Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Aneb jak extrémně homofóbií rodeo jezdec přechytračil smrt. Pěkná pohádka s hezky se vyjímajícím titulem, který by mohl vypadat jako nostalgicky uplakaná podívaná na to, jak jeden nechutně hubený kovboj umírá na následky jeho nezřízeného života. Opak je pravdou, Klub poslední naděje předkládá vyspělý film o zapomenutých lidských hodnotách. Nacházíme se v polovině 80. let a všudy přítomná nenávist k homosexuálům a transsexuálům je cítit z každého rohu. Film není jenom životopisným opusem o lidské naději a síle přežít v rámci marného boje s krutou, v té době ne zcela tak prozkoumanou, nemocí. Atmosféra nezávislé tvorby je taktéž velice patrná, komerční film by se sotva mohl tak silně opírat do americké legislativy, medicíny a společnosti, která dopadla asi nejhůř. Režisér Vallée se v první třetině zaměřil nejvíce na skutečnost, jak okolí kolem Rona přijme jeho nemoc. Jelikož AIDS byl považován za „nemoc homosexuálů“ striktní odmítnutí od rádoby přátel je celkem předvídatelné.
Snímek zvláštním způsobem vykresluje hlavního protagonistu. Nevyužívá žádné srdceryvně dlouhé předmluvy o tom, proč, jak a s kým. Ušetří nás i dlouhých detailně zkoumajících záběrů hercovi tváře, když se dozvídá, že mu vlastně zbývá 30 dní života. Právě naopak, postava Rona nepřeberným množství nadávek a urážek, možná právě tímto chováním, kterým kolem sebe vytváří na první pohled neproniknutelnou auru, se nám nakonec dostane pod kůži a fandíme mu v jeho boji.
Ron se v důsledku jeho diagnózy a následných zkušeností s experimentálním lékem, který byl jako jediný v USA povolen, vydává do cizích zemí, jako Mexiko, Německo, Japonsko a pašuje nepovolené vitaminy a prášky zpět do USA. Zvláště pokud si uvědomíme dnešní ochranné prostředky na letištích je lehkost, se kterou dostával tisíce balení léků do země až úsměvná. Nicméně Rone, díky úspěchům jeho alternativní léčby prodlouží nebo dalo by se říct i zachrání životy desítkám nemocným. Komickou složku tvoří i chytře napsané dialogy, které velice dobře fungují zvláště při hraničních kontrolách. Zajímavou linií je i proces socializace homofobního heterosexuála do gayské komunity.
Jak jsem již psal výše, Klub poslední naděje nemá ráz biografického filmu a nesleduje jen „pouhý“ život. Zvláště v poslední fázi do detailu prezentuje americkou legislativu, farmaceutické firmy a policejní aparát jako neskutečně sobecké a chamtivé orgány, které jsou schopny pro svůj zdánlivě chvilkový profit zadupat do země léky, které mohou lidem pomoci. O to horší a hrůzostrašnější je představa, že se tyto věci opravdu děly a dějí. Snímek nelítostným způsobem nastavuje celé Americe zrcadlo a ten pohled není vůbec pěkný. Právě tímto se KPN naděje stává pravým nezávislým filmem, který kritizuje společnost a snaží se být zprostředkovatelem mezi proběhlými událostmi a divákem, nicméně averze vůči korporátním a administrativním mocnostem tu je dost značná.
Klub poslední naděje je bezpochyby filmem, který by neměl uniknout naší pozornosti. V porovnání se Zkrocenou horou, která byla spíše romantickým filmem s mírným sociálním podtextem a Philadephii, která naopak dost krutě zobrazovala deformaci lidské duše a těla vlivem AIDS. Je KPN spíše dílem, které prezentuje člověka, jako postavu, která se snaží bojovat s nezvratným osudem, sama to moc dobře ví, že i přesto jednou přijde konec, ale touha žít je silnější. „Přes veškerou snahu o to přežít, pomalu zapomínám na to, jak se žije.“
(4,91 z 5)