Na dotek - Tak trochu jiný romantický film.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Je snad­né psát recen­zi na titul, kde se horeč­ně vyprázd­ňu­jí zásob­ní­ky pis­to­lí, stej­ně tak je leh­ké roz­plý­vat se nad pro­pra­co­va­nos­tí ani­mo­va­ných pohá­dek a kri­ti­zo­vat něco, kde je špat­ně úpl­ně všech­no. Napsat ale člá­nek o fil­mu, kte­rý se nesna­ží zaujmout výpra­vou, efek­ty, ani čím­ko­liv jiným z komerč­ní­ho reper­toá­ru, je už výraz­ně pro­ble­ma­tič­těj­ší. Alespoň pro mě. Seskupit do odstav­ců ta nej­vhod­něj­ší slův­ka a sdě­lit jimi čte­ná­ři ale­spoň polo­vi­nu z toho, co by mělo být řeče­no, vystih­nout jimi sílu skry­tou v „oby­čej­ných“ citech a při­vá­bit divá­ka do kina… Ne, neboj­te se – nemám zvý­še­nou tep­lo­tu a ani se nesna­žím tím­to ubre­če­ným úvo­dem povzná­šet žánr fil­mo­vé kri­ti­ky na nebeskou úro­veň. Dost mož­ná je to mnou, momen­tál­ním roz­po­lo­že­ním v důsled­ku hod­not­né­ho fil­mo­vé­ho zážit­ku a sna­hou uči­nit tuto recen­zi dél­ko­vě úměr­nou kva­li­tě sním­ku.

Příběh fil­mu je jed­no­du­chý a kom­pli­ko­va­ný záro­veň (avšak ne ve smys­lu pocho­pi­tel­nos­ti, jako spí­še z pohle­du zamo­ta­nos­ti osu­dů ústřed­ních postav). Scénárista Patrick Marber se v něm zamě­řu­je na čty­ři růz­né oso­by a jejich živo­ty, kte­ré se mu poz­dě­ji poda­ří pro­plést v jed­nu vel­kou vánoč­ku.

Prvním z těch­to hrdi­nů je tři­ce­ti­le­tý Daniel, kte­rý se živí jako autor novi­no­vých nekro­lo­gů. Stejně jako mno­ho lidí na této pla­ne­tě, i on má svůj vel­ký sen. V uči­ně­ní prv­ní­ho krůč­ku vstříc úspěš­né spi­so­va­tel­ské drá­ze mu ale brá­ní vro­ze­ná sebe­kri­ti­ka a neschop­nost při­jít s něja­kým vhod­ným téma­tem. To se však jed­no­ho brz­ké­ho rána změ­ní. Daniel chvá­tá do prá­ce, když tu zra­kem zava­dí o pro­ti­jdou­cí mla­dou sleč­nu s krát­kým čer­ve­ným pře­li­vem na hla­vě (dru­há posta­va). Na pře­cho­du pro chod­ce se pak udá to, co oba hrdi­ny sve­de na tutéž kolej. Sympatická Alice neza­re­gis­tru­je čer­ve­né výstraž­né zna­me­ní a sra­zí ji auto. Jako prv­ní při­spě­chá na pomoc prá­vě Daniel a „sho­dou okol­nos­tí“ je to i on, kdo se poz­dě­ji posta­rá o její převoz/doprovod do nemoc­ni­ce. Tyhle okol­nos­ti obě posta­vy sblí­ží. Hodně sblí­ží.

V násled­ném stři­hu se divák pře­sou­vá o něko­lik měsí­ců dopře­du. Daniel má na svém kon­tě prv­ní kni­hu a zaři­zu­je si posled­ní for­ma­li­ty nut­né k její pub­li­ka­ci. Během foce­ní v ate­li­é­ru potká­vá krás­nou Annu (tře­tí hrdin­ka) a ihned se do ní zami­lu­je. Následuje odmít­nu­tí a poslé­ze i vystříz­li­vě­ní Danovy part­ner­ky Alice.

