ŠIMON ŠAFRÁNEK
*1977, Praha
Filmař, spisovatel a novinář. V nultých letech se věnoval především videoklipům pro české (Tata Bojs, Sunshine, The Prostitutes, Moimir Papalescu And The Nihilists) i zahraniční (Pelussje, Hangmás, The Fullbliss) projekty. Pro Českou televizi natočil hudební sérii Kombo, i koncertní záznamy vystoupení J.A.R. nebo Tomáše Kluse. Věnuje se i hudebním dokumentům: v roce 2004 dokončil snímek o fanoušcích Nicka Cavea The Myth, v roce 2016 vytvořil dokument o revivalových kapelách Země revivalů. V roce 2018 debutuje celovečerním dokumentem King Skate.
Napsal román Fleischerei 36 (2008) a novelu 23 (2005). Články a rozhovory především s filmovou tematikou přispívá do českých novin a časopisů. Působí též v DJ uskupení The Fakes.
KOMENTÁŘ REŽISÉRA
Začalo to před několik lety. Nikoli na kopci a nikoli v rampě. Na gauči. To odpoledne, kdy jsem otevřel knížku svých přátel a známých, Martiny Overstreet a Michala Nanoru. Jmenuje se Prkýnka na maso jsme uřízli. Nepatřila mi, nedala se už koupit. První jasná vzpomínka na tenhle projekt je Městská knihovna v Praze. Po dlouhých letech jsem se tam přihlásil, abych si mohl Prkýnka vypůjčit. Od přepážky rychle domů, ta bichle jako trofej, otevři ty stránky! Bylo to tam hned. Slova mi vyskakovala do očí, křičela neobvyklým zaujetím a vášní, láskou. A potom ty fotky! Archívní momentky, co vibrují i po letech pohybem. A ten pohyb mě zaujal. Protože co je film, když ne pohyb? Tekutý čas, který můžu prožít a zažít, zatímco u fotky si příběh a kontext domýšlím. Jízda na skateboardu má pro mě navíc odjakživa romantický nádech svobody; vykašlat se na všechno a prostě jet. Ozvuk toho pravěkého instinktu, vyšplhat se na koně, nasoukat do auta anebo skočit na to prkénko s kolečky. Vypálit pryč, vyfičet, vysvištět prostorem. Adrenalin, dobrodružství. Tohle pionýrství mě fascinuje, ta možnost být u něčeho nevyzkoušeného, u něčeho historicky nového...
Byl jsem si pro Prkýnka v knihovně pak ještě několikrát. Navazoval jsem v pořadníku sám na sebe. Vypisoval jsem si vzpomínky a psal poznámky, stavěl první námět a scénář Snažil jsem se potkat s Michalem a Martinou, chtěl jsem je mít v týmu. Oba byli nesmírně vytížení, trvalo to asi rok. A pak samozřejmě stačí pár minut nad jednou sodovkou. S producentem to bylo podobné. Vždyť do skejťácké party patří i Kateřina Černá z Negativu, s níž jsem se každý rok potkával na festivalu v Cannes. Kateřina mě představila Vojtovi Kotkovi, který pečlivě schraňuje skejťácké filmové archívy. Vojta mi poskytl 130 gigabajtů filmových archívů a já s tím diskem zase téměř běžel domů. USB do USB a pojď!
Čím déle jsem archivy sledoval, tím jasněji z nich vystupovaly různé úhly pohledu: někdo se věnuje závodům, jiný radši skopičinám kamarádů. Archívy jsem potřeboval doplnit výpověďmi a příběhy skejťáků.
Potkávali jsme je na místech, která pro ně byla klíčová – pražský Strahov, kde stála první rampa, lesní mýtina u Poličky, kde se pořádaly summer campy a prachatický sportovní areál, kde se konala setkání stejného jména. V Karlových Varech jsme pak hledali pozůstatky požární nádrže, která skejťákům sloužila za náhradu kalifornského bazénu.
Se střihačem Šimonem Hájkem jsme trávili měsíce ve střižně. Nakonec jsme tam byli skoro rok. Ale teď se kruh uzavírá, film je hotový a těšíme se, že jej ukážeme těm, kteří se o něj zasloužili nejvíc; totiž skejťákům samotným, a to tam, kam sami léta jezdili – na festivalu ve Varech. Protože spolu s nimi chceme žít svodobně, aniž by nám někdo říkal tři dva jedna start.
Nejnovější komentáře