Photo © Kinotitlan / Teorema

Španělsko-mexický sní­mek s názvem Mouchy od reži­sé­ra a scé­náris­ty Fernanda Eimbckeho byl v Českém pro­stře­dí popr­vé uve­den nej­pr­ve v rám­ci 60. roč­ní­ku Mezinárodního fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu Karlovy Vary a násled­ně byl zařa­zen do pře­hlíd­ky Šary Vary. Do čes­kých kin vstu­pu­je 16. čer­ven­ce, při­tom je však mlá­de­ži do 12 let nepří­stup­ný. Černobílý sní­mek z roku 2026 zís­kal na Berlinale Cenu eku­me­nic­ké poro­ty.

Kouzlo černobílého snímku

Film Mouchy mne okouz­lil nejen svou atmo­sfé­rou svět­la a stí­nu, ale i svým námě­tem, zpra­co­vá­ním a cit­li­vým poje­tím. Černobílá kame­ra zde nepů­so­bí pou­ze jako sty­lo­vý pro­stře­dek, ale vytvá­ří půso­bi­vý svět kon­tras­tů, pod­tr­hu­je melan­cho­lic­kou nála­du pří­bě­hu, jeho ticho, křeh­kost i skry­té napě­tí a pomá­há divá­ko­vi vní­mat i drob­né detai­ly kaž­do­den­ní­ho živo­ta. Režisér Fernando Eimbcke doká­že z oby­čej­ných situ­a­cí vytě­žit sil­ný emo­ci­o­nál­ní úči­nek a vytvá­ří pro­stor pro pozor­né vní­má­ní drob­ných gest, pohle­dů a detai­lů. Výsledkem je film, kte­rý nepů­so­bí oká­za­le, ale svou jed­no­du­chos­tí a jem­nos­tí zůstá­vá v divá­ko­vi ješ­tě dlou­ho po skon­če­ní pro­jek­ce.

Obtěžující mouchy

Hlavní posta­vou je zatrpk­lá pade­sát­ni­ce Olga (Teresa Sánchez), kte­rá sama obý­vá byt poblíž nemoc­ni­ce v Mexico City. Zdá se, že její život ztrp­ču­jí nejen hluč­ní sou­se­dé a mou­chy, kte­ré oknem neu­stá­le pro­ni­ka­jí dovnitř, ale také polá­ma­ný výtah, zdra­žu­jí­cí zbo­ží a nako­nec i zdra­vot­ní potí­že, jejichž léč­ba si žádá nema­lé finanč­ní pro­střed­ky. Mouchy zde nejsou jen obtíž­ný hmyz, ale sym­bo­lic­ký obraz drob­ných, neod­byt­ných pro­blé­mů, s nimiž se Olga potý­ká. V tuto chví­li je samo­tář­ská Olga nuce­na pro­najmout vol­ný pokoj ve svém bytě, aby zís­ka­la potřeb­ný obnos na ope­ra­ci nohy. Brzy se při­hlá­sí zájem­ce (Hugo Ramírez), avšak s sebou taj­ně při­ve­de i své­ho syna Cristiana (Bastian Escobar). Nemají peněz nazbyt, přes­to se uby­to­va­li poblíž nemoc­ni­ce, kde leží chlap­co­va mamin­ka s váž­nou nemo­cí, aby ji moh­li navště­vo­vat. Chvíli se daří pří­tom­nost dvou nájem­ní­ků tajit, avšak Olga pod­vod odha­lí a vynu­tí si dopla­tek. Od této chví­le se sta­ví k deví­ti­le­té­mu chlap­ci odmí­ta­vě – není divu, samo­tář­ská Olga jen těž­ko sná­ší jeho bez­pro­střed­nost, ener­gii a potře­bu kon­tak­tu. Skrze spo­leč­né neštěs­tí nachá­ze­jí k sobě Olga i Cristian ces­tu, kte­rou zpe­če­tí hra­ním arká­do­vé hry „Cosmic Defenders Pro“, kte­rá byla vytvo­ře­na pro film na moti­vy legen­dár­ní hry „Space Invaders“ z 80. let.

Klady a zápory

Mezi kla­dy bych zahr­nu­la sil­nou atmo­sfé­ru a výraz­nou vizu­ál­ní strán­ku. Snímek však není pou­ze melan­cho­lic­ký, mno­hé scé­ny při­ná­še­jí i jem­ný humor a poma­lej­ší tem­po oži­vu­jí hudeb­ní vsuv­ky či nápa­di­tá zvu­ko­vá prá­ce (oži­ve­ní zvu­kem her­ní­ho auto­ma­tu, kli­ká­ním apod.). Olgu se poda­ři­lo vykres­lit ne pou­ze jako „pro­tiv­nou“ samo­tář­ku, ale ambi­va­lent­ní posta­vu, kte­rá je pozna­me­ná­na život­ní­mi zkla­má­ní­mi, boles­tí a vlast­ní izo­la­cí. Vztah mezi Olgou a živel­ným dítě­tem pro­jde pro­mě­nou vzta­hu, kte­rá nepů­so­bí násil­ně ani laci­ně, ale vzni­ká postup­ně z vzá­jem­né­ho poro­zu­mě­ní. Velmi se mi líbi­ly situ­a­ce, kdy si malý Cris pod­ma­nil sani­tá­ře, zís­kal pra­cov­ni­ce v nemoc­ni­ci či samot­nou Olgu svou srdeč­nos­tí a bez­pro­střed­nos­tí. Mezi zápo­ry lze řadit poma­lej­ší tem­po, kte­ré nemu­sí vyho­vo­vat kaž­dé­mu divá­ko­vi. Minimalistické vyprá­vě­ní pra­cu­je s oby­čej­ný­mi udá­lost­mi, což je sou­čas­ně jeho před­nost, ale i mož­né ome­ze­ní.

Verdikt

Mouchy nejsou fil­mem vel­kých gest, ale drob­ných oka­mži­ků, v nichž se za podráž­dě­nos­tí, samo­tou a kaž­do­den­ní­mi sta­rost­mi postup­ně odha­lu­je oby­čej­ná lid­ská potře­ba blíz­kos­ti. Komorní dra­ma uka­zu­je, že i z běž­ných život­ních pro­blé­mů – jako je samo­ta, nemo­ci, finanč­ní pro­blémy nebo sou­sed­ské nepří­jem­nos­ti – lze vytvo­řit hlu­bo­ké lid­ské dra­ma.