Ladytron - Ladytron (2019)

Z kra­je toho­to roku při­šli Ladytron po osmi letech s dal­ší řado­vou deskou. Čekání to bylo dlou­hé, čle­no­vé sku­pi­ny se věno­va­li růz­ným bokov­ko­vým pro­jek­tům a moc to na návrat s dal­ším albem nevy­pa­da­lo. O to lep­ší je pak výsled­né pře­kva­pe­ní.

Eponymní album je totiž skvě­lou deskou.

Na jed­nu stra­nu to jsou ti samí Ladytron se svým typic­ky tem­ným syn­ťá­ko­vým zvu­kem a chytla­vý­mi melo­di­e­mi, na stra­nu dru­hou „Ladytron“ zní pře­ce jen tro­chu jině. Snad ješ­tě o pozná­ní tem­ně­ji. Už obal des­ky uka­zu­je, že žád­ná vel­ká sran­da to nebu­de. Svým způ­so­bem tak skvě­le zapad­ne do sou­čas­né nála­dy „dysto­pic­ké­ho“ svě­ta. Hudebně je to tro­chu jiné než před­cho­zí „Gravity...“, o něco blí­že snad „Witching Hour“. Lehce opti­mis­tič­tej­ší je snad jen závě­reč­ná Tomorrow Is Another Day. Poslední dobou mi při­jde poma­lu jako urči­tý trend reflek­to­vat sou­čas­nou kli­ma­tic­kou kri­zi a chmur­né vyhlíd­ky stran budouc­nos­ti v hudeb­ních albech, někdy to už ní tro­chu jako klišé - pou­ká­zat na zjev­né pro­blémy svě­ta, zakou­pit si výsled­né album a cítit se snad dob­ře... U toho­to alba ale tako­vé poci­ty nemám, snad i také pro­to, že podob­nou hud­bu Ladytron pro­du­ku­jí prak­tic­ky od své­ho vzni­ku (jen v těch tex­tech mi to teď při­jde tro­chu jiné).

Z Ladytron se po šes­tém řado­vém albu poma­lu stá­va­jí etablo­va­ní kla­si­ci své­ho žán­ru.