Kmotr (The Godfather)

Kmotr je ame­ric­ký kri­mi­nál­ní film z roku 1972, kte­rý nato­čil reži­sér Francis Ford Coppola spo­leč­ně s Mariem Puzem pod­le stej­no­jmen­né­ho Puzova best­selle­ru z roku 1969. Ve fil­mu hra­jí Marlon Brando, Al Pacino, James Caan, Richard Castellano, Robert Duvall, Sterling Hayden, John Marley, Richard Conte a Diane Keaton. Jedná se o prv­ní díl tri­lo­gie Kmotr, kte­rá zachy­cu­je osu­dy rodi­ny Corleonů pod vede­ním patri­ar­chy Vita Corleona (Brando) v letech 1945-1955. Zaměřuje se na pro­mě­nu jeho nejmlad­ší­ho syna Michaela Corleoneho (Pacino) z neo­chot­né­ho rodin­né­ho out­si­de­ra v nelí­tost­né­ho mafi­án­ské­ho bos­se.

Paramount Pictures zís­kal prá­va na román za 80 000 dola­rů ješ­tě před­tím, než si zís­kal popu­la­ri­tu. Vedení stu­dia mělo pro­blémy s nale­ze­ním reži­sé­ra; něko­lik prv­ních kan­di­dá­tů odmít­lo, než Coppola pode­psal smlou­vu o režii, ale násle­do­va­ly nesho­dy ohled­ně obsa­ze­ní něko­li­ka postav, zejmé­na Vita a Michaela. Natáčení pro­bí­ha­lo pře­váž­ně na loka­cích v oko­lí New Yorku a na Sicílii a bylo dokon­če­no s před­sti­hem. Hudební dopro­vod slo­žil pře­váž­ně Nino Rota, dal­ší sklad­by napsal Carmine Coppola.

Kmotr měl pre­mi­é­ru 14. břez­na 1972 v Loew’s State Theatre a 24. břez­na 1972 byl film uve­den do širo­ké dis­tri­buce ve Spojených stá­tech. Stal se nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem roku 1972 a po urči­tou dobu byl nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem všech dob, když v poklad­nách kin vydě­lal mezi 250 a 291 mili­o­ny dola­rů. Film zís­kal vše­o­bec­né uzná­ní kri­ti­ků i divá­ků, kte­ří chvá­li­li herec­ké výko­ny, zejmé­na Branda a Pacina, režii, scé­nář, kame­ru, střih, hud­bu a ztvár­ně­ní mafie. Kmotr se stal kata­ly­zá­to­rem úspěš­né kari­é­ry Coppoly, Pacina a dal­ších rela­tiv­ních nováč­ků v obsa­ze­ní a štá­bu. Film také oži­vil Brandovu kari­é­ru, kte­rá v šede­sá­tých letech upa­da­la, a on pak hrál ve fil­mech jako Poslední tan­go v Paříži, Superman nebo Apokalypsa. Na 45. roč­ní­ku udí­le­ní Oscarů zís­kal film cenu za nej­lep­ší film, nej­lep­ší­ho her­ce (Brando) a nej­lep­ší adap­to­va­ný scé­nář (pro Puza a Coppolu). Kromě toho byli v dal­ších sed­mi osca­ro­vých nomi­na­cích Pacino, Caan a Duvall - všich­ni za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli - a Coppola za nej­lep­ší režii.

Kmotři jsou pova­žo­vá­ni za jeden z nej­lep­ších a nej­vliv­něj­ších fil­mů všech dob a také za mez­ník gan­gs­ter­ské­ho žán­ru. V roce 1990 byl vybrán k ucho­vá­ní v Národním fil­mo­vém regis­t­ru Kongresové knihov­ny USA, pro­to­že byl pova­žo­ván za „kul­tur­ně, his­to­ric­ky nebo este­tic­ky význam­ný“, a Americký fil­mo­vý insti­tut jej zařa­dil na dru­hé mís­to mezi nej­lep­ší­mi fil­my ame­ric­ké kine­ma­to­gra­fie (hned po Občanu Kaneovi). Následovala pokra­čo­vá­ní Kmotr - část II (1974) a Kmotr - část III (1990).

Děj

V roce 1945 v New Yorku vyslech­ne don zlo­či­nec­ké rodi­ny Corleonů Vito Corleone žádosti během svat­by své dce­ry Connie s Carlem. Michael, Vitův nejmlad­ší syn a býva­lý mari­ňák, na hos­ti­ně před­sta­ví rodi­ně svou pří­tel­ky­ni Kay Adamsovou. Johnny Fontane, popu­lár­ní zpě­vák a Vitův kmo­t­ře­nec, hle­dá u Vita pomoc při zís­ká­ní fil­mo­vé role. Vito vyšle své­ho con­si­g­lie­ra Toma Hagena, aby pře­svěd­čil šéfa stu­dia Jacka Woltze, aby Johnnymu roli dal. Woltz mu vyho­ví poté, co v jeho poste­li najde uříz­nu­tou hla­vu své­ho cen­né­ho hřeb­ce.

Blízko Vánoc požá­dá dro­go­vý baron Sollozzo Vita o inves­ti­ci do své­ho obcho­du s nar­ko­ti­ky a o ochra­nu před záko­nem. Vito odmí­tá s tím, že angaž­má v obcho­du s nar­ko­ti­ky by mu zne­přá­te­li­lo poli­tic­ké konexe. Vito má pode­zře­ní na Sollozzovo part­ner­ství se zlo­či­nec­kou rodi­nou Tattagliů, a pro­to vyšle své­ho vyma­ha­če Lucu Brasiho, aby se s Tattagliovými setkal. Brasi je během schůz­ky uškr­cen. Později vyma­ha­či zastře­lí Vita a une­sou Hagena. Corleonův prvo­ro­ze­ný syn Sonny je nyní ve vede­ní, a tak Sollozzo tla­čí na Hagena, aby Sonnyho pře­svěd­čil k při­je­tí obcho­du s nar­ko­ti­ky. Sonny se za Brasiho smrt mstí nájem­nou vraž­dou Bruna Tattaglii. Vito střel­bu pře­ži­je a v nemoc­ni­ci ho navští­ví Michael, kte­rý ho najde bez ochra­ny poté, co newy­orští poli­cis­té na Sollozzově výplat­ní lis­ti­ně vyčis­ti­li Vitovu ochran­ku. Michael pře­ka­zí dal­ší pokus o vraž­du své­ho otce, ale je zbit zko­rum­po­va­ným poli­cej­ním kapi­tá­nem Markem McCluskeym. Sollozzo a McCluskey požá­da­jí o schůzku s Michaelem a urov­ná­ní spo­ru. Michael před­stí­rá zájem a sou­hla­sí se schůzkou, ale vymys­lí se Sonnym a cor­le­on­ským kápem Clemenzou plán, jak je zabít a skrýt se. Michael se setká­vá se Sollozzem a McCluskeym v restau­ra­ci v Bronxu; poté, co zís­ká pis­to­li, kte­rou Clemenza nastra­žil na zácho­dě, oba muže zastře­lí.

Přestože úřa­dy potla­ču­jí vraž­du poli­cej­ní­ho kapi­tá­na, mezi pěti rodi­na­mi pro­puká ote­vře­ná vál­ka. Michael se uchý­lí na Sicílii a Fredo, dru­hý Vitův syn, se ukrý­vá u Moe Greena v Las Vegas. Sonny veřej­ně napad­ne Carla a vyhro­žu­je mu za fyzic­ké týrá­ní Connie. Když ji zno­vu zne­u­ži­je, Sonny se rych­le vydá k nim domů, ale je pře­pa­den a zavraž­děn gan­gs­te­ry u dál­nič­ní mýt­né brá­ny. Na Sicílii se Michael sezná­mí s míst­ní ženou Apolonií a ože­ní se s ní, ale krát­ce nato ji zabi­je bom­ba v autě urče­ná pro něj.

