Království planeta opic

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Království Planeta opic se ode­hrá­vá něko­lik gene­ra­cí v budouc­nos­ti od vlá­dy lido­o­pa Ceasara. V té době jsou opi­ce na pla­ne­tě domi­nant­ním živo­čiš­ným dru­hem a lidé muse­jí pře­ží­vat v úkry­tech. Zatímco nový opi­čí tyran Proximus (Kevin Durand) budu­je své krá­lov­ství, mla­dý lido­op Noe (Owen Teague) pod­ni­ká stras­tipl­nou ces­tu, během níž se musí vyrov­nat s minu­los­tí a uči­nit nároč­ná roz­hod­nu­tí, kte­rá budou mít zásad­ní vliv na budouc­nost opic i lidí....

Pierre Boule svou kni­hu Planeta opic jed­nou ozna­čil za své nej­hor­ší dílo. Přesto se sta­la před­lo­hou pro popu­lár­ní sci-fi fran­ší­zu, kdy je původ­ní Planeta opic z roku 1968 mno­hý­mi vní­má­na jako jeden z nej­zá­sad­něj­ších sci-fi fil­mů všech dob. Pokračování s názvem Do nit­ra pla­ne­ty opic je poté sice vlast­ní­kem jed­no­ho z nej­ví­ce nihi­lis­tic­kých závě­rů v his­to­rii žán­ru, přes­to to sta­či­lo na dal­ší tři pokra­čo­vá­ní v letech 1971-1973. Přijata byla ješ­tě o pozná­ní hůře než­li nástup­ce původ­ní­ho fil­mu z roku 1970, jakmi­le ovšem rema­ke Tima Burtona nezvlá­dl nastar­to­vat novou fran­ší­zu, prá­vě tři posled­ní fil­my původ­ní pěti­díl­né série do vel­ké míry poslou­ži­ly jako základ pro rebo­ot této série.  V roce 2011 tak skr­ze Zrození pla­ne­ty opic nadě­lil reží­ru­jí­cí Rupert Wyatt chyt­rý svě­ží start nové série o inte­li­gent­ních opi­cích, skvě­le na jeho start poté navá­zal Matt Reeves, kte­rý dvě­ma pokra­čo­vá­ní­mi dopo­mohl dotvo­řit jed­nu z nej­po­ve­de­něj­ších fil­mo­vých tri­lo­gií 21. sto­le­tí. Caesarův pří­běh poté sice minu­le došel své­ho kon­ce, roz­hod­ně to ovšem nezna­me­na­lo konec této série. Proto se ostat­ně po 7 letech odkaz Caesara vra­cí v Království Planeta opic.

Po dvou post-apo fil­mech v režii Matta Reevese se Království pla­ne­ta opic vra­cí k náde­chu dob­ro­druž­né­ho fil­mu, kte­rým i po letech oplý­vá původ­ní fil­mo­vá Planeta opic Franklina J. Schaffnera. Mnoha gene­ra­cí po Caesarovi (zhru­ba 300 let) při­po­mí­ná svět, kte­rý před­sta­vu­je reži­sér Wes Ball, více prá­vě onu podo­bu opi­čí­ho svě­ta zná­mé­ho z roku 1968. Jen tedy ješ­tě pořád ne tolik vyvi­nu­tou. Nadále je těž­ké sou­dit, zda se budou­cí smě­řo­vá­ní této série poma­lu dosta­ne až do roku, kde se ode­hrá­vá původ­ní film (rok 3978), jis­té ovšem je, že je ve vět­ších či men­ších detai­lech odkaz původ­ní kla­si­ky ctěn (soun­d­track Johna Paesana mož­ná prá­vě pro­to nepři­po­mí­ná Jerryho Goldsmithe náho­dou). Především je ovšem ctěn odkaz Caesara.

Caesar se v minu­lé tri­lo­gii snad­no stal iko­nic­kým opi­čá­kem, vůd­cem a pro­ta­go­nis­tou, prá­vě pro­to potě­ší nejen start fil­mu, kte­rý výteč­ně uza­ví­rá jed­nu kapi­to­lu rebo­o­tu této série a začí­ná dru­hou, ale také fakt, že je odkaz Caesara i deká­dy po jeho obdo­bí v jis­tých for­mách uctí­ván... i zne­u­ží­ván!  Království Planeta opic vel­mi rych­le pro­ká­že, že neza­os­tá­vá za vyso­ce nasta­ve­nou lať­kou před­chá­ze­jí­cí tri­lo­gie. Nejen v rám­ci vyso­ké kva­li­ty moti­on cap­tu­re (blu-ray ver­ze fil­mu bude mimo jiné obsa­ho­vat také ver­zi fil­mu, kte­rá před­sta­ví her­ce bez jejich digi­tál­ní­ho „make-upu“), ale také v tom, jak se může snad­no jed­nat o chyt­rý bloc­kbus­ter, ve kte­rém se řeší i nábo­žen­ství a úva­hy na téma toho, zda je mož­né, aby lidé a opi­ce moh­li koexis­to­vat ve spo­leč­ném svě­tě bok po boku.

