Klan létajích dýk

V posled­ní době nej­o­pě­vo­va­něj­ší čín­ský reži­sér, Zhang Yimou, jehož Hrdina byl nomi­no­ván na cenu Akademie vypus­til do svě­ta své dal­ší dílo, a i to má na sobě nálep­ku „Oscar nomi­nee“. Klan léta­jí­cích dýk (pocho­pi­tel­něj­ší by byl Dům léta­jí­cich dýk) je prý napí­na­vým akč­ním fil­mem o kung fu, kte­rý nechce uka­zo­vat oby­čej­né boje, ale i roman­tic­ký pří­běh o lás­ce. No, budiž. Díky úvod­ní­mu slo­vu, zjiš­ťu­je­me, že se oci­tá­me v roce 859 naše­ho leto­poč­tu, v době vlá­dy dynastie Tang. Ta byla v době své­ho roz­kvě­tu jed­nou z nej­o­sví­ce­něj­ších říší čín­ské his­to­rie, nyní se však nachá­zí v úpad­ku. Císař není scho­pen vlád­nout a vlá­da je samo­zřej­mě zko­rum­po­va­ná. Po zemi se šíří nepo­ko­je a čet­né povsta­lec­ké armá­dy se začí­na­jí bou­řit. Ta, kte­rá je nej­vět­ší, ta, kte­rá bere boha­tým a dává chudým si říká Klan léta­jí­cích dýk. Jakousi poli­cej­ní nut­nos­tí je ten­to klan zlik­vi­do­vat, najít jejich nové­ho vůd­ce a zne­škod­nit ho. Hlavní zástup­ci oblas­ti Leo a Jin dosta­nou roz­kaz pola­pit vůd­ce kla­nu během dese­ti dní. Kapitán Leo pode­zí­rá novou taneč­ni­ci v míst­ním Pivoňkovém pavi­lo­nu, sle­pou Mei, že je dce­rou staré­ho vůd­ce. Leo vymys­lí plán, kdy nechá Mei zatknout a vyslý­chat. Když Mei odmít­ne pro­zra­dit coko­li o Klanu léta­jí­cích dýk, dva kapi­tá­ni vymys­lí jiný plán. Kapitán Jin před­stí­rá, že je bojov­ník „Vítr“ a osvo­bo­dí Mei z věze­ní. Tím si zís­ká její důvě­ru a odve­ze ji na skry­tou základ­nu Klanu léta­jí­cích dýk. Jejich záměr se zdá být úspěš­ný, ale „nic není tako­vé, jaké se to zdá být“. Mei se do své­ho tajem­né­ho ochrán­ce brzy zami­lu­je a on do ní. Oba dva se sna­ží nedá­vat své city naje­vo, ale v roman­tic­kých kou­tech pří­ro­dy je těž­ké nepod­leh­nout váš­ni. To se již, ale ve vzdu­chu vzná­ší pach úřed­nic­kých bojov­ní­ků, jenž nezna­jí Jina a jejich plán. A síd­lo Klanu léta­jí­cích dýk, kte­ří jsou všu­dypří­tomní, je na dohled. Tož pří­běh fil­mu ve své nece­lé bar­vi­tos­ti. (Komu to sta­čí, ať radě­ji nečte dál.)

„Hrdina“ měl v sobě zvlášt­ní kouz­lo, zají­ma­vý styl vyprá­vě­ní a jem­ně načrt­nou zají­ma­vou poin­tu na poza­dí sno­vé kra­ji­ny. „Klan léta­jí­cích dýk“ je však pou­ze oby­čej­né love sto­ry léta­jí­cích bam­bu­sů s jas­ným kon­cem, kdy for­ma zakrý­vá myš­len­ku, kte­rá se s tím nechce smí­řit. A tak se lep­ka­vě sna­ží něčím pře­kva­pit, zvrá­tit domněn­ky, ale vše je mar­né. Již při hře na ozvě­nu v Pivoňkovém pavi­ló­nu je pozor­něj­ším jas­né, že to s tou sle­po­tou nebu­de zas tak žha­vé, a poté co kusem lát­ky vytáh­ne meč z pochvy, zakrou­ží s ním nad hla­vou, musí být jas­né všem, že sle­du­jí čín­ské fan­ta­zy, kte­ré pou­ze dob­ře vypa­dá. Ano, vizu­ál­ní a zvu­ko­vá strán­ka fil­mu je sku­teč­ně dohna­ná do nepři­ro­ze­né doko­na­los­ti. Již zmí­ně­ná hra na ozvě­nu, kdy Mei roze­zvu­ču­je svý­mi roze­vlá­tý­mi ruká­vy v kru­hu roze­sta­vě­né bub­ny tak, jak na ně před­tím Leo hází fazo­le, je nej­úchvat­něj­ší scé­nou fil­mu. Přepjatost je jis­tě dal­ším her­cem. Lokace, při­po­mí­na­jí­cí lou­ky a lesy někde u Hoštic nebo v Kokořínském údo­lí, dove­dl Zhang Yimou do pří­rod­ní bez­chyb­nos­ti, sou­hry a bar­vi­tos­ti. Scéna žlu­té­ho lis­tí pře­bí­há do čer­ve­né, vybled­lé lou­ky se mění do zele­ných strom­ků, mod­ré nebe začí­ná bělet. Dokonalost je afek­to­va­nos­tí. A F.A. Brabec se svou Kytice puká závis­tí. Stejně jako všich­ni zvu­ka­ři. Slyšíme všech­ny detai­ly, šumě­ní mate­ri­á­lů, kte­ré se tře, kte­ré na sebe nará­ží. Slyšíme dopa­dy oce­le na sklo, lát­ky na kůži bub­nů, nára­zy šípů do dře­va, kopů do těla, šavlí a mečů do sebe samot­ných, sly­ší­me spa­da­né lis­tí, zlo­me­né vět­vič­ky bam­bu­sů. To vše by se mělo být sou­čás­tí soun­d­trac­ku.

Souboje se svě­do­mi­tě stří­da­jí s intim­ní­mi roz­ho­vo­ry o lás­ce či o pod­lých plá­nech. Bojové stře­dy jsou balet­ně pře­hled­né, zalo­že­né na per­fekt­ní kom­po­zi­ci zábě­rů. Ano, méně se lítá, neko­na­jí se masiv­ní wire-fu, akce jsou více pozemš­těj­ší, ale k jejich spo­ko­je­né­mu pro­ži­tí je pře­ci jen potře­ba odlou­čit se od reál­né­ho myš­le­ní. Jelikož jinak Vám budou vadit léta­jí­cí nože vzdu­chem, kte­ré v něm doká­ží napsat malou náso­bil­ku, šípy, kte­ré se z vese­la kuleč­ní­ko­vě odrá­že­jí od ští­tu, neko­neč­né bam­bu­so­vé oště­py, kte­ré jsou jen o krok za pro­ná­sle­do­va­ný­mi, oště­py, kte­ré svě­do­mi­tě doká­ží vytvo­řit věze­ní. Ale i po tom­to oproš­tě­ní jsou na scé­ně stá­le vybled­lé cha­rak­te­ry postav, kte­rou jsou jen kuli­sa­mi s prázd­ný­mi dia­lo­gy. Dialogy rádo­by filo­zo­fu­jí­cí­mi o vět­ru a lás­ce a nemož­nos­ti. Ani krás­ná Ziyi Zhang (hlav­ní před­sta­vi­tel­ka z Tygra a draka, kte­rá se ve ved­lej­ší roli obje­vi­la i v Hrdinovi) Vás nepod­lo­mí, neu­hra­ne tak, že by jste věři­li slo­vům a činům, jen Vám jis­tě při závě­reč­né scé­ně vykouz­lí úsměv na tvá­ři. Celá tato scé­na se nej­spí­še ode­hrá­vá, pod­le změ­ny poča­sí, asi čtvrt roku. Z čtyř­líst­ko­vé lou­ky se náh­le stá­vá Sibiř. Nechci popi­so­vat co a jak, i když to všem musí být jas­né, kdo zemře, kdo se obě­tu­je, ale nejde nezmí­nit plyt­kou počí­ta­čo­vě čer­ve­nou krev, nevy­gra­do­va­nost situ­a­ce, zvlášt­ní druh pře­ži­tos­ti, detail­ní záběr letí­cí kap­ky krve, kte­rou dýka roz­sek­ne. Jen se divím, že si člo­věk nevrá­tí bume­ran­go­vou dýku zpát­ky do rány, aby nekr­vá­cel. Zklamáním pro mne byla i vel­ko­le­pá scé­na boje stráž­ců pořád­ku s Klanem léta­jí­cích dýk, vypa­da­jí jako z pohád­ky o dědeč­ko­vi Hříbečkovi, kte­rá se radě­ji neko­na­la.

Na prv­ní pohled krás­ný, uce­le­ný a slič­ný, ale pokud se podí­vá­me blí­že vidí­me a cítí­me jen dutost a prázd­no­tu, samo­ú­čel­nost, kde si všich­ni roz­mýš­le­jí to, co si roz­myš­le­ním roz­mys­le­li. Zhang Yimou není filo­zo­fu­jí­cím čín­ským reži­sé­rem, kte­rý ve fil­mu řeší exis­ten­ci­ál­ní pro­blémy, ale mám pocit, že na poza­dí bojů, by rád byl. Snímek „Klan léta­jí­cích dýk“ je jen tuc­to­vou podí­va­nou s vizu­ál­ní boha­tostí, kte­rý zůstal zasně­žen a pora­žen „Hrdinou“.