Jméno růže

JmenoRuze

Hodnocení článku

(zatím nehodnoceno)

Načítám počet zobrazení...

Jméno růže je film režiséra Jeana-Jacquese Annauda z roku 1986.

Scénář napsali Andrew Birkin, Gérard Brach, Howard Franklin a Alain Godard a je natočen podle stejnojmenného románu Umberta Eca z roku 1980.

Obsah filmu

Starší mnich Adso da Melk ve vzpomínkách vypráví o době, kdy jako prostý novic trávil dny v benediktinském opatství ztraceném v horách toskánských Apenin, od Pisy až po Svatojakubské stezky, spolu se svým učitelem Vilémem z Baskervillu.

V roce 1327 otřásly benediktinským opatstvím strašlivé vraždy. V klášteře se má odehrát důležitý spor o teze františkánského řádu, k jehož účasti je povolán učený anglický mnich Vilém z Baskervillu. Do opatství přijíždí spolu s mladým novicem Adsoem z Melku. Opat, který ví o Vilémově inkviziční minulosti, mu svěří choulostivý případ úmrtí, k nimž došlo uvnitř kláštera, neboť mnozí jsou přesvědčeni, že je způsobila ruka zla. Důkazem toho je, že oběti měly prsty a jazyky intenzivně černé barvy. William však není o této verzi přesvědčen a věří, že vrah je ve skutečnosti uvnitř opatství.

Oba mniši se ocitnou v nepřátelském prostředí, na které mnozí mniši pohlížejí s podezřením. Mladý Adso se krátce setkává s dívkou, která žije v chudé vesnici na úpatí kláštera, kde obyvatelé žijí v hladu a bídě a výměnou za věčnou spásu jsou nuceni zásobovat opatství potravinami. Vyšetřování začíná ihned smrtí mladého mnicha, iluminátora Adelma, jehož tělo bylo po bouři nalezeno na úpatí vysokých zdí kláštera; Guglielmo okamžitě prohlásí, že šlo o sebevraždu. Během svého pátrání se seznámí se dvěma mnichy, knihovníkem Jorgem da Burgosem, starým a slepým, nepřátelským k veselým komediím, smíchu a druhé knize Aristotelovy Poetiky, a se znetvořeným Salvátorem, mnichem, který mluví jazykem smíšeným mezi lidovou řečí a latinou (s francouzskými, anglickými a španělskými slovy) a o němž se ukáže, že byl dolcinitem, sektou kacířskou vůči katolické církvi.

Záhadná úmrtí pokračují a tentokrát je to Venantius, řecký překladatel skriptoria, jehož tělo je nalezeno ponořené v nádobě se zvířecí krví. William se domnívá, že obě úmrtí spolu souvisejí, a zjistí, že oběť, která má černé prsty a černý jazyk, byla Adelmovým přítelem. Jedné noci Adso najde mladou vesničanku, která se skrývá před sklepníkem Remigiem, jenž jí výměnou za sexuální služby poskytuje jídlo. Dívka se novicovi oddá a oba spolu prožijí vášnivý tělesný styk; Adso je vzhledem ke svému postavení řeholníka znepokojen, ale jeho mistr ho utěšuje, že se to sice už nikdy nesmí opakovat, ale že necítil nic jiného než lidský a přirozený cit.

Další obětí je Berengar, mnich s nadváhou, rovněž knihovník a s jasnými homosexuálními sklony, který je nalezen utopený ve vaně, s prsty a jazykem rovněž černými. William najde na stole, kde byl Berengar předešlé noci, lístek a přečte si číslo knihy, čímž se dovtípí, co se stalo: Berengar využil Adelmovy vášně pro knihy a dal mu výměnou za nedovolený styk jeden svazek, zakázanou knihu, kterou si už dlouho chtěl přečíst. Adelmo souhlasil, ale pak se v noci bouře, zachvácen studem a pocitem viny, potuloval po opatství a potkal překladatele z řečtiny, kterému předal dopis, načež se vrhl ze zdí opatství. Venantius, který chtěl vidět knihu, jež byla příčinou jeho smrti, ji získal a vydal se ji v noci číst, ale náhle se mu udělalo špatně a tělo našel Berengar, který ze strachu, že bude obviněn, tělo odtáhl a hodil do cisterny, kde bylo nalezeno.