Jedna scé­na fil­mu evo­ku­je původ­ní Planetu opic až pří­liš oči­vid­ně, na roz­díl od ní ovšem ješ­tě nejsou opi­ce tolik vyvi­nu­té. Režisér Wes Ball ozna­čil před­chá­ze­jí­cí tri­lo­gii s Caesarem za opi­čí dobu kamen­nou, svůj film poté za film, kte­rý se ode­hrá­vá v opi­čí době bron­zo­vé. Opice tak pořád pre­fe­ru­jí život v divo­či­ně, lid­ské vyná­le­zy jsou pro ně jako magic­ké před­mě­ty, něja­ké udr­žu­jí naži­vu legen­du o legen­dár­ním Caesarovi. Scénář Joshe Friedmana zvlá­dá pra­co­vat s fak­ty o tom, že opi­ce neo­vlá­da­jí abe­ce­du, nezna­jí zatím pro­střed­ky na udr­žo­vá­ní vzpo­mí­nek, prá­vě zde ovšem Ballův film do jis­té míry šikov­ně poklá­dá zákla­dy pro poten­ci­o­nál­ní tri­lo­gii, na jejímž kon­ci může být opět opi­čí civi­li­za­ce o pozná­ní vyvi­nu­těj­ší. Jak se ovšem snad­no uká­že, spo­ry nemu­sí čis­tě pro­bí­hat čis­tě mezi lid­mi a opi­ce­mi navzá­jem, ale také v jejich vlast­ních řadách.

Království Planeta opic bude do jis­té míry trpět fak­tem, že již ani nemů­že být tako­vou revo­lu­cí v oblas­ti moti­on cap­tu­re jako prá­vě před­cho­zí tri­lo­gie, přes­to je v detai­lech pokrok opět znát a stej­ně tak i ten­to­krát digi­tál­ní opi­ce vypa­da­jí jed­no­du­še skvě­le. Owen Teague a Kevin Durand krá­čí ve sto­pách Andyho Serkise a Tobyho Kebella, zvlá­da­jí i přes svou „nevi­di­tel­nost“ dát do svých postav duši. Proximus Ceasar může zaujmout i pro­to, že se do jis­té míry nejed­ná o čer­no­bí­lé­ho zápo­rá­ka (přes­to pře­ci jen zamr­zí absen­ce jeho výraz­něj­ší­ho vykres­le­ní), Noe (v ori­gi­ná­le Noa - Noe je dílo čes­ké­ho pře­kla­du) se poté v tom­to svém coming-of-age dob­ro­druž­ství pro­ká­že jako nos­ný pro­ta­go­nis­ta, kte­rý by po vzo­ru Ceasara mohl v poho­dě utáh­nout celou novou tri­lo­gii. Po vzo­ru před­chá­ze­jí­cí tri­lo­gie se vyda­ří vybu­do­vat cha­rak­te­ry pár výraz­něj­ších opic, kdy napří­klad náhra­da za oran­gu­ta­na Maurice nemů­že být oči­vid­něj­ší.

Úvahami nad mož­nost­mi spo­leč­né­ho sou­ži­tí lidí a opic se Království pla­ne­ta opic vra­cí k moti­vu Úsvitu pla­ne­ty opic, kdy tak nový film Wese Balla ctí myš­len­ky před­chá­ze­jí­cí tri­lo­gie, nadá­le důle­ži­tý odkaz Caesara a též utvr­zu­je, že se budouc­nost série může spo­leh­nout na roz­hod­ně nečer­no­bí­lý kon­flikt. Už prv­ní názna­ky zvlá­da­jí evo­ko­vat zají­ma­vý svět, kdy kuli­sy zarost­lé země napří­klad evo­ku­jí video­her­ní sérii Last of Us, stej­ně tak se uka­zu­je, že ne všech­ny opi­ce jsou nut­ně polí­be­né Caesarovými život­ní­mi lek­ce­mi a opět to nazna­ču­je poten­ci­ál. Království pla­ne­ta opic doka­zu­je, že i po zdán­li­vě uspo­ko­ji­vém ukon­če­ní z minu­la jde o svět s výraz­ným poten­ci­á­lem. O svět, kte­rý se bude chtít snad­no dál pro­zkou­má­vat, nadá­le bude oplý­vat výraz­ným poten­ci­á­lem a kte­rý se může v budou­cích letech vydat růz­ný­mi smě­ry, jed­ním zají­ma­věj­ším než­li dru­hým. Ať už v nich dojde na mezi­dru­ho­vé kří­že­ní, či niko­liv.

