Králíček Jojo (Jojo Rabbit) – Recenze – 60%

Hlavním hrdi­nou ame­ric­ké kome­die Králíček Jojo, ode­hrá­va­jí­cí se ke kon­ci dru­hé svě­to­vé vál­ky (a nato­če­né mimo jiné v Žatci), je dese­ti­le­tý chla­pec Johannes (Roman Griffin Davis), kte­rý je zapá­le­ným obdi­vo­va­te­lem nacis­tů a za ima­gi­nár­ní­ho kama­rá­da má Adolfa Hitlera (Taika Waititi, sce­náris­ta a reži­sér toho­to fil­mu). Jeho nad­še­ní pro nacis­tic­kou ide­o­lo­gii však pro­jde zkouš­kou, když Johannes (pře­zdí­va­ný Jojo) zjis­tí, že jeho mat­ka (Scarlett Johansson), scho­vá­vá ve zdech jejich domu jakousi sedm­nác­ti­le­tou Židovku (Thomasin McKenzie).

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Taika Waititi nej­pr­ve nato­čil na Novém Zélandu něko­lik netra­dič­ních nezá­vis­lých sním­ků (včet­ně fil­mu Co dělá­me v tem­no­tách, kte­rý pova­žu­ji za nej­vtip­něj­ší kome­dii posled­ní­ho dese­ti­le­tí), pak byl nata­žen do Hollywoodu, aby reží­ro­val mar­ve­lov­ku Thor: Ragnarok a nyní nato­čil Králíčka Jojo, na šest Oscarů (včet­ně kate­go­rie Nejlepší film) nomi­no­va­nou adap­ta­ci romá­nu Caging Skies spi­so­va­tel­ky Christine Leunens. Jde o sní­mek, kte­rý zřej­mě měl být pro­vo­ka­tiv­ní anti-nacistickou sati­rou s morál­ním pona­u­če­ním zahr­nu­jí­cím kri­ti­ku nená­vist­ných a xeno­fo­bii posi­lu­jí­cích ten­den­cí a záro­veň hře­ji­vým a dojí­ma­vým feel-good fil­mem, půso­bí­cím na divá­ky povzná­še­jí­cím dojmem. Bohužel, Králíček Jojo vyzní­vá v obou těch­to polo­hách znač­ně pro­ble­ma­tic­ky a vrt­ka­vě.

Nejlepší a nej­vtip­něj­ší je v pod­sta­tě úvod fil­mu, v němž doku­men­tár­ní zábě­ry pocho­du­jí­cích nacis­tů dopro­vá­zí roz­ver­ná pís­nič­ka od Beatles (v něm­či­ně), zatím­co Johannes nad­še­ně haj­lu­je na všech­ny kolem sebe a chys­tá se na víken­do­vý tábor s Hitlerjugend, kde se mla­dí hoši učí házet gra­ná­ty a brá­nit se před men­tál­ní­mi schop­nost­mi lsti­vých Židů. Pak se ale dosta­ví pří­běh a už je to jen hor­ší, neb při rea­li­za­ci dějo­vé linie i vět­ši­ny jejích aspek­tů se nepo­da­ři­lo vyla­dit poměr mezi dra­ma­tic­kou váž­nos­tí a kome­di­ál­ní nad­sáz­kou, což dělá z Králíčka Jojo sil­ně nevy­rov­na­nou podí­va­nou, náhod­ně pře­ska­ku­jí­cí mezi něko­li­ka nesou­ro­dý­mi sty­ly a nála­da­mi.

Johannes by v dopro­vo­du ima­gi­nár­ní­ho Hitlera mohl být boha­tým zdro­jem sati­ric­ké­ho humo­ru, kdy­by však z fil­mu neby­la tolik znát sna­ha fil­ma­řů být co nejmé­ně kon­tro­verz­ní, tak­že sati­ra se sice koná, leč jen spo­ra­dic­ky a je nepří­liš ost­rá. Postavy hrdi­no­vy mamin­ky a její nác­ti­le­té scho­van­ky jsou nao­pak vykres­le­ny poměr­ně seri­óz­ně, jsou pro­pra­co­va­ně napsa­né, mají i netri­vi­ál­ní psy­cho­lo­gic­kou hloub­ku a plně by obstá­ly i ve zce­la váž­ném dra­ma­tu, při­čemž jejich humor je jem­ný a sofis­ti­ko­va­ný. V kon­tras­tu napro­ti nim zas sto­jí posta­vy nacis­tů (zejmé­na Sam Rockwell a Rebel Wilson), jež jsou absurd­ní­mi kari­ka­tu­ra­mi s prvo­plá­no­vý­mi hláš­ka­mi a dement­ním vystu­po­vá­ním. Imaginární Adolf Hitler slou­ží jako jed­no­roz­měr­ná paro­die, avšak ve fil­mu je pří­to­men pováž­li­vě málo a jeho vliv na vývoj děje je nulo­vý.

