Se zpožděním několika měsíců za světovou premiérou vstupuje do našich kin 7 let stará kniha Neila Gaimana Coraline, přetažená Henry Selickem do animovaného filmu Koralína a svět za tajnými dveřmi. Animovaný film samotný vždycky trpěl menší krizí identity, neobsahuje tolik vizuálních informací jako hraný film a musel se srovnávat se svojí samozřejmou fikčností, což spoustě diváků dělalo a dělá problém, jak k němu přistupovat jako k vážnému médiu.
Tuhle pozici nezměnila ani nedávná vlna CG filmů, která sice ohromuje svojí obrazností a hravostí, ale jakoukoli reflexi zase přebíjel úžas nad použitou technologií a jejími možnostmi. Proti všeobecnému odkazu animovaného filmu doméně dětského diváka se tak stavělo hlavně pár loutkových animátorů (neplatí to třeba o japonské animaci, která měla svůj vlastní vývoj).
Za současnost můžeme mluvit o těch nejznámějších - Tim Burton a Henry Selick (spolu studovali animaci, pracovali u Disneyho a oba poté odešli). Jenže Tim Burton natočil Batmany, Mars útočí a další silně stylizované filmy, než se vrátil k animaci, a když mu poté Selick režíroval příběh Ukradené Vánoce, Burton slízl všechnu smetanu. Nebude nic divného, že jejich filmy pracují s podobnou estetikou a podobnými nástroji, i když rozdíly tu jsou - Henry Selick se věnuje hodně stop-motion animaci - snímání aranžovaných modelů (loutek) záběr po záběru - a méně té počítačové.
Gaimanova Koralína a svět za tajnými dveřmi vznikala jako pohádka pro jeho dceru, máme tu tedy malou Koralínu v hlavní roli, zlou čarodějnici a klasický příběh o odvaze. Vyprávění je oproti předchozímu fantasy Hvězdný prach klasičtější, pohádkovější, ačkoliv nebyl by to Gaiman, aby pohádku nezasadil do současného světa, nesnažil se vnést nějaký dnešní problém a kombinovat všechno s paralelním světem fantazie. A nebyl by to Selick, aby se do filmového přepisu takového vyprávění s radostí nepustil..
Koralína jako energické, zvědavé, rozverné předpubertální dítě trpce snáší přestěhování s rodiči z města do starého domu doslova uprostřed ničeho. Nějakou dobu jí zabaví prohledávání zahrady (což připomene atmosféru staré fantaskní knihy Zahrada Karla Högera), při kterém naráží také na další nájemníky domu, otravného a ukecaného Wybieho, pana Bobinskyho s jeho myším cirkusem, baletní duo starých panen Spinkové a Forcibleové. Pro všechny je typická jejich egocentričnost, komolení jména s Karolínou a omílané představování jejich „zajímavého“ života. Rodiče Koralíny jsou pro změnu naprosto zaseknutí na své práci a nemají na svou ratolest ani čas, ani v důsledku zájem udělat si ho. Klasickým vyvrcholením dne je slizová večeře otce před spaním.
Povahu odosobněného světa kopírují šedé barvy, časté deštivé počasí, a v takových časech zůstává jedinou možností průzkum vnitřností domu. Absolutní nudnost desítek oken a dveří rozrazí jedny zamčené za tapetou. Celý nový svět, který skrývají, Koralína začíná objevovat až při nočním průzkumu, kdy objeví místo původního zazdění průchod do alternativního snového prostoru. Tam je všechno barevnější, zábavnější, dokonce tam jsou její jiní rodiče a jsou pozorní, laskaví a jiná matka vaří skvělá jídla, Wybie nemluví a poslouchá, pan Bobinsky konečně vytáhne na světlo svůj skvělý myší cirkus a Spinková a Forcibleovou prokládají vtipnou hru skvělými akrobatickými čísly. Až na to, že mají všichni knoflíky místo očí. V realitě rodiče připisují druhý svět Koralíny její imaginaci a pokračují v nezájmu, ti jiní rodiče ji vábí na jídlo a hry. Všechno je za tajnými dveřmi zajímavější, až na Wybieho otrhanou černou kočku, která je podezřele všude stejně ošklivá a dává tušit, že ne úplně všechno tu bude v pořádku.