Království Planeta opic tak pře­de­vším obsto­jí jako výteč­ný start něče­ho, co by moh­lo do pár let před­vést ješ­tě zají­ma­věj­ší věci. A jako roz­jezd zvlád­ne sám o sobě film uspo­ko­jit, pře­de­vším pro­to, že i přes ote­vře­ná vrát­ka (pomr­ká­vá­ní k vesmí­ru je ve fil­mu pode­zře­le moc) film nekon­čí žád­nou for­mou cli­f­fhan­ge­ru. Jde o film, kte­rý uctí­vá odkaz svých před­chůd­ců, chytře si vyhrá­vá nejen s odka­zy, ale do jis­té míry s para­le­la­mi (posta­va Williama H. Macyho je tu degra­do­va­ná na úlo­hu podob­nou „pičá­kům“ z Války o pla­ne­tu opic), navíc se nako­nec plno­hod­not­nou sou­čás­tí sta­nou i orlo­vé a jakmi­le dojde na výteč­ně vysta­vě­né finá­le, zvlá­da­jí u něj fun­go­vat emo­ce, kte­ré film schop­ně po celou dobu budu­je. Hrdinská ces­ta ústřed­ní­ho hrdi­ny díky tomu zvlád­ne být v samém závě­ru uspo­ko­ji­vá.

S orly je do vel­ké míry spo­jen pře­de­vším oblouk ústřed­ní­ho opi­čá­ka Noeho. Noe si tu pro­chá­zí něja­kým cha­rak­ter­ním vývo­jem, jeho pří­bě­ho­vá lin­ka zvlá­dá nějak pra­co­vat s pře­ko­vá­vá­ním stra­chu, ztrá­ty a nako­nec i obje­ve­ní vnitř­ní síly a defi­ni­tiv­ní dospě­los­tí. O to uspo­ko­ji­věj­ší je vyvr­cho­le­ní celé­ho pří­bě­hu, kte­ré sice do vel­ké míry svá­dí k oče­ká­vá­ní dal­ších fil­mů, po vzo­ru před­chá­ze­jí­cí tri­lo­gie se ovšem po odcho­du z kina rázem snad­no vyskyt­ne opě­tov­ný pocit toho, že ten­to film zvlá­dá bez pro­blé­mu fun­go­vat sám o sobě a je nejen výteč­ným, ale pře­de­vším důstoj­né nástup­ce před­chá­ze­jí­cí tri­lo­gie s vyso­ce nasta­ve­nou lať­kou. Wes Ball si snad­no zís­ká divác­kou důvě­ru. Ať už příš­tě dojde na násle­dov­ní­ka Války o pla­ne­tu opic nebo návště­vu nástup­ce Charltona Hestona. Směrů, kte­rý­mi se může dal­ší vývoj opi­čí spo­leč­nos­ti vydat, je mno­ho. A i Freya Allan navíc po seri­á­lo­vém Zaklínačovi zvlád­ne pře­kva­pit tím, jak herec­ky nos­ná je a ješ­tě do budouc­na může být.

Wes Ball ovlá­dá řemes­lo, i díky němu tak Království Planeta opic zvlá­dá nemož­né a to důstoj­ně navá­zat na před­cho­zí tri­lo­gii s vyso­ce nasta­ve­nou lať­kou. Nový opi­čí pro­ta­go­nis­ta (Caesar sym­bo­li­zo­val Mojžíše, bude Noe ve výsled­ku sym­bo­li­zo­vat své­ho jme­nov­ce?) se zvlád­ne rych­le pro­je­vit jako nos­ný nástup­ce iko­nic­ké­ho Caesara, opi­ce jsou opět vta­hu­jí­cím způ­so­bem živé a celé to po vzo­ru před­cho­zí tri­lo­gie nejen výteč­ně vypa­dá, ale pře­de­vším ani ten­to­krát nešet­ří chyt­rý­mi myš­len­ka­mi, nápa­dy a neo­me­ze­ným poten­ci­á­lem do budouc­na. Zbytek tri­lo­gie se může vydat prak­tic­ky jakou­ko­liv ces­tou, Království Planeta opic ovšem doka­zu­je, že jde o svět, kte­rý ješ­tě bude stát za to pro­zkou­má­vat. A to aniž by se nut­ně rych­le muse­la rea­li­zo­vat rei­ma­gi­na­ce původ­ní Planety opic. Jestli totiž Království Planeta opic něco doka­zu­je, je to fakt, že nové posta­vy zvlá­da­jí být mini­mál­ně do kon­ce této tri­lo­gie dosta­teč­ně nos­né....

Verdikt: 85%

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře