Město bohů

Brousek. Ostří nože. Vyděšená sle­pi­ce. Příprava jíd­la. Nebohý pták se stá­vá sou­čás­tí menu. A jiné sle­pi­ci se zatím poda­ří utéct. „Chyťte tu sle­pi­ci“ zařve mla­dík a náh­le se usmě­je. V jeho očích se zra­čí nená­vist, jeho úsměv je zlý. Za sle­pi­cí se vrhá sku­pin­ka dětí. Vše pod­bar­vu­je krás­ná ryt­mic­ká hud­ba. Vítejte v nej­straš­něj­ším slu­mu v celém Rio de Janeiro, poe­tic­ky (či s kru­tou iro­nií) nazý­va­ném Město bohů.Nejdříve o samot­ném Městě bohů, kde se film ode­hrá­vá

Jedná se o patr­ně o nej­bo­la­věj­ší mís­to v Rio de Janeiru. Je sou­čás­tí měst­ské­ho obvo­du Jacarepaguá. Vzniká v roce 1960, je sou­čás­tí plá­nu vlá­dy bra­zil­ské­ho stá­tu Guanavara. Vládě jde o pře­sun všech chudých obý­va­jí­cích cen­t­rum Rio de Janeira na okraj měs­ta. Je to plán spo­le­čen­sky napros­to nezod­po­věd­ný a již něko­lik let nese celé spo­leč­nos­ti své shni­lé „ovo­ce“. Tak tro­chu při­po­mí­ná vystě­ho­vá­vá­ní chudých obča­nů rea­lit­ní­mi agen­tu­ra­mi na neper­spek­tiv­ní síd­liš­tě Janov, kte­ré se nyní stá­vá roz­buš­kou soci­ál­ních nepo­ko­jů.

Ale mno­hým boha­tým je zjev­ně nepo­ho­dl­né dívat se na chu­do­bu, kte­rou vytvá­ří jimi opě­vo­va­ný sys­tém, pros­tě jsou na to moc sla­bé pova­hy. Nekorektně řeče­no zba­běl­ci bojí­cí se podí­vat do zrca­dla, ve kte­rém se odrá­ží jejich nena­syt­ná a bez­o­hled­ná tou­ha po zis­ku. A tak, mís­to aby s chu­do­bou něco děla­li a hle­da­li chy­by ve svém počí­ná­ní, rad­ši „všech­nu tu špí­nu odsu­nou stra­nou“.

Pár infor­ma­cí o fil­mu

Film reží­ro­va­li spo­leč­ně Fernando Meirelles a Kátia Lund. Město bohů je adap­ta­cí stej­no­jmen­né­ho romá­nu Paula Linse, kte­rý sám v Městě bohů vyrůs­tal a poda­ři­lo se mu z něj unik­nout. Román byl napsán pod­le sku­teč­ných udá­los­tí.

Většina her­ců jsou neher­ci, nezná­mí lidé, vět­ši­nou sami oby­va­te­lé slu­mů jako Vidigal či samot­né­ho Města bohů. Díky tomu se doká­za­li sku­teč­ně vžít do situ­a­ce a film půso­bí věro­hod­ně. Dle mě to byl geni­ál­ní tah a „nováč­ci“ svou roli hra­jí dale­ko lépe, než by to zvlád­li her­ci sice pro­fe­si­o­nál­ní, nezna­lí však pro­stře­dí.

Bohužel, tvůr­ci fil­mu vyu­ži­li nepro­fe­si­o­na­li­ty her­ců i jinak. Jeden z her­ců, Rubens Sabino, byl poz­dě­ji zatčen poli­cií při poku­su o krá­dež kabel­ky. Novinám násled­ně sdě­lil, že byl hla­do­vý. A také, že film Město bohů vydě­lal mili­o­ny, ale on z něj nedo­stal ani pen­ny. Režisér Meirelles se omlou­val tím, že se her­ci sna­žil pomo­ci najít prá­ci. Inu, tak to cho­dí. Superhvězdy, dost již boha­té, aby žili bez prá­ce v bla­hoby­tu do kon­ce živo­ta, dostá­va­jí i za špat­né výko­ny sta­ti­sí­ce dola­rů. A Roger Sabino nemá co jíst…