Zničený Sonnyho smr­tí a una­ve­ný vál­kou domlu­ví Vito schůzku s Pěti rodi­na­mi. Ujistí je, že stáh­ne svůj odpor k jejich obcho­du s nar­ko­ti­ky a vzdá se pomsty za Sonnyho vraž­du. Michael, kte­rý má zaru­če­nou bez­peč­nost, se vra­cí domů, aby vstou­pil do rodin­né­ho pod­ni­ku a ože­nil se s Kay. Kay se počát­kem pade­sá­tých let naro­dí dvě děti. Když se jeho otec blí­ží ke kon­ci živo­ta a Fredo se neho­dí k vede­ní, Michael se ují­má funk­ce hla­vy rodi­ny Corleonů. Vito Michaelovi pro­zra­dí, že to byl don Barzini, kdo si objed­nal vraž­du Sonnyho, a varu­je ho, že se ho Barzini poku­sí zabít na schůz­ce, kte­rou zor­ga­ni­zo­val zrád­ný kápo Corleonů. S Vitovou pod­po­rou Michael odsou­vá Hagena k říze­ní ope­ra­cí v Las Vegas, pro­to­že není „váleč­ný con­si­g­lie­re“. Michael se vydá­vá do Las Vegas, aby odkou­pil Greenův podíl v rodin­ných kasi­nech, a s hrů­zou zjiš­ťu­je, že Fredo je loa­jál­něj­ší ke Greenovi než k vlast­ní rodi­ně.

V roce 1955 umí­rá Vito na infarkt, když si hra­je se svým vnu­kem. Na Vitově pohřbu Tessio požá­dá Michaela, aby se setkal s Barzinim, čímž nazna­čí jeho zra­du. Setkání je sta­no­ve­no na stej­ný den, kdy se kona­jí křti­ny Conniina dítě­te. Zatímco Michael sto­jí u oltá­ře jako kmo­tr dítě­te, cor­le­on­ští zabi­já­ci zavraž­dí donů pěti rodin plus Greena a Tessio je za svou zra­du popra­ven (mimo záběr). Michael z Carla vytáh­ne při­zná­ní, že se podí­lel na Sonnyho vraž­dě, a ujis­tí ho, že je pou­ze vyhoš­těn, niko­li zavraž­děn; poté Clemenza Carla uškr­tí. Connie kon­fron­tu­je Michaela ohled­ně Carlovy smr­ti, zatím­co je Kay v míst­nos­ti. Kay se Michaela zeptá, zda Connie mlu­ví prav­du, a ule­ví se mu, když to popře. Když Kay odchá­zí, do kan­ce­lá­ře vstou­pí kápo­vé, kte­ří vzdá­va­jí úctu Michaelovi jako „donu Corleonovi“ a pak zavřou dve­ře.

Obsazení

• Marlon Brando jako Vito Corleone: zlo­či­nec­ký boss a patri­ar­cha rodi­ny Corleonů
• Al Pacino jako Michael: Vitův nejmlad­ší syn
• James Caan jako Sonny: Jean Caan jako Vítův nej­star­ší syn
• Richard Castellano jako Clemenza: capo­re­gi­me zlo­či­nec­ké rodi­ny Corleonů, Sonnyho kmo­tr
• Robert Duvall jako Tom Hagen: Corleoneho con­si­g­lie­re, práv­ník a neo­fi­ci­ál­ní ado­p­tiv­ní člen rodi­ny Corleone
• Sterling Hayden jako kapi­tán McCluskey: zko­rum­po­va­ný poli­cej­ní kapi­tán na Sollozzově výplat­ní lis­ti­ně
• John Marley jako Jack Woltz: Richard Conte jako Barzini: zlo­či­nec­ký boss kon­ku­renč­ní rodi­ny
• Al Lettieri jako Sollozzo: pro­tiv­ník, kte­rý tla­čí na Vita, aby se pus­til do obcho­du s dro­ga­mi, pod­po­ro­va­ný rodi­nou Tattagliů
• Diane Keatonová jako Kay Adamsová: Abe Vigoda jako Tessio: capo­re­gi­me ve zlo­či­nec­ké rodi­ně Corleonů
• Talia Shire jako Connie: Vitova jedi­ná dce­ra
• Gianni Russo jako Carlo: Conniin násil­nic­ký man­žel
• John Cazale jako Fredo: Fredo: Vitův pro­střed­ní syn
• Rudy Bond jako Cuneo: zlo­či­nec­ký boss kon­ku­renč­ní rodi­ny
• Al Martino jako Johnny Fontane: zpě­vák
• Morgana King jako Mama Corleone: Corleoneová: Vitova man­žel­ka
• Lenny Montana jako Luca Brasi: Johnny Martino jako Paulie Gatto: voják zlo­či­nec­ké rodi­ny Corleonů
• Salvatore Corsitto jako Bonasera: hrob­ník, kte­rý žádá o las­ka­vost na svat­bě Connie
• Richard Bright jako Neri: Neri: voják zlo­či­nec­ké rodi­ny Corleonů, kte­rý se sta­ne Michaelovým vyma­ha­čem

Další her­ci v men­ších rolích: Alex Rocco jako Moe Greene, Simonetta Stefanelli jako Apollonia Vitelli-Corleone, Tony Giorgio jako Bruno Tattaglia, Angelo Infanti jako Fabrizio, Franco Citti jako Calò, Joe Spinell jako Willi Cicci a Corrado Gaipa jako Don Tommasino.

Produkce

Vývoj

Film je nato­čen pod­le kni­hy Maria Puza Kmotr, kte­rá se 67 týd­nů drže­la na sezna­mu best­selle­rů The New York Times a za dva roky se jí pro­da­lo přes devět mili­o­nů výtis­ků. Kniha vyšla v roce 1969 a sta­la se na něko­lik let nej­pro­dá­va­něj­ším vyda­ným dílem v his­to­rii. Společnost Paramount Pictures se o Puzaově romá­nu původ­ně dozvě­dě­la v roce 1967, kdy lite­rár­ní skaut spo­leč­nos­ti kon­tak­to­val teh­dej­ší­ho vice­pre­zi­den­ta Paramountu pro pro­duk­ci Petera Barta ohled­ně Puzova nedo­kon­če­né­ho šede­sá­tistrán­ko­vé­ho ruko­pi­su. Bart se domní­val, že dílo „znač­ně pře­sa­hu­je rámec mafi­án­ské­ho pří­bě­hu“, a nabí­dl Puzovi opci na dílo v hod­no­tě 12 500 dola­rů s opcí na 80 000 dola­rů, pokud by mělo být dokon­če­né dílo zfil­mo­vá­no. Přestože Puzův agent mu řekl, aby nabíd­ku odmí­tl, Puzo zou­fa­le tou­žil po peně­zích a nabíd­ku při­jal. Robert Evans z Paramountu vyprá­ví, že když se počát­kem roku 1968 setka­li, nabí­dl Puzovi smlou­vu na 12 500 dola­rů za šede­sá­tistrán­ko­vý ruko­pis s názvem Mafie poté, co se mu autor svě­řil, že nut­ně potře­bu­je 10 000 dola­rů na spla­ce­ní dlu­hů z hazard­ních her.

V břez­nu 1967 Paramount ozná­mil, že pod­po­řil Puzovo při­pra­vo­va­né dílo v nadě­ji na zfil­mo­vá­ní. V roce 1969 Paramount potvr­dil svůj záměr nato­čit pod­le romá­nu film za cenu 80 000 dola­rů, při­čemž cílem bylo uvést film do kin na Vánoce roku 1971. Dne 23. břez­na 1970 byl Albert S. Ruddy ofi­ci­ál­ně ozná­men jako pro­du­cent fil­mu, čás­teč­ně pro­to, že na vede­ní stu­dia udě­lal dojem svým roz­ho­vo­rem a pro­to­že byl zná­mý tím, že své fil­my točil pod roz­po­čet.

