Kazantzakise mám rád, jeho knihy obsahují velmi věrohodný popis řecké duše se všemi utrpeními, kterými se tomuto pozoruhodému národu udály během staletí, zároveň však i přesně popsaný nacionalismus smíšený s náboženstvím a notnou dávkou pokrytectví a furianství. Když se tak procházíte po hradbách krétského města Heraklion, kde je Kazantzakis pohřben (s církví totiž nebyl úplně kamarád a jeho pohřeb na hřbitově tak nepřiházel moc v úvahu), tak si říkáte, že to vlastně není zase tak špatné místo. Krásný výhled na moře a vítr ve vlasech. Co více symbolizuje věčnou řeckou touhu po svobodě?
Ano, snad jen to výše zmíněné náboženství. To je obecně téma, které do velké míry prostupuje většinu Kazantzakisových knih. Jednu ze svých vrcholným podob pak nabývá v románu Kristus znovu ukřižovaný, což je příběh inspirovaný novozákonním motivem zasazený do řecké vesnice Lykovrisi, která se nachází v dnešním Turecku. Je to vesnice sice v podstatě oblopena tureckou většinou, samotnému Lykovrisi vládne turecký šlechtic, nicméně ves sama je poměrně bohatá a tamní obyvatelé žijí v materiálním blahobytu. Blíží se Velikonoce a místní stařešinové plánují uspořádat takové padelní zpozobnění Kristova ukřižování, do rolí klíčových osob biblického příběhu vybírají různé vesničany. V tu chvíli ale netuší, že osudy těchto sousedů se budou až nápadně podobat s náboženskými motivy. Do vsi totiž přichází skupina řeckých uprchlíků, které Turci vyhnali z jejich původní vesnice...
„... necháváme mnoho úrodných polí ležet ladem, protože nám nezbývá čas je sklidit. Není to hřích? Dejme je uprchlíkům, aby je a polovinu sklizně zorali a osili; vesnice si přijde na své a hladoví budou mít co jíst. Běda Lykovrisi, která jí dosyta a nestará se o děti na Sarakině! Každá lidská bytost, kterou necháme umřít hladem u našich dveří, se nám celou vahou věší na krk a strhává nás do plamenů věčného zatracení. Kolik je nás, občanů lykovriských? Takové dva tisíce. Na každou lidskou bytost, která umře hladem na Sarakině, to znamená dva tisíce mrtvol, které se každému z nás pověsí na krk. To budeme mít věru čím se chlubit, až s takovým náhrdelníkem předstoupíme před Hospodina!“
Kazantzakis naznačuje, že v dnešním světě neexistuje jedna tvář Krista. Může mít konzervativní podobu starých pořádků (Kristus sám vybral kdo bude bohatý a kdo chudý, nemáme se proti tomu bouřit), může být milující osobou věčně nastavující svoji tvář, či také podobu naštvaného člověka, kterému se děje drsné příkoří. Každý si tak do Krista projektuje své vlastní hodnoty. Úplně mimo není ani názor, že kdyby Ježíš znovu sestoupil na tento svět, tak bude pravděpodobně ukřižován znovu. Zvěstovat lásku k bližnímu a osobní skromnost se prostě nevyplácí (zejména u lidí, kteří se mají tuze dobře).