Obraz a hud­ba 

Vizuální strán­ka fil­mu je úchvat­ná. Drsná atmo­sfé­ra je poznat na kaž­dém výje­vu, chu­do­ba jako by sála­la téměř z kaž­dé scé­ny. K tomu při­počtě­te rych­lý střih, nápa­di­té zábě­ry a vše sklou­be­né s hud­bou, kte­rá výbor­ně dokres­lu­je situ­a­ci. Hudbu slo­žil skla­da­tel Antonio Pinto, kte­rý sklá­dal též dopro­vod k vyni­ka­jí­cí­mu fil­mu Obchodník se smr­tí. Dále ve fil­mu zazní něko­lik remi­xo­va­ných pís­ní (napří­klad Kung Fu Fighting od Carla Douglase).

Film se natá­čel pří­mo ve Městě bohů. Není pří­liš pře­kva­pi­vé, že po natá­če­ní se jeden z reži­sé­rů nechal sly­šet, že kdy­by tušil, jak bude prá­ce na tako­vém mís­tě nebez­peč­ná, nikdy by na to nepři­stou­pil.

Příběh jed­no­ho a pří­běh všech

V mis­tr­ném audi­o­vi­zu­ál­ním pro­ve­de­ní je nám před­sta­ven pří­běh. Příběh chlap­ce jmé­nem Buscapé, pře­zdí­va­né­ho Rocket. Vypráví nám ho sama hlav­ní posta­va a pro­střed­nic­tvím Rocketa se také sezna­mu­je­me s osu­dy ostat­ních lidí obý­va­jí­cích slum. Postupně divák zjiš­ťu­je, že v tom­to fil­mu jak­si splý­vá poza­dí pří­bě­hu s pří­bě­hem samot­ným. 

Film Město bohů je umě­lec­ká freska slu­mu i pří­běh osob­ní záro­veň. Osobní pří­běh se občas jeví spí­še jako sou­část fres­ky než jako hlav­ní pří­běh, jemuž by měla být freska poza­dím.  

Tato sku­teč­nost má zásad­ní význam. Buscapého pří­běh je totiž v ost­rém kon­tras­tu s celou rea­li­tou slu­mu. Heslo fil­mu říká: „Bojuj, ale nepře­ži­ješ. Utíkej, ale neu­nik­neš.“ A v duchu toho­to hes­la se roz­ví­jí živo­ty chudých oby­va­tel slu­mu. Buscapé unik­ne, nebo má ale­spoň vel­kou šan­ci unik­nout. Stane se novi­ná­řem a při prá­ci vyu­ži­je kon­tak­tů a zna­los­ti ghet­ta. (Víc vám neřek­nu, uvi­dí­te sami.) Ale pří­běh napros­té vět­ši­ny lidí je tra­gic­ký. 

Nuzota z lidí lot­ry činí

Film má výraz­né soci­ál­ní posel­ství. Ukazuje, jak chu­dí lidé nema­jí­cí jinou mož­nost se uchy­lu­jí k pro­de­ji drog. („Dona Zelová zača­la po smr­ti své­ho muže pro­dá­vat dro­gy, aby se moh­la posta­rat o své děti.“) Ukazuje zača­ro­va­ný koloběh zlo­či­nu, stej­ně jako straš­nou vál­ku gan­gů, kte­rá ucho­pí do svých spá­rů téměř koho­ko­li. 

Zároveň mno­ho lidí pro­pa­dá k dro­gám jako výcho­dis­ku z jejich neštěs­tí Spatřují v nich svět­lé oka­mži­ky své­ho živo­ta, neboť rea­li­ta je tem­ná. Spotřeba drog je v ghet­tu vyso­ká, stej­ně jako je vyspě­lá jejich dis­tri­buce. A závis­lost na dro­gách dále ničí již chu­do­bou a neza­měst­na­nos­tí zni­če­né živo­ty lidí. 

Děti zde vyrůs­ta­jí v pro­stře­dí zlo­či­nu a navště­vu­jí tvr­dou ško­lu živo­ta – máš prá­vě tolik, kolik nakra­deš. Jsme svěd­ky vývo­je slu­mu v prů­bě­hu dese­ti­le­tí a jsme svěd­ky roz­ma­chu kri­mi­na­li­ty v něm. To vše na pří­kla­dech lidí, s jejichž osu­dy člo­věk musí hlu­bo­ce sou­cí­tit.

Snad až na straš­né­ho Ze, bez­cha­rak­ter­ní­ho krve­lač­né­ho gan­gs­te­ra, kte­rý brzy díky své pro­hna­nos­ti, totál­ní bez­o­hled­nos­ti a zou­fa­lé­mu nedo­stat­ku cti zís­ká mono­pol na veš­ke­rý zlo­čin ve slu­mu. (Není zde patr­ná jis­tá para­le­la s vel­kým busi­nes­sem?!)

Motiv pomsty nechy­bí

Film před­sta­vu­je i mno­ho­krát již zpo­dob­ně­ný koloběh pomsty. Gangster Ze, neko­ru­no­va­ný král ghet­ta, zná­sil­ní ženu a zabi­je bra­t­ra „správ­ňá­ka“ Mané Galinha, pře­zdí­va­né­ho Knockout Ned. Knockoutovi se tříští všech­ny život­ní per­spek­ti­vy. 

Spojuje se s gan­gs­te­rem Redheadem, kte­ré­ho Ze odsu­nul na dru­hou kolej. Zprvu se chce jen pomstít a do zlo­či­nů se neza­plést. Ale cha­padla pod­svě­tí ho sevřou a nepus­tí. Sám zabí­jí. A nako­nec na to dopla­tí. Oběti se mstí.

Co se mi nelí­bi­lo

Těžko se hle­da­jí chy­by v tak dob­rém fil­mu. Snad jen je film svým scé­ná­řem pří­liš zamě­řen na ghet­to jako tako­vé a nehle­dá jeho sou­vis­lost s celou spo­leč­nos­tí, jejíž struk­tu­ra je nako­nec zod­po­věd­ná za vytvá­ře­ní tak­to soci­ál­ně vylou­če­ných loka­lit. Na dru­hou stra­nu je prav­da, že v oblas­ti, kte­rou si tvůr­ci vyme­zi­li, film exce­lu­je. 

A mož­ná by celo­spo­le­čen­ská kri­ti­ka a la doku­ment vytla­či­la mno­hé důle­ži­té scé­ny, nebo ubra­la fil­mu na tem­pu a na výra­zu. Film je pros­tě vyni­ka­jí­cím obra­zem ghet­ta, je pro­vo­ka­tiv­ní, vyvo­lá­vá otáz­ky, vzbu­zu­je zájem o pří­či­ny soci­ál­ních pro­blé­mů. A to je jedi­ně dob­ře. 

Díky tomu­to fil­mu spat­řu­je­me chu­do­bu niko­li z per­spek­ti­vy povrch­ních čísel, ale osob­ních lid­ských osu­dů, vět­ši­nou zma­ře­ných. Jen pro­to, že žije­me v sys­té­mu, kde 358 glo­bál­ních mili­ar­dá­řů vlast­ní tolik, co 2,3 mili­ar­dy nej­chud­ších.

Pár slov na závěr

City of God je roz­hod­ně dílo, kte­ré by nemě­lo žád­né­mu fanouš­ku fil­mu ujít. Velkolepé soci­ál­ní dra­ma potě­ší všech­ny, kte­rým nejsou fil­my jen kuli­sou k chrou­pá­ní pop­cor­nu, ale kte­ří hle­da­jí v pohyb­li­vých obráz­cích sil­né myš­len­ky. Film sežeň­te a shléd­ně­te. Nebudete lito­vat!