Režie

Evans chtěl, aby sní­mek reží­ro­val Američan ital­ské­ho půvo­du, aby byl film „etnic­ký až na dřeň“. Poslední mafi­án­ský film spo­leč­nos­ti Paramount, Bratrstvo, si vedl v poklad­nách kin vel­mi špat­ně; Evans se domní­val, že důvo­dem jeho neú­spě­chu byla téměř úpl­ná absen­ce her­ců nebo tvůr­čí­ho per­so­ná­lu ital­ské­ho půvo­du (reži­sér Martin Ritt ani hvězda Kirk Douglas neby­li Italové). První vol­bou Paramountu pro režii fil­mu byl Sergio Leone. Leone tuto mož­nost odmí­tl, aby mohl pra­co­vat na své vlast­ní gan­gs­ter­ce Tenkrát v Americe. Poté byl oslo­ven Peter Bogdanovich, ale i on nabíd­ku odmí­tl, pro­to­že ho mafie neza­jí­ma­la. Kromě toho dosta­li nabíd­ku Peter Yates, Richard Brooks, Arthur Penn, Costa-Gavras a Otto Preminger, kte­ří ji odmít­li. Evansův hlav­ní asi­s­tent Peter Bart navr­hl Francise Forda Coppolu jako reži­sé­ra ital­ské­ho půvo­du, kte­rý by po špat­ném při­je­tí jeho posled­ní­ho fil­mu Lidé v deš­ti pra­co­val za níz­kou část­ku a roz­po­čet. Coppola zpo­čát­ku prá­ci odmí­tl, pro­to­že Puzův román pova­žo­val za sliz­ký a sen­za­cechti­vý a ozna­čil ho za „dost laci­nou zále­ži­tost“. Coppolovo stu­dio American Zoetrope v té době dlu­ži­lo spo­leč­nos­ti Warner Bros. přes 400 000 dola­rů za pře­kro­če­ní roz­počtu fil­mu THX 1138, a když se k tomu při­da­la jeho špat­ná finanč­ní situ­a­ce spo­lu s rada­mi přá­tel a rodi­ny, Coppola své původ­ní roz­hod­nu­tí změ­nil a prá­ci při­jal. Coppola byl ofi­ci­ál­ně ozná­men jako reži­sér fil­mu 28. září 1970. Coppola sou­hla­sil s tím, že dosta­ne 125 000 dola­rů a šest pro­cent z hrubé­ho pro­nájmu. Coppola poz­dě­ji našel pro lát­ku hlub­ší téma a roz­ho­dl se, že film nebu­de o orga­ni­zo­va­ném zlo­či­nu, ale rodin­nou kro­ni­kou, meta­fo­rou kapi­ta­lis­mu v Americe.

Coppola a Paramount

Předtím, než se Kmotr začal natá­čet, pro­chá­ze­la spo­leč­nost Paramount neú­spěš­ným obdo­bím. Kromě neú­spě­chu Bratrstva i dal­ší nedáv­né fil­my, kte­ré Paramount pro­du­ko­val nebo kopro­du­ko­val, znač­ně pře­kro­či­ly své roz­počty: Miláček Lili, Namaluj si svůj vůz a Waterloo. Rozpočet fil­mu byl původ­ně 2,5 mili­o­nu dola­rů, ale jak rost­la popu­la­ri­ta kni­hy, Coppola si vymohl a nako­nec dostal vyš­ší roz­po­čet. Vedení Paramountu chtě­lo, aby se film ode­hrá­val v sou­čas­ném Kansas City a natá­čel se v kuli­sách stu­dia, aby se sní­ži­ly nákla­dy. Coppola byl pro­ti a chtěl film zasa­dit do stej­né­ho časo­vé­ho obdo­bí jako román, tedy do 40. a 50. let 20. sto­le­tí; Coppolovy důvo­dy byly násle­du­jí­cí: Důvody: půso­be­ní Michaela Corleona u námoř­ní pěcho­ty, vznik kor­po­rát­ní Ameriky a Amerika v letech po dru­hé svě­to­vé vál­ce. Román byl stá­le úspěš­něj­ší, a tak bylo nako­nec Coppolovu přá­ní vyho­vě­no. Vedení stu­dia násled­ně necha­lo Coppolu natá­čet na loka­cích v New Yorku a na Sicílii.

Šéf spo­leč­nos­ti Gulf Western Charles Bluhdorn byl z Coppoly frustro­va­ný kvů­li množ­ství kame­ro­vých zkou­šek, kte­ré pro­ve­dl, aniž by našel člo­vě­ka pro jed­not­li­vé role. Produkce se kvů­li Coppolově neroz­hod­nos­ti a kon­flik­tům s Paramountem rych­le opož­ďo­va­la, což ved­lo k tomu, že nákla­dy se pohy­bo­va­ly kolem 40 000 dola­rů za den. Vzhledem k ros­tou­cím nákla­dům nechal Paramount teh­dej­ší­ho vice­pre­zi­den­ta Jacka Ballarda bed­li­vě sle­do­vat pro­dukč­ní výda­je. Během natá­če­ní Coppola pro­hlá­sil, že má pocit, že může být kdy­ko­li vyho­zen, pro­to­že věděl, že vede­ní Paramountu není spo­ko­je­no s mno­ha jeho roz­hod­nu­tí­mi. Coppola si byl vědom toho, že Evans požá­dal Eliu Kazana, aby se ujal režie fil­mu, pro­to­že se obá­val, že Coppola je pří­liš nezku­še­ný na to, aby zvlá­dl vět­ší roz­sah pro­duk­ce. Coppola byl také pře­svěd­čen, že stři­hač Aram Avakian a asi­s­tent režie Steve Kestner se spik­li, aby ho vyho­di­li. Avakian si Evansovi stě­žo­val, že nemů­že správ­ně sestří­hat scé­ny, pro­to­že Coppola nena­to­čil dosta­tek mate­ri­á­lu. Evans byl spo­ko­jen s tím, že se zábě­ry posí­la­jí na západ­ní pobře­ží, a pově­řil Coppolu, aby oba vyho­dil. Coppola to poz­dě­ji vysvět­lil: „Jako kmo­tr jsem lidi vyho­dil jako pre­ven­tiv­ní zásah. Lidi, kte­ří nej­ví­ce usi­lo­va­li o můj vyha­zov, jsem nechal vyho­dit.“ Brando vyhro­žo­val, že pokud Coppolu vyho­dí, ode­jde.

Paramount chtěl, aby Kmotr oslo­vil širo­ké pub­li­kum, a vyhro­žo­val Coppolovi „tre­né­rem nási­lí“, aby byl film napí­na­věj­ší. Coppola při­dal něko­lik dal­ších násil­ných scén, aby bylo stu­dio spo­ko­je­no. Scéna, v níž Connie roz­bí­jí nádo­bí poté, co zjis­tí, že Carlo pod­vá­dí, byla při­dá­na prá­vě z toho­to důvo­du.

Scénář

14. dub­na 1970 vyšlo naje­vo, že Puzo byl Paramountem najat za 100 000 dola­rů a pro­cen­ta ze zis­ku fil­mu, aby pra­co­val na scé­ná­ři k fil­mu. Coppola pra­co­val pod­le kni­hy a chtěl, aby ve fil­mu byla v popře­dí téma­ta kul­tu­ry, cha­rak­te­ru, moci a rodi­ny, zatím­co Puzo chtěl zacho­vat aspek­ty ze své­ho romá­nu a jeho prvot­ní návrh o 150 stra­nách byl dokon­čen 10. srp­na 1970. Poté, co byl Coppola najat jako reži­sér, pra­co­va­li Puzo i Coppola na scé­ná­ři, ale kaž­dý zvlášť. Puzo pra­co­val na své před­lo­ze v Los Angeles, zatím­co Coppola psal svou ver­zi v San Francisku. Coppola vytvo­řil kni­hu, kde vytr­há­val strán­ky z Puzovy kni­hy a vklá­dal je do své kni­hy. Tam si dělal poznám­ky ke kaž­dé z pade­sá­ti scén kni­hy, kte­ré se týka­ly hlav­ních témat pře­vlá­da­jí­cích v dané scé­ně, toho, zda by scé­na měla být zařa­ze­na do fil­mu, spo­lu s nápa­dy a kon­cep­ty, kte­ré by moh­ly být pou­ži­ty při natá­če­ní, aby byl film věr­ný ital­ské kul­tu­ře. Oba zůsta­li v kon­tak­tu, zatím­co psa­li své scé­ná­ře a roz­ho­do­va­li o tom, co do koneč­né ver­ze zařa­dit a co z ní odstra­nit. Druhý návrh byl dokon­čen 1. břez­na 1971 a měl 173 stran. Konečný scé­nář byl dokon­čen 29. břez­na 1971 a měl nako­nec 163 stran, což bylo o 40 stran více, než Paramount poža­do­val. Při natá­če­ní se Coppola odvo­lá­val na zápis­ník, kte­rý si vytvo­řil nad koneč­nou ver­zí scé­ná­ře. Scénárista Robert Towne na scé­ná­ři pra­co­val bez náro­ku na hono­rář, zejmé­na na scé­ně Pacino-Brando na zahra­dě. Přestože byla dokon­če­na tře­tí ver­ze, někte­ré scé­ny ve fil­mu ješ­tě neby­ly napsá­ny a vzni­ka­ly až během natá­če­ní.

Italsko-americká liga za občan­ská prá­va, vede­ná mafi­á­nem Josephem Colombem, tvr­di­la, že film zdů­raz­ňu­je ste­re­o­ty­py o Italoameričanech, a chtě­la, aby ze scé­ná­ře byla odstra­ně­na všech­na pou­ži­tá slo­va „mafie“ a „Cosa Nostra“. Liga také poža­do­va­la, aby všech­ny pení­ze vydě­la­né na pre­mi­é­ře byly věno­vá­ny na fond ligy na výstav­bu nové nemoc­ni­ce. Coppola tvr­dil, že Puzův scé­nář obsa­ho­val pou­ze dva pří­pa­dy pou­ži­tí slo­va „mafie“, zatím­co „Cosa Nostra“ neby­lo pou­ži­to vůbec. Ty byly odstra­ně­ny a nahra­ze­ny jiný­mi výra­zy, aniž by to ohro­zi­lo pří­běh. Liga nako­nec scé­nář pod­po­ři­la. Předtím byla vystře­le­na okna auta pro­du­cen­ta Alberta S. Ruddyho, na jehož palub­ní des­ce byl zane­chán vzkaz, kte­rý v pod­sta­tě říkal: „Vypněte film - nebo jinak.“

Kasting

Puzo jako prv­ní pro­je­vil zájem o to, aby Marlon Brando ztvár­nil Dona Vita Corleoneho, a to tak, že mu poslal dopis, v němž uve­dl, že Brando je „jedi­ný herec, kte­rý může hrát Kmotra“. Navzdory Puzovu přá­ní bylo vede­ní Paramountu pro­ti tomu, aby si Brando zahrál, čás­teč­ně kvů­li špat­ným výko­nům v jeho posled­ních fil­mech a také kvů­li jeho krát­ké pova­ze. Coppola do role upřed­nost­ňo­val Branda nebo Laurence Oliviera, ale Olivierův agent roli odmí­tl s tím, že Olivier je nemoc­ný; Olivier však poz­dě­ji téhož roku hrál ve fil­mu Slečna. Studio pro­sa­zo­va­lo pře­de­vším Ernesta Borgninea. Dalšími zva­žo­va­ný­mi her­ci byli George C. Scott, Richard Conte, Anthony Quinn a Orson Welles. Welles byl pro Paramount pre­fe­ro­va­nou vol­bou pro tuto roli.

Po měsí­cích debat mezi Coppolou a Paramountem o Brandovi se do finá­le dosta­li Borgnine a Brando, z nichž dru­hý jme­no­va­ný musel pod­le pre­zi­den­ta Paramountu Stanleyho Jaffeho absol­vo­vat kame­ro­vé zkouš­ky. Coppola nechtěl Branda ura­zit a pro­hlá­sil, že potře­bu­je vyzkou­šet vyba­ve­ní, aby mohl uspo­řá­dat kame­ro­vé zkouš­ky v Brandově kali­forn­ské rezi­den­ci. Kvůli líče­ní si Brando str­čil do tvá­ří vato­vé kulič­ky, do vla­sů si dal krém na boty, aby je ztma­vil, a sro­lo­val si límec. Coppola umís­til Brandovu zku­šeb­ní kaze­tu doprostřed video­zá­zna­mů z kon­kur­zů, kte­ré sle­do­va­lo vede­ní Paramountu. Na vede­ní udě­la­lo Brandovo úsi­lí dojem a dovo­li­lo Coppolovi obsa­dit Branda do role, pokud Brando při­jme niž­ší plat a slo­ží kau­ci, kte­rá zajis­tí, že nezpů­so­bí žád­né zpož­dě­ní pro­duk­ce. Brando si na zákla­dě doho­dy o čis­té účas­ti vydě­lal 1,6 mili­o­nu dola­rů.

Od začát­ku pro­duk­ce chtěl Coppola do role Toma Hagena Roberta Duvalla. Po kame­ro­vých zkouš­kách něko­li­ka dal­ších her­ců se nako­nec Coppolovi jeho přá­ní spl­ni­lo a roli zís­kal Duvall. Na posta­vu Johnnyho Fontaneho upo­zor­nil Al Martino, teh­dy pro­slu­lý zpě­vák v noč­ních klu­bech, kte­ré­ho na roli upo­zor­nil jeho pří­tel, kte­rý četl román a měl pocit, že Martino před­sta­vu­je posta­vu Johnnyho Fontaneho. Martino poté kon­tak­to­val pro­du­cen­ta Alberta S. Ruddyho, kte­rý mu roli svě­řil. Poté, co se reži­sé­rem stal Coppola, byl však Martino o roli při­pra­ven a násled­ně ji svě­řil zpě­vá­ko­vi Vicu Damonemu. Podle Martina se po ode­brá­ní role obrá­til na Russella Bufalina, své­ho kmo­t­ra a zlo­či­nec­ké­ho bos­se, kte­rý pak zaří­dil zve­řej­ně­ní růz­ných novi­no­vých člán­ků, v nichž se tvr­di­lo, že Coppola nevě­děl o tom, že Ruddy dal Martinovi roli. Damone nako­nec od role upus­til, pro­to­že nechtěl pro­vo­ko­vat mafii, a navíc dostal pří­liš malý plat. Nakonec roli Johnnyho Fontaneho dostal Martino.

Robert De Niro původ­ně dostal roli Paulieho Gatta. Místo ve fil­mu Gang, kte­rý neu­měl stří­let rov­ně se uvol­ni­lo poté, co Al Pacino z pro­jek­tu odstou­pil ve pro­spěch Kmotra, což ved­lo De Nira k tomu, že se o roli uchá­zel a po zís­ká­ní role Kmotra opus­til. De Niro byl také obsa­zen do role Sonnyho Corleoneho. Po De Nirově odcho­du dostal roli Gatta Johnny Martino. Do role Kay Adamsové Coppola obsa­dil Diane Keatonovou kvů­li její pověs­ti excen­t­ric­ké hereč­ky. John Cazale dostal roli Freda Corleoneho poté, co ho Coppola viděl hrát v off-broadwayské insce­na­ci. Gianni Russo dostal roli Carla Rizziho poté, co byl požá­dán, aby před­ve­dl kame­ro­vou zkouš­ku, v níž sehrál rvač­ku mezi Rizzim a Connie.