Ve fil­mu se pak mísí seri­óz­ně dra­ma­tic­ké scé­ny (obě­šen­ci na uli­cích, ukrý­vá­ní se ve zdi…) se scé­na­mi čis­tě kome­di­ál­ní­mi (vět­ši­na úvo­du, všech­ny pasá­že s Hitlerem…) a se scé­na­mi, kte­ré mají být obo­jí záro­veň. To míse­ní čas­to půso­bí straš­li­vě bizar­ně (pře­de­vším když se něja­ká komic­ká posta­va ocit­ne v dra­ma­tic­ké situ­a­ci nebo když spo­lu muse­jí inter­a­go­vat dvě posta­vy, z nichž jed­na je rea­lis­tic­ká a sofis­ti­ko­va­ná a dru­há je plo­chou kome­di­ál­ní kari­ka­tu­rou). Nehledě na to, že vět­ši­na těch scén navíc půso­bí i dět­sky naiv­ně, ačko­li se nezdá, že by to nějak sou­vi­se­lo se zámě­rem vylí­čit dění ve fil­mu opti­kou hlav­ní­ho hrdi­ny. Tohle všech­no násled­ně při­spí­vá k výraz­ně roz­tříš­tě­né­mu sty­lu fil­mu a výsled­kem je to, že jeho kome­di­ál­ní rovi­na je osla­bo­vá­na závaž­nos­tí pří­bě­hu a drže­ním se na uzdě, zatím­co jeho dra­ma­tic­ká rovi­na nemá kvů­li vyso­ké míře nad­hle­du a nedo­stat­ku soudrž­nos­ti potřeb­nou úder­nost.

Je otáz­ka, zda­li by Taikovi Waititimu, jenž je fil­ma­řem inte­li­gent­ním a vtip­ným (a na fil­mu je to i přes všech­ny výtky doce­la dost znát), téma nacis­tic­ké sati­ry sed­lo lépe, kdy­by dostal vol­něj­ší pole působ­nos­ti a mohl si sní­mek nato­čit oprav­du po svém. Takhle totiž oprav­du vyni­ká jen ve vede­ní her­ců (dět­ští her­ci jsou fan­tas­tič­tí, ener­gic­ká Scarlett Johansson je sym­pa­tic­ky roz­ver­ná, Sam Rockwell je fra­jer i jako nacis­ta) a v rea­li­za­ci izo­lo­va­ných gagů, z nichž někte­ré jsou vel­mi poda­ře­né. Celkově ale Králíček Jojo půso­bí jako pro­mar­ně­ná šan­ce, na kte­rou je Waititiho talen­tu a schop­nos­tí v pod­sta­tě ško­da, pro­to­že jde (prav­dě­po­dob­ně kvů­li zása­hům pro­du­cen­tů) o film až pří­liš obvyk­lý, pros­tý a kome­di­ál­ně zdr­žen­li­vý, což vůbec neod­po­ví­dá natu­re­lu Watitiho před­cho­zích fil­mů.

Králíček Jojo je tudíž sice úsměv­ný a plný zda­ři­lých moti­vů a momen­tů, leč seri­óz­ní pří­stup k závaž­né­mu téma­tu a nad­sa­ze­nou kome­di­ál­ní sty­li­za­ci se v něm pří­liš hlad­ce sklou­bit nepo­da­ři­lo (mís­ty je to spíš vzá­jem­ně kon­tra­pro­duk­tiv­ní). A to hlav­ní, co je na něm nej­za­jí­ma­věj­ší – tedy nacis­tic­ká sati­ra a humor točí­cí se kolem ima­gi­nár­ní­ho Hitlera cho­va­jí­cí­ho se pod­le před­stav jeho fanouš­ka, dese­ti­le­té­ho klu­ka – je vyu­ži­to v pod­sta­tě nejmé­ně. I tak se ale zdá, že Králíček Jojocoby hra­vý crowd-pleaser divá­ky povět­ši­nou nezkla­má­vá, což doka­zu­je i udě­le­ní divác­ké ceny na fes­ti­va­lu v Torontu. Tutéž cenu zís­ka­la loni v Torontu Zelená kni­ha, kte­rá to nako­nec dotáh­la i na Oscara za nej­lep­ší film – nicmé­ně v tom­to pří­pa­dě si trouf­nu tvr­dit, že se his­to­rie opa­ko­vat nebu­de.

---