Mrtví jako já – smrtčiny úvahy nad životem a lidmi

„Když se k vám smrt blí­ží poma­lu a máte tře­ba něja­kou váž­nou cho­ro­bu, máte cel­kem dost času si všech­no vyří­kat a při­jmout ji tu více, tu méně smí­ře­ně. Když na vás vybaf­ne zpo­za rohu a nemá­te ani čas se pořád­ně nadech­nout, jedi­né, co z vás mož­ná vylít­ne je: „Do hajzlu!“

Na tenhle seri­ál jsem nara­zil kdy­si napros­tou náho­du. Hledal jsem něco na Dvojce a Ellen Muth, před­sta­vi­tel­ka Georgi Lass, mi vlét­la do obra­zu zrov­na v něja­ké cel­kem vtip­né situ­a­ci.

Díl jsem dokou­kal, i když jsem se úpl­ně nechy­tal. Ale roz­hod­ně to neby­lo zlé.

George Lass je hol­ka, kte­rá tak nějak neví, co se živo­tem. Když jí její mat­ka donu­tí najít si kan­ce­lář­skou prá­ci v per­so­nál­ní agen­tu­ře, nad­še­ná z toho moc není. Na dru­hou stra­nu její utr­pe­ní netr­vá pří­liš dlou­ho.

Na ces­tě pro bage­tu se setká­vá s podiv­ným čer­no­chem, kte­rý jí při roz­lou­če­ní polo­ží ruku na záda a ta zvlášt­ně zasví­tí. V dal­ším momen­tě George umí­rá poté, co jí zasáh­ne zácho­do­vé prkén­ko z mezihvězd­né sta­ni­ce roz­pá­le­né do běla. V ten moment jí pro­běh­ne hla­vou podob­ný mono­log jako v pere­xu téhle recen­ze.

Aby toho neby­lo málo, George se stá­vá smrt­kou. Dostává se do spol­ku dal­ších smr­tek a smr­ťá­ků, nicmé­ně rych­le zjiš­ťu­je, že to zase tako­vá sran­da nebu­de. Vypadá zce­la jinak, je téměř nezra­ni­tel­ná, na dru­hou stra­nu se o sebe musí nějak posta­rat sama. Smrtky nepo­bý­va­jí v žád­ném alter­na­tiv­ním vesmí­ru, ani nema­jí vlast­ní cen­t­rá­lu, pokud nepo­čí­tá­me bis­tro, kde se schá­ze­jí pro líst­ky se jmé­ny a na něja­ké to jíd­lo. Georga tak v jiné podo­bě zůstá­vá ve své původ­ní prá­ci v per­so­nál­ní agen­tu­ře Happy Time.

Seriál Mrtví jako já není točen jako kome­die. Nicméně jeho téma a nasta­ve­ní při­pra­vu­je půdu pro mno­ho čer­no­hu­mor­ných pozná­mek a taky dost leh­ké spo­le­čen­ské sati­ry. A samo­zřej­mě moud­ré mono­lo­gy a myš­len­ky ohled­ně lid­ské smr­tel­nos­ti, smys­lu živo­ta a jeho počát­ku i kon­ci.

Nelze vyne­chat dal­ší posta­vy. Ať je to ztros­ko­ta­nec Mason vybí­ra­jí­cí par­ko­va­cí hodi­ny, poli­cist­ka Roxy či zku­še­ný smr­ťák Rube, při­po­ji­vší se aspi­ru­jí­cí hereč­ka Daisy Adair vyu­ží­va­jí­cí bez mrk­nu­tí oka svo­je fyzic­ké před­nos­ti, nebo Georgina mlad­ší sest­ra. Poté, co je George ofi­ci­ál­ně „mrt­vá“, její sest­ra Reggie začí­ná zají­ma­vým způ­so­bem blb­nout. V lese sta­ví sochy z toa­let­ních prké­nek a na kur­zu vycpá­vá­ní zví­řat si udě­lá „vlaš­tov­ku“ z těla vrá­ny, se kte­rou si pak hází před domem.

Spojeno s jejím ros­tou­cím cynis­mem to způ­so­bu­je sta­ros­ti její pedant­ské mat­ce, kte­rá je roz­ča­ro­vá­na z toho, že dce­ruš­ka nespl­ňu­je její před­sta­vy ide­ál­ní­ho potom­ka.

Mrtví jako já má dvě série a je zakon­če­no celo­ve­čer­ním fil­mem Mrtví jako já: Život po smr­ti. Svého času jsem si říkal, že je ško­da, že je toho jen tak málo. Na dru­hou stra­nu jak znám sklo­ny pro­duk­cí všech­no nafouk­nout, asi by při více dílech či séri­ích šla kva­li­ta dílu rych­le dolů.

Takhle byl celý svět George Lass důstoj­ně uza­vřen s pohle­dem upře­ným do nebe a slo­vy „I am so fuc­ked…“

Blog auto­ra - http://jensovsky.blog.idnes.cz

---