Blíží se začá­tek natá­če­ní 29. břez­na, Michael Corleone ješ­tě nebyl obsa­zen. Vedení Paramountu chtě­lo popu­lár­ní­ho her­ce, buď Warrena Beattyho, nebo Roberta Redforda. Producent Robert Evans chtěl, aby roli dostal Ryan O’Neal, čás­teč­ně kvů­li jeho nedáv­né­mu úspě­chu ve fil­mu Love Story. Pacino byl Coppolovým favo­ri­tem pro tuto roli, pro­to­že si ho doká­zal před­sta­vit, jak se tou­lá sicil­ským ven­ko­vem, a chtěl nezná­mé­ho her­ce, kte­rý by vypa­dal jako Italoameričan. Vedení Paramountu se však zdá­lo, že Pacino je na roli Michaela pří­liš malý. Konkurzu se zúčast­ni­li také Dustin Hoffman, Martin Sheen a James Caan. Role Michaela byla nabíd­nu­ta Burtu Reynoldsovi, ale Marlon Brando pohro­zil, že pokud bude Reynolds při­jat, ode­jde, a tak Reynolds roli odmí­tl. Role byla nabíd­nu­ta také Jacku Nicholsonovi, ale ten ji odmí­tl, pro­to­že se domní­val, že by ji měl hrát italsko-americký herec. Caan byl vede­ním Paramountu dob­ře při­jat a zpo­čát­ku dostal roli Michaela, zatím­co roli Sonnyho Corleoneho zís­kal Carmine Caridi. Coppola i poté pro­sa­zo­val, aby Michaela hrál Pacino, a Evans nako­nec ustou­pil a dovo­lil Pacinovi roli Michaela, dokud bude Caan hrát Sonnyho. Evans dal před­nost Caanovi před Caridim, pro­to­že Caan byl o sedm cen­ti­me­t­rů men­ší než Caridi, což bylo mno­hem blí­že Pacinově výš­ce. Přestože Pacino sou­hla­sil s rolí Michaela Corleoneho, měl pod­le smlou­vy hrát ve fil­mu MGM The Gang That Couldn Shoot Straight, ale obě stu­dia se dohod­la na vyrov­ná­ní a Pacino pode­psal smlou­vu s Paramountem tři týd­ny před začát­kem natá­če­ní.

Coppola dal něko­lik rolí ve fil­mu rodin­ným pří­sluš­ní­kům. Roli Connie Corleoneové svě­řil své sestře Talii Shireové. Jeho dce­ra Sofia hrá­la Michaela Francise Rizziho, novo­ro­ze­né­ho syna Connie a Carla. Carmine Coppola, jeho otec, se ve fil­mu obje­vil jako kom­par­zis­ta hra­jí­cí během jed­né scé­ny na kla­vír. Coppolova man­žel­ka, mat­ka a dva syno­vé se ve fil­mu obje­vi­li jako kom­pars.

Několik men­ších rolí, jako napří­klad Luca Brasi, bylo obsa­ze­no až po začát­ku natá­če­ní.

Natáčení

Před začát­kem natá­če­ní dosta­li her­ci dvou­tý­den­ní lhů­tu na zkou­še­ní, jejíž sou­čás­tí byla i veče­ře, při níž kaž­dý herec a hereč­ka muse­li po dobu její­ho trvá­ní pře­vzít posta­vu. Natáčení mělo začít 29. břez­na 1971 scé­nou mezi Michaelem Corleonem a Kay Adamsovou, když opouš­tě­jí spo­leč­nost Best & Co. v New Yorku po náku­pu vánoč­ních dár­ků. Počasí na 23. břez­na před­po­ví­da­lo sně­ho­vé váni­ce, což Ruddyho při­mě­lo posu­nout ter­mín natá­če­ní; sníh se nedo­sta­vil a byl pou­žit sněž­ný stroj. Hlavní natá­če­ní v New Yorku pokra­čo­va­lo až do 2. čer­ven­ce 1971. Coppola požá­dal o tří­tý­den­ní pře­stáv­ku, než se vydal do zámo­ří natá­čet na Sicílii. Po odjez­du štá­bu na Sicílii Paramount ozná­mil, že datum pre­mi­é­ry bude posu­nu­to na začá­tek roku 1972.

Kinematograf Gordon Willis původ­ně odmí­tl mož­nost natá­čet Kmotra, pro­to­že mu pro­duk­ce při­pa­da­la „cha­o­tic­ká“. Poté, co Willis poz­dě­ji nabíd­ku při­jal, se s Coppolou dohod­li, že nebu­dou pou­ží­vat žád­né moder­ní natá­če­cí zaří­ze­ní, vrtu­l­ní­ky ani zoo­mo­va­cí objek­ti­vy. Willis a Coppola se roz­hod­li pou­žít „tableau for­mát“ natá­če­ní, aby to vypa­da­lo, že se na film dívá jako na obraz. V celém fil­mu vyu­ží­val stí­ny a níz­kou hla­di­nu svět­la, aby uká­zal psy­cho­lo­gic­ký vývoj. Willis a Coppola se dohod­li, že budou v celém fil­mu stří­dat svět­lé a tma­vé scé­ny. Willis film pode­x­po­no­val, aby vytvo­řil „žlu­tý tón“. Scény na Sicílii byly nato­če­ny tak, aby zob­ra­zo­va­ly kra­ji­nu a „zob­ra­zo­va­ly roman­tič­těj­ší zemi“, čímž tyto scé­ny půso­bi­ly „jem­ně­ji a roman­tič­tě­ji“ než scé­ny v New Yorku.

Jedním z nej­ví­ce šoku­jí­cích momen­tů fil­mu byla sku­teč­ná, uříz­nu­tá koň­ská hla­va. Tato scé­na se natá­če­la v rezer­va­ci Sands Point na Long Islandu. Coppola za tuto scé­nu skli­dil kri­ti­ku, přes­to­že hla­va byla zís­ká­na od spo­leč­nos­ti vyrá­bě­jí­cí psí krmi­vo z koně, kte­rý měl být bez ohle­du na film zabit. Scéna, v níž je Sonny zabit, se natá­če­la 22. červ­na na při­stá­va­cí drá­ze na Mitchel Field v Uniondale, kde byly posta­ve­ny tři mýt­né brá­ny, zábrad­lí a bill­bo­ar­dy, aby se scé­na ode­hrá­la. Sonnyho auto byl Lincoln Continental z roku 1941 s vyvr­ta­ný­mi otvo­ry, kte­ré při­po­mí­na­ly díry po kul­kách. Scéna se natá­če­la tři dny a stá­la přes 100 000 dola­rů.

Coppolova žádost o natá­če­ní na mís­tě byla vysly­še­na; při­bliž­ně 90 pro­cent se natá­če­lo v New Yorku a jeho okol­ních před­měs­tích, při­čemž se vyu­ži­lo přes 120 růz­ných loka­cí. Několik scén se natá­če­lo na Filmways ve východ­ním Harlemu. Zbývající čás­ti se natá­če­ly v Kalifornii nebo pří­mo na mís­tě na Sicílii. Scény ode­hrá­va­jí­cí se v Las Vegas neby­ly natá­če­ny na mís­tě, pro­to­že na ně nebyl dosta­tek finanč­ních pro­střed­ků. Ve fil­mu se obje­vi­la sicil­ská měs­ta Savoca a Forza d’Agrò. Úvodní sva­teb­ní scé­na se natá­če­la ve čtvr­ti Staten Island za pou­ži­tí téměř 750 míst­ních oby­va­tel jako kom­par­zu. Dům pou­ži­tý jako domác­nost Corleonových a mís­to svat­by se nachá­zel na Longfellow Avenue 110 ve čtvr­ti Todt Hill na Staten Islandu. Zeď kolem Corleonova síd­la byla vyro­be­na z poly­sty­re­nu. Scény ode­hrá­va­jí­cí se v Corleonově obcho­dě s oli­vo­vým ole­jem a jeho oko­lí se natá­če­ly na Mott Street.

Po skon­če­ní natá­če­ní 7. srp­na se post­pro­dukč­ní úsi­lí sou­stře­di­lo na zkrá­ce­ní fil­mu na při­ja­tel­nou dél­ku. Kromě toho pro­du­cen­ti a reži­sér stá­le zařa­zo­va­li a vyřa­zo­va­li růz­né scé­ny z výsled­né­ho pro­duk­tu spo­lu se stří­há­ním někte­rých sek­ven­cí. V září byl zhléd­nut prv­ní hrubý sestřih fil­mu. Mnoho scén odstra­ně­ných z fil­mu se sou­stře­di­lo na Sonnyho, což nepo­sou­va­lo děj. V lis­to­pa­du Coppola a Ruddy dokon­či­li polo­to­var. Debaty o per­so­nál­ním obsa­ze­ní podí­le­jí­cím se na koneč­ném stři­hu pře­tr­vá­va­ly i 25 let po uve­de­ní fil­mu do kin. Koncem pro­sin­ce 1971 a v led­nu 1972 byl film pro­mí­tán zaměst­nan­cům Paramountu a vysta­vo­va­te­lům.

Hudba

Coppola najal ital­ské­ho skla­da­te­le Nina Rotu, aby vytvo­řil pod­kre­so­vou hud­bu k fil­mu, včet­ně „Milostného téma­tu z Kmotra“. Pro hud­bu se měl Rota vzta­ho­vat k situ­a­cím a posta­vám ve fil­mu. Rota pro film syn­te­ti­zo­val novou hud­bu a někte­ré čás­ti pře­vzal ze své hud­by k fil­mu Fortunella z roku 1958, aby vytvo­řil ital­skou atmo­sfé­ru a evo­ko­val tragé­dii ve fil­mu. Výkonný ředi­tel Paramountu Evans pova­žo­val hud­bu za pří­liš „vzne­še­nou“ a nechtěl ji pou­žít; byla však pou­ži­ta poté, co se Coppolovi poda­ři­lo Evanse při­mět k sou­hla­su. Coppola věřil, že Rotova hudeb­ní sklad­ba dodá fil­mu ješ­tě vět­ší ital­skou atmo­sfé­ru. Coppolův otec Carmine vytvo­řil pro film dal­ší hud­bu, zejmé­na hud­bu, kte­rou hra­je kape­la během úvod­ní sva­teb­ní scé­ny.

Mezi náhod­nou hud­bu pat­ří „C’è la luna mez­zo mare“ a árie Cherubína „Non so più cosa son“ z Figarovy svat­by. K fil­mu vyšel soun­d­track v roce 1972 na viny­lu u Paramount Records, na CD v roce 1991 u Geffen Records a digi­tál­ně u Geffen 18. srp­na 2005. Album obsa­hu­je více než 31 minut hud­by, kte­rá byla pou­ži­ta ve fil­mu, při­čemž vět­ši­nu z ní slo­žil Rota, dále jed­nu píseň od Coppoly a jed­nu od Johnnyho Farrowa a Martyho Symese. AllMusic udě­lil albu pět bodů z pěti, při­čemž redak­tor Zach Curd uve­dl, že se jed­ná o „tem­ný, hro­zi­vý a ele­gant­ní soun­d­track“. Redaktor časo­pi­su Filmtracks se domní­val, že se Rotovi poda­ři­lo úspěš­ně pro­po­jit hud­bu s hlav­ní­mi aspek­ty fil­mu.

Vydání

Kina

Světová pre­mi­é­ra fil­mu Kmotr se usku­teč­ni­la v úte­rý 14. břez­na 1972 v newy­or­ském kině Loews State Theatre, téměř tři měsí­ce po plá­no­va­ném datu uve­de­ní do kin na Štědrý den roku 1971, při­čemž zisk z pre­mi­é­ry byl věno­ván newy­or­ské­mu chla­pec­ké­mu klu­bu. Ještě před pre­mi­é­rou film vydě­lal 15 mili­o­nů dola­rů z před­pro­ná­jmů z více než 400 kin. Následující den měl film pre­mi­é­ru v pěti newy­or­ských kinech (Loew’s State I a II, Orpheum, Cine a Tower East). Následovalo Imperial Theatre v Torontu 17. břez­na a poté v Los Angeles ve dvou kinech 22. břez­na. Ve zbyt­ku Spojených stá­tů byl Kmotr uve­den 24. břez­na 1972 a o pět dní poz­dě­ji dosá­hl 316 kin.

Domácí média

Televizní prá­va byla pro­dá­na za rekord­ních 10 mili­o­nů dola­rů tele­viz­ní sta­ni­ci NBC na jed­no uve­de­ní během dvou veče­rů. Televizni ver­ze Kmotra debu­to­va­la v ame­ric­ké tele­vi­zi NBC pou­ze s drob­ný­mi úpra­va­mi. První polo­vi­na fil­mu byla odvy­sí­lá­na v sobo­tu 16. lis­to­pa­du 1974 a dru­há polo­vi­na o dva dny poz­dě­ji. Televizní vysí­lá­ní při­lá­ka­lo vel­ké množ­ství divá­ků s prů­měr­ným ratingem Nielsen 38,2 a podí­lem na sle­do­va­nos­ti 59 %, což z něj uči­ni­lo osmý nej­sle­do­va­něj­ší film v tele­vi­zi, při­čemž vysí­lá­ní dru­hé polo­vi­ny zís­ka­lo tře­tí nej­lep­ší rating pro film v tele­vi­zi za fil­my Letiště a Love Story s ratingem 39,4 a podí­lem 57 %. Vysílání pomoh­lo vyvo­lat oče­ká­vá­ní nad­chá­ze­jí­cí­ho pokra­čo­vá­ní. Následující rok Coppola vytvo­řil Ságu o Kmotrovi výslov­ně pro ame­ric­kou tele­vi­zi, kte­rá spo­ji­la Kmotra a Kmotra II. část s nepo­u­ži­tý­mi zábě­ry z těch­to dvou fil­mů v chro­no­lo­gic­kém vyprá­vě­ní, kte­ré zmír­ni­lo násil­ný, sexu­ál­ní a vul­gár­ní mate­ri­ál pro debut na NBC 18. lis­to­pa­du 1977. V roce 1981 vyda­la spo­leč­nost Paramount box set Godfather Epic, kte­rý rov­něž vyprá­věl pří­běh prv­ních dvou fil­mů v chro­no­lo­gic­kém pořa­dí, opět s dal­ší­mi scé­na­mi, ale bez úprav kvů­li cit­li­vos­ti pro vysí­lá­ní. V roce 1992 byla vydá­na tri­lo­gie Kmotr, v níž jsou fil­my zásad­ně řaze­ny chro­no­lo­gic­ky.

Kmotrovská rodi­na: V roce 1991 byl vydán 73minutový doku­men­tár­ní film A Look Inside. Film reží­ro­va­ný Jeffem Warnerem obsa­ho­val část obsa­hu ze záku­li­sí všech tří fil­mů, roz­ho­vo­ry s her­ci a kame­ro­vé zkouš­ky. DVD The Godfather Collection bylo vydá­no 9. říj­na 2001 v bale­ní, kte­ré obsa­ho­va­lo všech­ny tři fil­my - kaž­dý s komen­tá­řem Coppoly - a bonu­so­vý disk obsa­hu­jí­cí The Godfather Family: A Look Inside. DVD obsa­ho­va­lo také rodokmen rodi­ny Corleonů, časo­vou osu „Kmotra“ a záznam pro­je­vů při pře­bí­rá­ní Oscara.