Po dal­ším stři­hu se stroj času roze­hří­vá podru­hé a divá­ci se v mži­ku oci­ta­jí o něko­lik týd­nů dále. Anně se poda­ří zor­ga­ni­zo­vat prv­ní vel­kou výsta­vu foto­gra­fií a u této udá­los­ti nechy­bí jak Daniel, tak ani Alice. V tom­to momen­tě nastá­vá dru­hý zlom. Na nobles­ně poja­té akci se Daniel odhod­lá­vá k plné ven­ti­la­ci svých niter­ních poci­tů a Anna začí­ná váhat. Tohoto oka­mži­ku si vší­má i její nový pří­tel Larry, ali­as der­ma­to­log Sultán (čtvr­tá posta­va). Oba vzta­hy (Alice&Dan a Anna&Larry) se toho veče­ra oci­ta­jí na vel­mi ten­kém ledě…

Je napros­to zřej­mé, že se tyto pomy­sl­né ledy jed­no­ho dne pro­lo­mí, a tak se vcel­ku logic­ky nabí­ze­jí dal­ší otáz­ky. Dá se Anna s Danem dohro­ma­dy? A co odvr­že­ní Alice a Larry? A jak dlou­ho to novým párům vydr­ží?

Otázek je mno­ho a desít­ky dal­ších při­bu­dou…

Na dotek není kla­sic­ký roman­tic­ký film (konec­kon­ců to píšou i na pla­ká­tu). Jeho hrdi­no­vé nepro­vá­dě­jí bláz­ni­vé věci, jsou to nor­mál­ní lidé z masa a kos­tí a ne všech­na jejich úsi­lí kon­čí kýže­ným happy-endem. Mike Nichols (Vlk) nato­čil mno­hem stříz­li­věj­ší sní­mek, než bývá u toho­to žán­ru zvy­kem. Těžko si tady odvo­dí­te konec po prv­ních dese­ti minu­tách a jen horko-těžko zde pohle­dá­te pasá­že, v nichž se posta­vy navzá­jem biču­jí zami­lo­va­ný­mi pohle­dy. Nicholsovi hrdi­no­vé se sice páru­jí (a to s rych­los­tí japon­ské­ho rych­lí­ku), ale vel­mi brzy i roz­chá­ze­jí. Prvotní zami­lo­va­nost je v tom­to sním­ku vykres­le­na jako znač­ně prcha­vá sub­stan­ce reál­né lás­ky.

Nejcharakterističtějším rysem sním­ku je jeho chlad­nost. Postavy pře­lé­tá­va­jí z jed­no­ho holub­ní­ku do dru­hé­ho, po chvil­ce z dru­hé­ho do prv­ní­ho a zase nao­pak. Režijní počin Mikea Nicholse nena­hlí­ží na lás­ku v jejím počát­ku (v jejím vrchol­ném obdo­bí), resp. se v těch­to oka­mži­cích pří­liš nepitvá. Výše nakous­nu­tý „pře­lé­ta­vý efekt“ tak není způ­so­ben krko­lomnou sna­hou scé­náris­ty udě­lat ze své­ho díla co nej­pro­ple­te­něj­ší prec­lík, ale zejmé­na záslu­hou sku­teč­nos­ti, že je děj fil­mu roz­vr­žen do šir­ší­ho časo­vé­ho pásma. Příběh tak ply­ne v neu­stá­lých časo­vých sko­cích, mezi nimiž se nalé­za­jí i čtyř­mě­síč­ní pro­pas­ti. Tyto díry ale nejsou beze­dné a divá­ko­vi je vždy pro­střed­nic­tvím dia­lo­gů řeče­no, co se v tom­to „vystři­že­ném“ obdo­bí ode­hrá­lo.