Kniha zůstala na překladatelově stole a Berengar ji začal číst, ale začala se u něj projevovat nemoc; poté, co knihu vrátil na své místo, se ze strachu, že bude odhalen, vykoupal v cedrových listech, aby si ulevil od bolesti, ale vše bylo marné a zemřel utonutím. Závěr je tedy takový, že příčinou smrti je kniha, která zabíjí, nebo spíše pro kterou je někdo ochoten zabíjet; černé prsty a jazyk tedy mohly být způsobeny otravou. Opat však nedá na Vilémova slova a prozradí, že povolal inkvizitora Bernarda Gui, aby vše vyšetřil. William a Adso najdou tajnou chodbu do knihovny, která je přístupná pouze knihovníkům a opatovi, a jsou téměř uvězněni v komplexu místností, ze kterého se dostanou díky Adsovi, který, aby se v labyrintu neztratil, důmyslně přivázal nit ze svého roucha ke stolu v místnosti.

Po příjezdu inkvizitora Bernarda se situace v klášteře stává velmi vážnou: dívka z vesnice je v noci nalezena spolu se Salvátorem ve stodole s mrtvým černým kohoutem (kterého dívka vzala z hladu) a černou kočkou a oba jsou zatčeni na základě obvinění z praktikování satanistických obřadů, protože omylem stodola vzplane a Bernardo se domnívá, že dívka je zlá. Bratr Salvátor je pak mučen a vyslýchán, přizná se ke své minulosti dolcinity a jmenuje také sklepníka Remigia. Mezitím je zabit další řeholník, bylinkář Severino, a vina padá na Remigia, který je zatčen a obviněn ze smrti v klášteře.

Během procesu se všemi třemi (dívkou, sklepníkem a Salvátorem), který vyvrcholí jejich odsouzením k smrti upálením na hranici, Guglielmo dává souhlas k vykonání rozsudku vyneseného Bernardem, ale zároveň prohlašuje, že smrt v klášteře nepřestane. Inkvizitor ho obviní, že se snažil dívku a dva kacíře bránit, a řekne mu, že příští den s ním pojede do Avignonu, aby se před papežem zodpovídal z kacířství. Adso, zoufalý z osudu dívky, kterou miluje, se s nelibostí dívá na Viléma, který se zřejmě více zajímá o knihy než o osud dívky.

Druhého dne během mše se jinému mnichovi, bratru Malachiášovi, který je zvyklý doprovázet „ctihodného Jorgeho“, udělá špatně a zemře, přičemž mu zčernají i prsty na rukou a jazyk. Bernardo, který byl svědkem této scény, se na základě předpovědi, kterou vyslovil během procesu, domnívá, že vrahem je Guglielmo, a nařídí svým strážím, aby ho chytily, ale mnichovi se podaří spolu s Adsem tajně uprchnout a oba se vydají do knihovny. Mezitím jsou dívka (považovaná za čarodějnici), Salvatore a Remigio položeni na hranici a čekají na spálení. Guglielmo a Adso přijdou ke vchodu do knihovny dveřmi maskovanými jako zrcadlo a najdou tam Jorgeho, kterého Guglielmo požádá, aby mu přečetl druhou knihu Aristotelovy Poetiky, která pojednává o hře, jediném existujícím výtisku na celém světě. Jorge souhlasí, ale William si nasadí rukavici, protože ví, že stránky knihy jsou otrávené. Záhada je tedy objasněna: Jorge byl viníkem těchto úmrtí a byl to on, kdo otrávil stránky knihy, aby každý, kdo je bude číst, našel jistou smrt. Když si Jorge uvědomí, že byl odhalen, uteče, vezme s sebou knihu a oba mniši ho pronásledují.

William se ho zeptá, proč to všechno udělal, a Jorge mu prozradí, že Aristotelovu knihu vždycky nenáviděl, protože pojednává o smíchu, který zabíjí strach, a bez strachu není víra v Boha možná: kdyby se z knihy všichni dozvěděli, že je možné smát se všemu, dokonce i Bohu, svět by se propadl do chaosu. Jorge, zachvácen fanatickým zápalem, spolkne stránky knihy a spáchá sebevraždu, ale před smrtí ještě stihne zaútočit na Adsa, odhodit lampu, kterou měl u sebe, a spálit zbytek zakázaných knih v knihovně. V knihovně vypukne velký požár a Remigio a Salvatore mezitím uhoří, zatímco dívku zachrání vesničané, kteří napadnou Bernardovy stráže, rozptýlené požárem v knihovně. Zatímco se William zoufale snaží zachránit co nejvíce knih před plameny, Adso, povzbuzován mistrem a v obavách o dívku, spěchá ven z opatství. Bernardo, prchající v kočáře, se zabije pádem do skály a Vilémovi se nakonec podaří z ohně vyváznout bez zranění.