Kmotři: Při původ­ním uve­de­ní fil­mu v kinech byly původ­ní nega­ti­vy opo­tře­bo­va­né, pro­to­že se jich kvů­li poptáv­ce vytisklo tolik. Duplikát nega­ti­vu se navíc ztra­til v archi­vech Paramountu. V roce 2006 Coppola kon­tak­to­val Stevena Spielberga - jehož stu­dio DreamWorks bylo nedáv­no odkou­pe­no Paramountem - ohled­ně obno­ve­ní Kmotra. Robert A. Harris byl najat, aby dohlí­žel na restau­ro­vá­ní Kmotra a jeho dvou pokra­čo­vá­ní, při­čemž na restau­ro­vá­ní se podí­lel i kame­ra­man fil­mu Willis. Práce zača­ly v lis­to­pa­du 2006 opra­vou nega­ti­vů, aby moh­ly pro­jít digi­tál­ním ske­ne­rem a vznik­ly sou­bo­ry s vyso­kým roz­li­še­ním 4K. Pokud byl nega­tiv poško­ze­ný a odbar­ve­ný, pra­co­va­lo se na jeho digi­tál­ním obno­ve­ní do původ­ní podo­by. Po roce a půl prá­ce na restau­ro­vá­ní byl pro­jekt dokon­čen. Paramount nazval hoto­vý pro­dukt Kmotr: Coppola Restoration a 23. září 2008 jej vyda­la na DVD a Blu-ray dis­cích. Dave Kehr z The New York Times se domní­val, že restau­ro­vá­ní navrá­ti­lo „zla­tou záři jejich původ­ní­ho pro­mí­tá­ní v kinech“. Jako celek bylo restau­ro­vá­ní fil­mu dob­ře při­ja­to kri­ti­kou i Coppolou. Kmotr:

Paramount Pictures restau­ro­val a remaste­ro­val Kmotra, Kmotra II. část a Kmotra Codu: Smrt Michaela Corleoneho (nově sestří­ha­ný sestřih tře­tí­ho fil­mu) pro ome­ze­né uve­de­ní v kinech a vydá­ní na domá­cích nosi­čích Blu-ray a 4K Blu-ray u pří­le­ži­tos­ti 50. výro­čí pre­mi­é­ry Kmotra. Diskové edi­ce byly vydá­ny 22. břez­na 2022.

Recepce

Box office

Kmotři se sta­li kasov­ním trhá­kem, pře­ko­na­li mno­ho rekor­dů a sta­li se nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem roku 1972. Výtěžek fil­mu v den pre­mi­é­ry v pěti kinech činil 57 829 dola­rů, při­čemž ceny vstu­pe­nek byly zvý­še­ny z 3 na 3,50 dola­ru. O víken­du se ceny v New Yorku dále zvý­ši­ly na 4 dola­ry a počet pro­mí­tá­ní se zvý­šil ze čtyř na sedm­krát den­ně. Film vydě­lal za víkend v Torontu 61 615 dola­rů a v New Yorku 240 780 dola­rů, což zna­me­ná, že jeho výdě­lek za pre­mi­é­ro­vý víkend činil 302 395 dola­rů. Za celý týden film vydě­lal v New Yorku 454 000 dola­rů a v Torontu 115 000 dola­rů, což mu zajis­ti­lo prv­ní týden­ní trž­by 568 800 dola­rů, čímž se stal prv­ním mís­tem v ame­ric­kých poklad­nách za ten­to týden. Za prv­ních pět dní uve­de­ní v celo­stát­ním kině vydě­lal 6,8 mili­o­nu dola­rů, čímž se jeho trž­by vyšpl­ha­ly na 7 397 164 dola­rů. O týden poz­dě­ji dosá­hl jeho výdě­lek 17 291 705 dola­rů, při­čemž týden­ní výdě­lek kolem 10 mili­o­nů dola­rů byl v tom­to odvět­ví rekord­ní. Do 9. dub­na vydě­lal dal­ších 8,7 mili­o­nu dola­rů, čímž se jeho hrubý zisk vyšpl­hal na 26 000 815 dola­rů. Po 18 týd­nech na prv­ním mís­tě ve Spojených stá­tech film vydě­lal 101 mili­o­nů dola­rů, což byl nej­rych­lej­ší film, kte­rý toho­to mil­ní­ku dosá­hl. Některé novi­no­vé člán­ky v té době hlá­sa­ly, že se jed­ná o prv­ní film, kte­rý v Severní Americe vydě­lal 100 mili­o­nů dola­rů, ale tyto zprá­vy jsou chyb­né; ten­to rekord pat­ří fil­mu The Sound of Music, uve­de­né­mu v roce 1965. Na prv­ním mís­tě v USA se film udr­žel dal­ších pět týd­nů, čímž dosá­hl cel­ko­vé­ho počtu 23 po sobě jdou­cích týd­nů na prv­ním mís­tě, než ho na jeden týden sesa­dil film Motýli jsou vol­ní a pak se stal na dal­ší tři týd­ny jed­nič­kou.

Film nako­nec během své­ho prv­ní­ho uve­de­ní v kinech v USA a Kanadě vydě­lal 81,5 mili­o­nu dola­rů, díky reprí­ze v roce 1973 se jeho výdě­lek zvý­šil na 85,7 mili­o­nu dola­rů a včet­ně ome­ze­né reprí­zy v roce 1997 nako­nec vydě­lal ekvi­va­lent­ní výstav­ní trž­by 135 mili­o­nů dola­rů, při­čemž výrob­ní nákla­dy čini­ly 6,5 mili­o­nu dola­rů. Vytlačil tak film Gone with the Wind a stal se rekord­ma­nem mezi fil­my s nej­vyš­ší­mi výděl­ky z půj­čo­ven, což mu vydr­že­lo až do uve­de­ní fil­mu Čelisti v roce 1975. Film zopa­ko­val svůj domá­cí úspěch i v zámo­ří, kde vydě­lal cel­kem bez­pre­ce­dent­ních 142 mili­o­nů dola­rů na celo­svě­to­vých pro­ná­jmech v kinech a stal se tak nej­vý­dě­leč­něj­ším čis­tým fil­mem. Zisky Kmotra byly tak vyso­ké, že zisk spo­leč­nos­ti Gulf & Western Industries, Inc, kte­rá Paramount vlast­ni­la, vysko­čil ze 77 cen­tů na akcii na 3,30 dola­ru na akcii za rok, jak uvá­dí člá­nek v Los Angeles Times z 13. pro­sin­ce 1972. Od roku 1997 byl film uve­den v dal­ších osmi reprí­zách a na celo­svě­to­vých poklad­nách vydě­lal mezi 250 a 291 mili­o­ny dola­rů a po zohled­ně­ní infla­ce cen vstu­pe­nek v Severní Americe se řadí mezi 25 nej­vý­dě­leč­něj­ších fil­mů.

Kritické ohlasy

Kmotrovi se dosta­lo ohrom­né­ho uzná­ní kri­ti­ky a je pova­žo­ván za jeden z nej­lep­ších a nej­vliv­něj­ších fil­mů všech dob, zejmé­na gan­gs­ter­ské­ho žán­ru. Na agre­gá­to­ru recen­zí Rotten Tomatoes má film hod­no­ce­ní 97 hod­no­ce­ní na zákla­dě 148 recen­zí s prů­měr­ným hod­no­ce­ním 9,40/10. Shoda kri­ti­ků na tom­to webu zní: „Jeden z nej­vět­ších kri­tic­kých a komerč­ních úspě­chů Hollywoodu, Kmotr, má všech­no správ­ně; film nejen­že pře­ko­nal oče­ká­vá­ní, ale sta­no­vil nová měřít­ka pro ame­ric­kou kine­ma­to­gra­fii.“ Metacritic, kte­rý pou­ží­vá váže­ný prů­měr, při­dě­lil fil­mu na zákla­dě 16 kri­tic­kých recen­zí 100 bodů ze 100, což zna­me­ná „vše­o­bec­né uzná­ní“.

Roger Ebert z Chicago Sun Times oce­nil Coppolovu sna­hu držet se dějo­vé linie romá­nu, vol­bu zasa­dit film do stej­né doby jako román a schop­nost fil­mu „pohl­tit“ divá­ka během tří­ho­di­no­vé sto­pá­že. Ebert ozna­čil Kmotra za „nej­lep­ší film roku 1972“. Gene Siskel z Chicago Tribune udě­lil fil­mu čty­ři body ze čtyř s komen­tá­řem, že je „vel­mi dob­rý“.