Nejnovější Nicholsův počin je sice chlad­ný jako sever­ní vítr, ale to roz­hod­ně nezna­me­ná, že by si neza­cho­vá­val nezbyt­nou lid­skou tvář. Jeho posta­vy nemlu­ví jako z čítan­ky, neli­nou se jim z úst ty nej­ro­man­tič­těj­ší lichot­ky a mís­to toho se nezdrá­ha­jí hla­si­té kon­ver­za­ce na téma orgas­mu s jiným mužem/ženou, sexu­ál­ních prak­tik na pohov­ce atd. Dialogy jsou po vět­ši­nu času solid­ní a jen výji­meč­ně zabře­dá­va­jí do extrém­ních poloh. K cel­ko­vé kva­li­tě při­spí­va­jí i výko­ny herec­kých před­sta­vi­te­lů (nomi­na­ce na Zlaté gló­by a Oscary neby­ly vycu­ca­né z prs­tu). Ve svých recen­zích je čas­to­krát opo­mí­jím, ale tady si nemo­hu odpus­tit vyzdvih­nu­tí něko­li­ka kon­krét­ních jmen. Zatímco Jude Law odvá­dí svůj tra­dič­ní stan­dard (ti, co jej vidě­li v Návratu do Cold Mountain nebo v Road to Perdition, nemo­hou být pře­kva­pe­ni), Natalie Portmanová je kapi­to­lou sama pro sebe. Nejenže se na ni hez­ky kou­ká (hlav­ně ve scé­ně ve striptý­zo­vém klu­bu), ale i její pro­jev nelze hod­no­tit nijak jinak než klad­ně. Navíc… role Alice sedí Natalii ješ­tě z jed­no­ho důvo­du – hra­je zde totiž typo­vě podob­nou dív­ku jako v Leonovi. Ať už mám na mys­li onu naiv­nost mlá­dí, pře­hna­nou důvě­ru, nevy­po­či­ta­tel­né jed­ná­ní či samot­ný vla­so­vý sestřih…

A pak je tu Clive Owen, pro našin­ce mož­ná nepří­liš zná­má holly­wo­od­ská per­so­na, a jeho tvrďác­ký, mís­ty nechtě­ně komic­ký, ale před­ně vychyt­ra­lý dok­tůrek Larry. Troufám si říci, že sym­pa­tie vět­ši­ny divá­ků zakot­ví prá­vě u něj. Jeho cha­risma je veli­ké a úspěš­ně pře­bí­jí jak vel­ký kukuč Jude Lawa, tak i topor­né herec­tví Julie Robertsové.

Ano - Na dotek je jed­ním z nej­lep­ších fil­mů, jaké jsem v posled­ní době viděl. Je to sní­mek na jed­nu stra­nu krás­ný a na dru­hou znač­ně nepří­jem­ný. Je těž­ké jej sle­do­vat. Divák s hrdi­ny sou­cí­tí, jin­dy jim nepře­je a při­tom sám ana­ly­zu­je sám sebe a stej­ně tak všech­ny své činy v minu­los­ti napácha­né (ale­spoň můj pří­pad). Na dotek je vel­mi sil­ná stu­die part­ner­ských vzta­hů a nepo­u­či­tel­ných lidí, kte­ří mají potře­bu ubli­žo­vat jiným a při­tom i sami sobě. Je to smut­né, avšak jako vystři­že­né z reál­né­ho živo­ta.

Čtyřiasedmdesátiletý Mike Nichols se vysmek­nul z řetězů a už po něko­li­ká­té potvr­dil, že jako reži­sé­ro­vi mu může být svě­ře­na jaká­ko­li lát­ka a on ji umně pře­ta­ví v mate­ri­ál, u nějž se divák ani na minut­ku nenu­dí. Na dotek je homo­gen­ní v celé své dél­ce, a i když je to mís­ty zby­teč­ně při­ta­že­né za vla­sy a jin­de až oka­tě zahra­né na náho­du, cel­ko­vá for­ma vítě­zí s něko­li­ka­ki­lo­me­t­ro­vým násko­kem.

Mírné dile­ma mi nastá­vá v sou­vis­los­ti s tím, komu je vhod­né film dopo­ru­čit. Máte-li rádi nezá­vis­lou tvor­bu a jste-li pra­vi­del­ný­mi návštěv­ní­ky Filmového klu­bu na ČT2, pak bys­te měli být spo­ko­je­ni (záměr­ně píšu jen „měli“). To samé pla­tí i pro ty, kte­ří jsou již zne­chu­ce­ni tím ste­re­o­typ­ním sché­ma­tem v běž­ných roman­tic­kých sla­ďá­cích. Těžko však mohu tvr­dit, že tihle či oni divá­ci budou spo­ko­je­ni urči­tě. Na dotek je znač­ně spe­ci­fic­ký – v jeho pří­pa­dě nezá­le­ží na tom, na co nej­ra­dě­ji kou­ká­te, jako spí­še na tom, jaký je váš pohled na lás­ku a všech­no s ní spja­té. Je to zkrát­ka film, kte­rý vyža­du­je oso­bi­těj­ší pří­stup.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře