Pokud se dobře pamatuju, film jako takový by měl být „za každých okolností“ chápán jako umělecké dílo, byť se může přihodit, že svého konzumenta kolikrát neosloví. V prvé řadě je třeba ocenit snahu tvůrců vytvořit hodnotný výsledek a najít v jeho okénkách nepřímo řečenou myšlenku. No... eh... zatímco v rámci evropské kinematografie bych s tímto tvrzením ještě jakžtakž souhlasil - co se týče filmařského byznysu v zámoří, zde bych musel naopak zajmout zcela opačné stanovisko (ačkoliv mi blockbusterovská filosofie celkem imponuje). V USA přeci jen kraluje tzv. „řeč peněz“, čemuž logicky odpovídá i úroveň zdejší kulturní tvorby. A tak zatímco první díl Mého souseda zabijáka jsme ještě mohli přijmout s otevřenou náručí (tedy alespoň já), zaplesat u něj nad skvělými hláškami, Perryho „vozembouchy“ a pokochat se krásně přehrávajícím Willisem, druhá část se rozhodla vykročit zcela jinou cestou a v průběhu své stopáže jako by drze zkoušela trpělivost příznivců původního snímku.
Pravda... v dnešní době lze jen v minimu případech předpokládat, že určité pokračování předčí svého předchůdce, a tak asi ani nikoho neurazím, když se přiznám, že jsem před projekcí tohoto veledíla ani žádný zázrak neočekával (přestože první díl řadím mezi nejlepší komedie poslední doby). Jak řekl můj kolega: vše stěžejní bylo vybudováno v jedničce - padlo v ní několik výstřelů, většina „zlých“ zařvala a ti méně „zlí“ byli v čele s ustrašeným Ozem vysláni vstříc růžovoučkému happy endu ve stylu „A žili šťastně a zaopatřeně až do smrti“. Není žádným tajemstvím, že se má zvědavost v průběhu natáčení upnula především na to, jak se scénáristé dokáží vypořádat s touto zdánlivou uzavřeností jednotlivých osudů a co zajímavého ze svých kebulí vypotí.
Jak už to tak ale bývá, zadostiučinění se v této souvislosti dočkali šibalsky se usmívající skeptici. Finální podoba je taková, že kdybych ji ohodnotil slovem „průměrná“, vlastní svědomí by mi nedalo spát a noc co noc by mi způsobovalo noční můry. Bohužel... říká se mi to opravdu těžce - zvláště pak když jsem velký fanoušek Willisových filmů a věrný divák televizního sitcomu Přátelé - ale tohle pokračování nesahá svému vzoru ani po kotníky.
A kde se to mistr tesař utnul? No... to je asi velmi slabé slovo. Můj soused zabiják 2 zaostává za jedničkou snad ve všech možných ohledech - a není to dáno jen tím, že tvůrci bezostyšně vykrádají původní film (recyklováno je toho hodně - včetně příběhu a úhlavního záporáka), ale hlavně zásluhou toho, že je v něm zbořeno takřka všechno, co činilo jeho předchůdce přitažlivým. A to se týká zejména samotných postav.
Nejrazantnější změnu zažil za ty dva roky filmového života někdejší nájemný zabiják Jimmy Tulipán, nyní šikovná domácí hospodyňka (či spíše puťka), běhající po domě s vysavačem, jindy s prachovkou či vařečkou. Časy, kdy Willisův Tudeski budil respekt jen pouhopouhým pohledem, jsou nenávratně ztraceny v propadlišti dějin. No a když se k tomu všemu ještě přidá žlutý přeliv na hlavě „a là Pája Nedvěd“ a citové průjmy ohledně počůrávání a choulostivých problémů v posteli (!!!), musí se soudný divák sám sebe tázat, jestli ve filmu skutečně hraje ten nekompromisní tvrďák... ten Bruce Willis, jenž si udělal jméno rolemi ve snímcích jako Smrtonosná past nebo Poslední skaut.
Ostatní hrdinové byli podobných transformací naštěstí ušetřeni - přesto jsem se neubránil dojmu, že jim scénáristé jaksi zapomněli zaplnit zásobníky komickými náboji. Nebohý zubař Oz tak může vrážet do nejrůznějších dveří a oken s jakoukoli razancí, ale kýženého efektu prostě nedosáhne - jeho postavě chybí ona nesmělost a bojácnost, navíc zdaleka tak dobře nefunguje jeho spolupráce s Jimmym a vzájemné špičkování.
O ženských představitelkách pak ani netřeba dlouze hovořit. Ozova manželka Cynthia hraje ve filmu snad nejpodřadnější roli ze všech, takže se ani nedostane pořádně ke slovu, a Jimmyho přítelkyně Jill je naproti tomu k uzoufání dětinská (ostatně jako v prvním díle, ale tam to alespoň klapalo).
Zdali jste prostřednictvím výše popsaných řádků nabyli pocitu, že herecké výkony v tomto snímku stojí tak akorát za starou belu, pak věřte, že pravda je trošku jiná. Willisovi a Perrymu rozhodně nelze upřít snahu pozvednout tuto látku na vyšší úroveň, ale znáte to... Kde není dobrý scénář, tam ani smrt nebere (nebo to bylo jinak?). Na vině je jednoznačně režisér Howard Deutch a dvojice pisálků Mitchell Kapner a George Gallo.
Jestliže byl první Můj soused zabiják něčím výjimečný, bylo to právě tím, jak šikovně balancoval na hraně gangsterky a lehce ztřeštěné komedie. Pokračování je v tomto směru naprosto jiné, už nebalancuje a se stoprocentní zřejmostí se přiklání k žánru potrhlého filmového sitcomu. Samozřejmě, tohle by ani tak nešťastné nebylo, to by se však scénáristé museli nahecovat k výrazně lepšímu výsledku. Že ve filmu chybí humor výbušného charakteru, to není vzhledem k prvnímu dílu ničím překvapujícím, ale že v něm není ani jeden vtip, který by už nezazněl v jedničce, to je skoro již tragické (scény s opilým Willisem zde nepočítám, protože se ani tak nejedná o pokusy vyloudit na tváři diváka úsměv, jako spíše o pokusy pohřbít kult nepřemožitelného policisty Johna McClanea).
I když jsem se nedávno nechal slyšet, že na špatné snímky se píšou recenze nejlépe, v případě Mého souseda zabijáka 2 se mi přihodil pravý opak. U psaní tohoto článku jsem se neskutečně trápil a zřejmě tomu odpovídá i úroveň celého textu :-(. Omlouvám se, ale aniž bych se chtěl nějakým způsobem vykrucovat, zřejmě bude všechno zaviněné tím, jak hodně jsem si oblíbil původní film a jak velké zklamání jsem u dvojky zažil.
| Můj soused zabiják 2 (The Whole Ten Yards) | ||||||||||||||||
| ||||||||||||||||
Části seriálu: Můj soused zabiják
- Můj soused zabiják
- Můj soused zabiják 2 - Aneb jak se vraždí ambiciózní pokračování 🙁