Andrew Sarris z The Village Voice se domní­val, že Brando ztvár­nil Vita Corleoneho dob­ře a že jeho posta­va domi­nu­je kaž­dé scé­ně, v níž se obje­ví, ale měl pocit, že Puzo a Coppola posta­vu Michaela Corleoneho pří­liš sou­stře­di­li na pomstu. Sarris dále uve­dl, že Richard Castellano, Robert Duvall a James Caan byli ve svých rolích dob­ří. Pauline Kaelová z The New Yorker napsa­la: „Pokud někdy exis­to­val skvě­lý pří­klad toho, jak nej­lep­ší popu­lár­ní fil­my vzni­ka­jí spo­je­ním komer­ce a umě­ní, pak je to prá­vě Kmotr.“

Desson Howe z The Washington Post ozna­čil film za „kle­not“ a napsal, že Coppola si za něj zaslou­ží nej­vět­ší uzná­ní. Vincent Canby napsal pro The New York Times, že Coppola vytvo­řil jed­nu z „nej­bru­tál­něj­ších a nejdo­jem­něj­ších kro­nik ame­ric­ké­ho živo­ta“, a dále uve­dl, že „pře­sa­hu­je své bez­pro­střed­ní pro­stře­dí a žánr“. Režisér Stanley Kubrick se domní­val, že film má nej­lep­ší herec­ké obsa­ze­ní a mohl by být nej­lep­ším fil­mem, jaký byl kdy nato­čen. Stanley Kauffmann z The New Republic se o fil­mu v dobo­vé recen­zi vyjá­d­řil nega­tiv­ně a tvr­dil, že Pacino „chras­tí v roli, kte­rá je pro něj pří­liš nároč­ná“, a kri­ti­zo­val také Brandův make-up a Rotovu hud­bu.

Předchozí mafi­án­ské fil­my nahlí­že­ly na gan­gy z pohle­du roz­hoř­če­né­ho out­si­de­ra. Naproti tomu Kmotr před­sta­vu­je mafii z pohle­du gan­gs­te­ra jako reak­ci na zko­rum­po­va­nou spo­leč­nost. Přestože je rodi­na Corleonů pre­zen­to­vá­na jako nesmír­ně boha­tá a moc­ná, žád­né scé­ny nezob­ra­zu­jí pro­sti­tu­ci, hazard­ní hry, lichvu ani jiné for­my vydí­rá­ní. George De Stefano tvr­dí, že pro­stře­dí kri­mi­nál­ní kon­tra­kul­tu­ry umož­ňu­je neo­ká­za­lou gen­de­ro­vou ste­re­o­ty­pi­za­ci (napří­klad když Vito říká pla­čí­cí­mu Johnnymu Fontanovi, aby se „cho­val jako muž“) a je důle­ži­tou sou­čás­tí při­taž­li­vos­ti fil­mu.

Při pří­le­ži­tos­ti čty­ři­cá­té­ho výro­čí uve­de­ní fil­mu do kin fil­mo­vý kri­tik John Podhoretz oce­nil Kmotra jako „prav­dě­po­dob­ně nej­vět­ší ame­ric­ké dílo popu­lár­ní­ho umě­ní“ a „sumu všech vel­kých fil­mo­vých děl před ním“. Dva roky před­tím Roger Ebert ve svém dení­ku napsal, že „má nej­blí­že k tomu, aby byl fil­mem, na němž se všich­ni shod­nou... je nepo­chyb­ně skvě­lý“.

Ocenění

Kmotři byli nomi­no­vá­ni na sedm cen v rám­ci 30. roč­ní­ku udí­le­ní Zlatých gló­bů: za nej­lep­ší film - dra­ma, James Caan za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli, Al Pacino a Marlon Brando za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon - dra­ma, nej­lep­ší hud­ba, nej­lep­ší režie a nej­lep­ší scé­nář. Při vyhlá­še­ní vítězů 28. led­na 1973 film zví­tě­zil v kate­go­ri­ích:

Rotova hud­ba byla také nomi­no­vá­na na cenu Grammy za nej­lep­ší původ­ní hud­bu k fil­mu nebo tele­viz­ní­mu spe­ci­á­lu na 15. roč­ní­ku cen Grammy. Rota byl vítě­zem této kate­go­rie vyhlá­šen 3. břez­na na slav­nost­ním pře­dá­vá­ní cen Grammy v Nashvillu ve stá­tě Tennessee.

Když byly 12. úno­ra 1973 zve­řej­ně­ny nomi­na­ce na 45. roč­ník Oscarů, byl Kmotr nomi­no­ván na jede­náct cen. Nominace byly udě­le­ny za násle­du­jí­cí fil­my: Za nej­lep­ší film, nej­lep­ší kos­týmy, Marlona Branda za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon, Maria Puza a Francise Forda Coppoly za nej­lep­ší adap­to­va­ný scé­nář, Pacina, Caana a Roberta Duvalla za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli, nej­lep­ší střih, Nina Rotu za nej­lep­ší původ­ní hud­bu, Coppolu za nej­lep­ší režii a nej­lep­ší zvuk. Po dal­ším pře­zkou­má­ní Rotova milost­né­ho téma­tu z fil­mu Kmotr Akademie zjis­ti­la, že Rota pou­žil podob­nou hud­bu v kome­dii Eduarda De Filippa Fortunella z roku 1958. To ved­lo k opa­ko­va­né­mu hla­so­vá­ní, při němž čle­no­vé hudeb­ní sek­ce vybí­ra­li ze šes­ti fil­mů: Kmotr a pět fil­mů, kte­ré byly v užším výbě­ru pro nej­lep­ší původ­ní dra­ma­tic­kou hud­bu, ale neby­ly nomi­no­vá­ny. V tom­to novém hla­so­vá­ní zví­tě­zi­la hud­ba Johna Addisona k fil­mu Sleuth, a nahra­di­la tak Rotovu hud­bu na ofi­ci­ál­ním sezna­mu nomi­no­va­ných. Při pře­dá­vá­ní cen byl Kmotr pova­žo­ván za favo­ri­ta, kte­rý si odne­se nej­ví­ce cen. Z nomi­na­cí, kte­ré Kmotrovi zbý­va­ly, zís­kal pou­ze tři Oscary:

Brando, kte­rý se o dva měsí­ce dří­ve nezú­čast­nil ani pře­dá­vá­ní Zlatých gló­bů, boj­ko­to­val pře­dá­vá­ní Oscarů a odmí­tl pře­vzít Oscara, čímž se stal po Georgi C. Scottovi v roce 1970 dru­hým her­cem, kte­rý odmí­tl oce­ně­ní za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon. Brando mís­to sebe poslal akti­vis­tu za prá­va ame­ric­kých indi­á­nů Sacheena Littlefeathera, aby na pódiu ozná­mil Brandovy důvo­dy odmít­nu­tí ceny, kte­ré spo­čí­va­ly v jeho nesou­hla­su se zob­ra­zo­vá­ním ame­ric­kých indi­á­nů v Hollywoodu a tele­vi­zi. Pacino cere­mo­ni­ál rov­něž boj­ko­to­val; ura­zi­lo ho, že byl nomi­no­ván na Oscara za nej­lep­ší ved­lej­ší roli, ačko­li měl více času na plát­ně než jeho herec­ký kole­ga a vítěz v kate­go­rii nej­lep­ší herec Brando, a měl tedy zís­kat nomi­na­ci za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon.

Kmotři měli pět nomi­na­cí na ceny 26. roč­ní­ku udí­le­ní cen Britské fil­mo­vé aka­de­mie. Nominováni byli např: Pacino za nej­slib­něj­ší­ho nováč­ka, Rota za cenu Anthonyho Asquitha za fil­mo­vou hud­bu, Duvall za nej­lep­ší­ho her­ce ve ved­lej­ší roli a Brando za nej­lep­ší­ho her­ce, kos­tým­ní výtvar­ni­ce fil­mu Anna Hill Johnstone za nej­lep­ší kos­týmy. Jediná nomi­na­ce, kte­rou zís­kal, byla ta pro Rotu.

---

Zdroj: Anglická Wikipedie

---