Scénárista a režisér Bohdan Karásek přichází s novým celovečerním snímkem Mistryně, který měl světovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Jde o komorní dialogové drama vystavěné především na rozhovorech. Ústřední hrdinku ztvárnila Marie Švestková, známá ze snímků Franz a Rok vdovy nebo ze seriálů Děcko, Oktopus a Stíny v mlze. Jejího bývalého manžela hraje Jiří Havelka, úspěšný divadelní a filmový režisér, zatímco současného manžela pak Lukáš Bouzek. Do českých kin vstoupí 23. července 2026.
Mistryně
Když jsem poprvé uviděla název nového dramatu Bohdana Karáska, domnívala jsem se, že půjde o životopisný snímek některé české sportovní mistryně. Avšak omyl – ukázalo se, že snímek míří zcela jiným směrem. Nalezla jsem vyjádření tvůrců, proč zvolili právě toto označení - jde o jemnou ironii. Dovolím si tedy uvést vlastní interpretaci – ačkoliv lékařka Monika je ve své profesi kompetentní a zvenčí působí, že svůj život zvládá, právě v osobním životě zjišťuje, že žádnou „mistryní“ není, ba právě naopak. Z tohoto úhlu pohledu lze název snímku chápat jako jemnou ironii.
Marie Švestková v hlavní roli
V nové dramedii Bohdana Karáska se toho zas tak moc neuděje – primárně jde spíše o psychologické vykreslení postav. Hlavní hrdinkou je lékařka Monika (Marie Švestková), která pracuje v nemocnici, píše disertační práci, ale současně plánuje odchod na mateřskou dovolenou. Počala vytoužené dítě s novým manželem Lukášem (Lukáš Bouzek), což jí nebylo dáno s tím bývalým, Petrem (Jiří Havelka). Monika je v pátém měsíci těhotenství, a přestože Lukáš se jeví býti tím největším pohodářem pod sluncem, život se jí začíná nečekaně komplikovat. Pochybnosti přicházejí nejprve s koncem kariéry v nemocnici, protože nastoupit zpět už jí nebude umožněno na stejnou pozici, a proto plánuje umístit dítě co nejdříve do školky, což způsobuje mezi partnery neshody. Posléze nejistotu otevírají i další nesoulady ohledně představ o chodu budoucí rodiny mezi Monikou a manželem Lukášem. Nakonec Monice vstoupí do cesty její ex-partner Petr, což Monika téměř neustojí.
Film Bohdana Karáska naznačuje, že problémy nenosí v hlavě pouze pacienti, ale také lékaři, kteří nejsou imunní vůči vlastním pochybnostem a psychickým krizím, ačkoliv společností bývají vnímáni jako sebejistí, sebevědomí odborníci, stojící nad běžnými lidskými problémy. Tedy, až na lékařku Moniku, která tento stereotyp narušuje. Monika působí nejistě a úzkostně jako problematická osobnost se sklony k melancholii či až k depresím. Neustále ji napadají nejrůznější otázky a myšlenky, co kdyby, co by bylo jinak, co teď a co pak? Její vnitřní dialog vystihuje věta: „Jen v práci si nepřipadám jako idiot.“ Právě ve své profesi nalézá jistotu, v běžném životě naopak působí jako člověk odtržený od běžné reality.
Marie Švestková tuto psychickou rozpolcenost ztvárňuje přesvědčivě, jako by se pro tuto roli narodila. Ačkoliv postava filmové Moniky působí dostatečně přesvědčivě, přesto jsem si při sledování filmu kladla otázku, zda je zvolená profese lékařky pro tuto postavu zcela nejvhodnější. Osobně bych možná volila pro hlavní hrdinku jinou profesní dráhu, potom by pro mne byla více autentická a uvěřitelná i v její křehké a pochybující povaze.
Film vystavěný na dialozích
Karásek natočil film, v němž se hlavní postava, lékařka Monika, neustále zkoumá a přezkoumává a hledá pravdu o sobě i o lidech, o vztazích, událostech, věcech – zkrátka o celém světě kolem sebe. Její nejistota je zachycena především v dialozích s manželem Lukášem a ještě výrazněji pak v nekonečně dlouhém dialogu s bývalým partnerem Petrem, který tvoří nosnou část filmu. Díky tomu, že oba partneři jsou velice citliví, empatičtí a komunikativní, je Monice dopřáno učit se ovládnout především vlastní život a vlastní rozhodnutí (nikoli medicínu). Zdá se, že Monika se prostřednictvím komunikace stále hledá – pokouší se porozumět sama sobě, svým rozhodnutím, minulosti i obavám z budoucnosti. Zpočátku na mě Moničiny hloubavé myšlenky působily existenciálně a podněcovaly k zamyšlení, nabízely určitou reflexi. Postupem času však jejich množství začalo oslabovat tempo vyprávění. Dlouhé dialogy se opakovaly, působily zbytečně rozvláčně a nadbytečně, a ke konci se mi jevily již jako neúnosné.
Plusy a mínusy
Film se nesoustředí na děj, ale na vnitřní svět hlavní hrdinky Moniky. Pokud divák přistoupí na tento způsob vyprávění, může být sledování Moničiny cesty zajímavé. Herečka Marie Švestková nese film téměř sama, její výkon působí civilně a autenticky. Přestože dialogy jsou dlouhé, často působí uvěřitelně. Jako nedostatek se může jevit absence dějové dynamiky – film stojí téměř výhradně na rozhovorech, takže divák může mít pocit, že se děj neposouvá. Další výtkou je přílišná délka dialogů, kde některé myšlenky se opakují. Kratší stopáž nebo důslednější střih by podle mne filmu prospěl. Roztřesená ruční kamera, nebyla-li použita jako prostředek k vyjádření Moničina vnitřního neklidu, může působit rušivě.
Pro koho je snímek vhodný?
Mistryně pravděpodobně osloví především diváky, kteří dávají přednost psychologickým dramatům před dějově akčními filmy. Nejvíce mohou ocenit jeho témata lidé ve středním věku, kteří mají vlastní zkušenost s dlouhodobými partnerskými vztahy, rozchodem nebo životními rozhodnutími, k nimž se člověk po letech vrací. Mladší publikum může film vnímat odlišně, protože Moničiny pochybnosti a existenciální otázky vycházejí ze životní situace, s níž se nemuselo ještě osobně setkat.
Verdikt
V době, kdy převažují žánrové filmy, je psychologické konverzační drama poměrně odvážným počinem, přihlédneme-li ještě k nízkému rozpočtu. Mistryně není filmem pro každého. Snímek lze doporučit trpělivým divákům, zájemcům o psychologické drama s dialogem jako nosným prvkem, kteří hledají psychologickou sondu do mezilidských vtahů a nevadí jim pomalé tempo ani převaha dialogů nad dějem.















(4,91 z 5)