Dalšího dne opatství zcela vyhořelo. William a Adso se vydají z opatství, ale cestou chlapce potká dívka, která ho prosí, aby zůstal. Adso si všimne, že ho jeho pán zpovzdálí pozoruje, protože chce, aby se svobodně rozhodl, koho bude následovat, a po dojemném rozloučení se oba milenci navždy rozloučí. Když Guglielmo a Adso odcházejí, Adso svým hlasem v závěru vyprávění prohlásí, že své volby nikdy nelitoval. Jeho pán mu na znamení úcty podal své brýle a rozešli se. Adso se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo, ale je jisté, že Vilém zemřel, pravděpodobně na následky moru, který o několik let později vypukl v Evropě. Nikdy však nezapomněl na svou jedinou pozemskou lásku, jejíž jméno nikdy neznal.

Rozdíly mezi filmem a knihou

Film byl se souhlasem Umberta Eca natočen podle jeho románu zcela volně a nezávisle, takže v úvodních titulcích nebylo napsáno „podle románu Umberta Eca“, ale „palimpsest románu Umberta Eca“. „Annaud se rozhodl,“ říká Eco, „definovat svůj film v úvodních titulcích jako palimpsest ze Jména růže. Palimpsest je rukopis, který obsahoval původní text a který byl seškrábán, aby na něj mohl být napsán jiný text. Jedná se tedy o dva různé texty“. „A je dobře,“ dodává Eco, „že každý má svůj vlastní život. Annaud nechodí rozdávat klíče od mé knihy a myslím, že Annaudovi by vadilo, kdybych já chodil rozdávat klíče od jeho filmu.“

„Mohu jen říci,“ dodává Eco, „abych uklidnil ty, kteří jsou tímto problémem posedlí, že podle smlouvy jsem měl právo vidět film, jakmile byl dokončen, a rozhodnout se, zda souhlasím s tím, aby mé jméno zůstalo jako autora inspirativního textu, nebo zda jsem ho stáhl, protože jsem film považoval za nepřijatelný. Z toho vyplývá, že ve filmu se objevují rozdíly, v některých případech značné, jak v ději, tak v dialozích, které jsou vetkány do Ecovy novely. Hlavní rozdíl oproti předloze spočívá v odstranění teoretických diskusí, které jsou příliš složité na to, aby mohly být převedeny na plátno, zejména úvodní scény mezi Guglielmem a opatem a mezi Guglielmem a Ubertinem, zredukované na několik fragmentů. Totéž platí pro soudní proces s Remigiem a poslední rozhodující konfrontaci mezi Guglielmem a Jorgem.

Film tak podává jednodušší vizi příběhu, méně zasazenou do kulturního kontextu a záměrně složitou, kde se řešení záhady a klíč k jejímu výkladu skrývají v dlouhých historicko-filozofických odbočkách. Ve filmu jsou viníci dobře prokresleni a potrestáni tak, jak divák očekává (viz scéna upálení a smrti Bernarda Gui, která v románu chybí a zejména v této poslední epizodě je historickým podvrhem). Stejně tak chybí jakýkoli náznak Williamova jemného obdivu k Jorgemu, čímž stará postava získává výrazně nenávistný vzhled. Ve filmu navíc přibyla závěrečná scéna s příchodem Adsoovy milenky (v románu je místo toho odvedena spolu se sklepem a Salvátorem, zatímco Adso spí a její osud je zpečetěn) a spojení neznámého jména dívky se jménem růže je zcela svévolné, jako by to samo o sobě bylo konečnou metaforou celého příběhu (tato asociace je jasně vyjádřena hlasem vypravěče na samém konci filmu), protože název románu, z něhož film vychází, naznačuje mnohem jemnější odkazy na středověkou filozofii.

Mezi mnoha detaily, které nejsou věrné knize, je například to, že pomocník knihovníka Berengar nemluví, Malachiáš je vykreslen mnohem negativněji a opat nemá příliš velkou důvěru ve Williamovy schopnosti. Chybí také zmínka o několika postavách, které v knize hrají ne zcela vedlejší roli, včetně Bencia z Uppsaly, sklářského mistra Mikuláše a stoletého Alinarda. Knihovna je zde představena mnohem velkolepěji, co se týče scenérie, se složitou víceúrovňovou architekturou a vyvýšenými schodišti; v románu naopak knihovna zabírá pouze jedno patro a skládá se z jednoduchých místností propojených dveřmi. Chladná, zimní atmosféra kláštera je respektována, což je jedním z důvodů kouzla příběhu. Navíc mladý Adso, v románu benediktinský novic, je ve filmu františkánským novicem a zpočátku vůbec neví o Vilémově inkviziční minulosti. Ubertino da Casale ve filmu také nosí františkánský hábit, na rozdíl od románu, kde je vylíčen jako plnohodnotný benediktinský mnich, který změnil řád, aby unikl svým nepřátelům u papežského dvora.