Gaiman i Selick mají pro propojování reality a fantaskního světa slabost, skrz tuhle alternativu dávají svým postavám možnost reflektovat ten obyčejný, ve kterém spousta věcí a vztahů nefunguje tak, jak by si člověk představoval nebo od něj jednoduše mohou utíkat. Přesto se zde zpřítomnělá fantazie ukáže jako nepravdivá, umělá a katastrofická. Koralína se ale ani po prokouknutí triků jiné matky nevyhne konfrontaci se snovým prostorem. Kostky jsou již vrženy a dosud letmo kritizující vyprávění o neposedné holce objevující svět říše divů získává kódy psychothrilleru a hororu.
Jeden svět výtvarného realismu pastelových barev a ostrých rysů, podzimních dešťů, mlhy a povadlé zahrady mizí. Fantazijní svět ostrých barev, tepla, zábavy, emocí a života se rozpadá do vizuálního německého expresionismu, kde se honí stíny, objevují zelení duchové, nasvěcuje zespodu. Jiná matka je nyní vyhublá čarodějnice s dlouhými pařáty (a evoluce postavy jde postupně ještě dál, k mechanickým končetinám), Wybie má přišitý úsměv, roztomilé myšky se mění ve velké krysy, scéna se zrychluje, přelévá do jednotlivých lokací, ve kterých Koralína soupeří o oči mrtvých dětí a uvězněné duše svých pravých rodičů, až vše úplně mizí v nicotu. Virtuální svět se hroutí do sebe sama, aby se zachytil do pavučinových sítí. A že Koralína pavouky nesnáší, je příhodné. Zkušenosti ze západních kin říkají, že děti na tomhle filmu samozřejmě brečí.
Horor má v Koralíně kolikrát i svou odkrytou tvář, odkaz na Hitchcockovu sprchovou scénu nebo památný facehugger z Vetřelců potěší nejednoho fanouška. Svojí roli může hrát i samotná funkce loutek, od fantazijního světa plného loutek/lidí s přišitými knoflíky, skrz realitu, kde loutka/hračka Koralíny slouží čarodějnici ke špehování radostí a tužeb, zároveň loutka reprezentuje i člověka samotného. Snaží se Henry Selick tedy i formou identifikovat vztah reality a fantazie jako kontrolovaného (loutka, člověk) a kontrolujícího (vodič, čarodějnice)?
U animovaného filmu je jednou úplně nejdůležitějších vazeb spojení obrazu a zvuku, potažmo hudby. Předchozí Selickova spolupráce na Ukradených Vánocích s Danny Elfmanem byla sázkou na jistotu, tentokrát skládal hudbu Francouz Bruno Coulais (Microcosmos, Purpurové řeky). Jeho směs elektra a občasného world music je tu nejvíc zastíněná temnějším nebo melancholickým orchestrem někdy doprovázeným ženským nebo dětským zpěvem. Nakonec jen jeden song zůstal rockové skupině úzce provázané s filmy, They Might Be Giants. Coulaisův hudební minimalismus dobře funguje, doplňuje čistotu obrazu a s hororem si úderné motivy orchestrální hudby ve filmu rozumí už dlouho.
Koralína a svět za tajnými dveřmi byla natáčena pro steroskopické projekce a je u nás také distribuována ve svojí 3D verzi. Takový hypermediální obraz se svojí nevýhodou vynuceného směřování pozornosti diváka k efektu samotnému může být pro animák často výhodou, v případě Selicka je ale svět (zvláště ten fantazie) zahlcen spoustou informací, které divákovi potom budou jednoduše utíkat a těžko si poskládá tak komplexní obraz jako divák klasické kopie. Druhým háčkem 3D projekce je potom český dabing, jinak film zůstává v originálním znění s titulky.
Koralína a svět za tajnými dveřmi je tedy staronové zpracování klasické pohádky. Gaimana si určitě neceníme za nějaké jeho objevné novátorství, ale za osobitý vyprávěcí styl a odvahu v tomhle prostoru otevírat i současná témata. Henry Selick jen udělal to, co uměl nejlíp: stop-motion animaci se svým bohatým estetickým cítěním, kterou natáhl na celých 100minut, za to poklona celému týmu animátorů. Všechno tady funguje jak má a příběh je skvěle odvyprávěný.
Naše hodnocení:
7
Podobné články
Koralína a svět za tajnými dveřmi
Recenze: Noc v muzeu 2
Recenze: Andělé a démoni
Recenze: Dvojí hra
Recenze: Krvavý Valentýn
Recenze: Pátek třináctého
Recenze: Gran Torino
Recenze: Rychlí a zběsilí
Recenze: Válka Nevěst
Recenze: Monstra vs Vetřelci 3D
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
9. June 2009 - 20:02 — Michal Frýdl
Nejnovější komentáře