me­na­lo oddě­lit je od rodin, aby je moh­li co nejdří­ve pře­vézt.

Snahy o záchra­nu, jak jsou zachy­ce­ny ve fil­mu Jeden život, jsou nezvykle skrom­né a neza­hr­nu­jí stře­ty s nacis­tic­ký­mi strá­že­mi ani pod­zem­ní lsti, ale foto­gra­fie, razít­ka a sezna­my jmen. Winton musí pře­svěd­čit obě stra­ny ke spo­lu­prá­ci: v Praze se rodi­ny musí vzdát svých dětí a poten­ci­ál­ně i židov­ské­ho dědic­tví, v Londýně musí úřed­ní­ci urych­lit vyři­zo­vá­ní víz a pěs­touni musí být nale­ze­ni a vypla­tit pade­sá­ti­lib­ro­vý popla­tek.

Jeden život je nej­lep­ší během klid­ných scén huma­ni­tár­ní­ho ape­lu, včet­ně oka­mži­ku, kdy Wintonova mat­ka (Helena Bonham Carterová) vyprá­ví úřed­ní­ko­vi o tom, jak vycho­va­la své­ho syna ke správ­né­mu jed­ná­ní a jen ho žádá, aby ji násle­do­val. Wintonovi a ostat­ním se nako­nec poda­ři­lo zachrá­nit 669 dětí, vět­ši­nou židov­ských, ačko­li posled­ní vlak s dal­ší­mi 250 dět­mi se z Prahy nikdy nedo­stal.

Zajímavé však je, že film Jeden život se neza­jí­má ani tak o záchran­né akce, jako spí­še o peč­li­vé pozo­ro­vá­ní toho­to muže, kte­rý o pade­sát let poz­dě­ji pokra­ču­je v živo­tě upro­střed vzpo­mí­nek na záchra­nu mno­hých, ale ne všech. Režisér James Hawes, kte­rý pra­cu­je se scé­ná­řem Lucindy Coxonové a Nicka Drakea, si peč­li­vě vší­má toho, jak Winton pou­ží­vá špat­ně umís­tě­ný knof­lík k zapla­ce­ní jíz­den­ky na vlak nebo jak se před setká­ním se sta­rým pří­te­lem chy­tá za men­tol­ku k veče­ři. Hopkins v jed­nom ze svých nej­tiš­ších zdr­žen­li­vých výko­nů skvě­le zpro­střed­ko­vá­vá život­ní lítost, ale také nadě­ji a lid­skost skr­ze do znač­né míry nepo­pis­ný zevněj­šek.

Jeden život je fas­ci­nu­jí­cím pro­tějš­kem na Oscara nomi­no­va­né­ho fil­mu Jonathana Glazera Zóna zájmu, kte­rý ohro­mu­jí­cím způ­so­bem zachy­til kaž­do­den­ní život osvě­tim­ské­ho veli­te­le Rudolfa Hösse a jeho rodi­ny, kte­ří žijí svůj život ved­le tábo­ra a nevě­dí o nepří­liš vzdá­le­ném kři­ku a řevu pecí za jeho zdmi.

Tam, kde Zóna zájmu tak pre­ciz­ně vykres­li­la to, co Hannah Arendtová ozna­či­la za „bana­li­tu zla“, uka­zu­je Jeden život pra­vý opak: bana­li­tu las­ka­vos­ti. Tím, že film zob­ra­zu­je Wintona tak skrom­ně a nená­pad­ně, nám při­po­mí­ná, že jeho hrdin­ství neby­lo zvlášt­ním rysem vlast­ním jeho cha­rak­te­ru, ale něčím, co exis­tu­je v kaž­dém z nás.

Kritici, kte­ří se po loň­ské pre­mi­é­ře na pod­zim­ních fil­mo­vých fes­ti­va­lech setka­li s vře­lou, ale tlu­me­nou chvá­lou Jednoho živo­ta, se mož­ná nemý­lí v hod­no­ce­ní umě­lec­kých hod­not fil­mu, ale mož­ná jim také uni­ká jeho pod­sta­ta. Není to pří­běh o vel­kém utr­pe­ní a nelid­skosti, ale pros­tý pří­běh o jed­nom las­ka­vém člo­vě­ku. Stejně jako jeho hrdi­na před­sta­vu­je Jeden život tichý apel na koná­ní dob­ra v tom­to svě­tě a v této rovi­ně bude hlu­bo­ce rezo­no­vat téměř s kaž­dým, kdo bude mít to potě­še­ní jej vidět.