Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude - kniha

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Jeden muž žil úpl­ně oby­čej­ný život. Chodil do prá­ce, byl žena­tý a tak to šlo kaž­dý den doko­leč­ka, při­čemž se to celé ode­hrá­va­lo v Helsinkách. Jednoho dne šel z prá­ce domů jako kaž­dý den. Byl tak zabrán do pou­lič­ní­ho živo­ta, hlav­ně tedy do žen, že si nevší­mal niče­ho dal­ší­ho, což bylo pro něj fatál­ní. Před ním šla jed­na žena, kte­ré fas­ci­no­va­ně hle­děl na lýt­ka. Přidal do kro­ku, pro­to­že se chtěl nezná­mé podí­vat do tvá­ře. Ovšem k tomu se už nedo­stal, pro­to­že ho pora­zi­lo auto a od té chví­le se vše dia­me­t­rál­ně změ­ni­lo. Náraz byl tak sil­ný, že se praš­til hla­vou do země a sly­šel, jak mu pras­ka­jí kos­ti v leb­ce.

Potom bolest, jenž při­šla, najed­nou pře­sta­la exis­to­vat. Náraz a kví­le­ní pne­u­ma­tik vytrh­lo z chůze i ženu, za kte­rou se hnal a on ji koneč­ně viděl zepře­du. Zase tak o moc nepři­šel, což si i pomys­lel. Skláněl se ke své­mu vlast­ní­mu tělu, pro­to­že už v něm nebyl – byl mrt­vý, což mu došlo vzá­pě­tí. Byl vel­mi zma­te­ný a roz­ru­še­ně pře­mýš­lel, proč vlast­ně on a tímhle způ­so­bem. Jeho tělo odvá­že­la sanit­ka a on se vrhl za ní. Ovšem sta­či­lo mu jen pomys­let a už byl tam, kde chtěl. Když se jakž­takž vzpa­ma­to­val, ode­šel domů za ženou.

Chtěl vidět, co dělá a jaká bude její reak­ce, až jí to všech­no při­jdou ozná­mit. Hned, jak si pomys­lel, byl u sebe doma. Tam u spo­rá­ku stá­la žena a vaři­la bram­bo­ry. Najednou zazvo­nil tele­fon. To ale neby­la nemoc­ni­ce, volal jeden zná­mý, ale man­žel­ka řek­la, že její muž ješ­tě nepři­šel. Pak muse­la zavě­sit, pro­to­že jí pře­ky­pě­ly bram­bo­ry. Najednou zazvo­nil podru­hé. Muž si byl jis­tý, že ten­to­krát je to už z nemoc­ni­ce. A bylo to tak. Žena jen nevě­říc­ně poslou­cha­la, asi byla v šoku. Po ukon­če­ní hovo­ru šla do kou­pel­ny, ne pro­to, aby pla­ka­la, ale aby natré­no­va­la výraz smut­ku.

Zkoušela i nási­lím pla­kat, ale nešlo to, tak si aspoň tře­la oči do čer­ve­na, aby to tak vypa­da­lo. V dal­ších dnech se muž sží­val s nově nastá­lou situ­a­cí, že je duch. Dokonce šel jed­no­ho dne do čítár­ny, což bylo vzhle­dem k jeho sta­vu absurd­ní. Jeho cíl byl v tom, že byl zvě­da­vý, co o jeho smr­ti napsa­ly novi­ná­ři, kte­ří byli jeho kole­go­vé. Přímo v čítár­ně byl vysta­ven dal­ší­mu šoku, když se tam potkal s dal­ší­mi mrt­vý­mi. Nikdo si však nevší­mal, přes­to mu bylo tro­chu styd­no. Časem začal pře­mýš­let, jest­li mu jeho žena vystro­jí důstoj­ný obřad. Měl z toho sice men­ší oba­vu, ale žena ho pře­kva­pi­la.

Sotva se tro­chu vzpa­ma­to­va­la, hned se pus­ti­la do zaři­zo­vá­ní. Jednou takhle na pod­zim si zale­těl do Laponska. Na auto­bu­so­vé zastáv­ce uvi­děl par­tu tako­vých, jakým byl v sou­čas­né době i on. Jednalo se o dva muže a jed­nu ženu, kte­ří stá­li oko­lo jed­no­ho člo­vě­ka sedí­cí­ho na zemi a zjev­ně ho šika­no­va­li, při­čemž on se na ně usmí­val. Žena navíc zve­da­la suk­ni a uka­zo­va­la, co má pod ní. Vzhledem k tomu, že nemě­la spod­ní prádlo, se šika­no­va­ný cítil dost trap­ně. Muž se ho zastal, ale neby­lo mu to nic plat­né. Když trýzni­te­lé ode­šli, tak se star­ce ptal, co to mělo zna­me­nat.

Myslela jsem, že tahle kni­ha ze seve­ru mě zaujme, ale bohu­žel – spí­še se mi z toho neu­dě­la­lo dob­ře, pro­to­že to není můj šálek čaje, i když jsem čeka­la od toho­to spi­so­va­te­le dob­ré dílo, pro­to­že už jsem něco čet­la. Sice to není nic pro mě, ale dopo­ru­či­la bych to těm čte­ná­řům, kte­ří mají rádi ducha­ři­nu a čer­ný humor. Má 168 stran.

Věnovalo nakla­da­tel­ství Hejkal.

• Autor: Arto Paasilinna
• Žánr: belet­rie
• Nakladatelství: Hejkal
• Datum vydá­ní: 2015

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře