Je snadné psát recenzi na titul, kde se horečně vyprázdňují zásobníky pistolí, stejně tak je lehké rozplývat se nad propracovaností animovaných pohádek a kritizovat něco, kde je špatně úplně všechno. Napsat ale článek o filmu, který se nesnaží zaujmout výpravou, efekty, ani čímkoliv jiným z komerčního repertoáru, je už výrazně problematičtější. Alespoň pro mě. Seskupit do odstavců ta nejvhodnější slůvka a sdělit jimi čtenáři alespoň polovinu z toho, co by mělo být řečeno, vystihnout jimi sílu skrytou v „obyčejných“ citech a přivábit diváka do kina… Ne, nebojte se – nemám zvýšenou teplotu a ani se nesnažím tímto ubrečeným úvodem povznášet žánr filmové kritiky na nebeskou úroveň. Dost možná je to mnou, momentálním rozpoložením v důsledku hodnotného filmového zážitku a snahou učinit tuto recenzi délkově úměrnou kvalitě snímku.
Příběh filmu je jednoduchý a komplikovaný zároveň (avšak ne ve smyslu pochopitelnosti, jako spíše z pohledu zamotanosti osudů ústředních postav). Scénárista Patrick Marber se v něm zaměřuje na čtyři různé osoby a jejich životy, které se mu později podaří proplést v jednu velkou vánočku.
Prvním z těchto hrdinů je třicetiletý Daniel, který se živí jako autor novinových nekrologů. Stejně jako mnoho lidí na této planetě, i on má svůj velký sen. V učinění prvního krůčku vstříc úspěšné spisovatelské dráze mu ale brání vrozená sebekritika a neschopnost přijít s nějakým vhodným tématem. To se však jednoho brzkého rána změní. Daniel chvátá do práce, když tu zrakem zavadí o protijdoucí mladou slečnu s krátkým červeným přelivem na hlavě (druhá postava). Na přechodu pro chodce se pak udá to, co oba hrdiny svede na tutéž kolej. Sympatická Alice nezaregistruje červené výstražné znamení a srazí ji auto. Jako první přispěchá na pomoc právě Daniel a „shodou okolností“ je to i on, kdo se později postará o její převoz/doprovod do nemocnice. Tyhle okolnosti obě postavy sblíží. Hodně sblíží.
V následném střihu se divák přesouvá o několik měsíců dopředu. Daniel má na svém kontě první knihu a zařizuje si poslední formality nutné k její publikaci. Během focení v ateliéru potkává krásnou Annu (třetí hrdinka) a ihned se do ní zamiluje. Následuje odmítnutí a posléze i vystřízlivění Danovy partnerky Alice.
Po dalším střihu se stroj času rozehřívá podruhé a diváci se v mžiku ocitají o několik týdnů dále. Anně se podaří zorganizovat první velkou výstavu fotografií a u této události nechybí jak Daniel, tak ani Alice. V tomto momentě nastává druhý zlom. Na noblesně pojaté akci se Daniel odhodlává k plné ventilaci svých niterních pocitů a Anna začíná váhat. Tohoto okamžiku si všímá i její nový přítel Larry, alias dermatolog Sultán (čtvrtá postava). Oba vztahy (Alice&Dan a Anna&Larry) se toho večera ocitají na velmi tenkém ledě…
Je naprosto zřejmé, že se tyto pomyslné ledy jednoho dne prolomí, a tak se vcelku logicky nabízejí další otázky. Dá se Anna s Danem dohromady? A co odvržení Alice a Larry? A jak dlouho to novým párům vydrží?
Otázek je mnoho a desítky dalších přibudou…
Na dotek není klasický romantický film (koneckonců to píšou i na plakátu). Jeho hrdinové neprovádějí bláznivé věci, jsou to normální lidé z masa a kostí a ne všechna jejich úsilí končí kýženým happy-endem. Mike Nichols (Vlk) natočil mnohem střízlivější snímek, než bývá u tohoto žánru zvykem. Těžko si tady odvodíte konec po prvních deseti minutách a jen horko-těžko zde pohledáte pasáže, v nichž se postavy navzájem bičují zamilovanými pohledy. Nicholsovi hrdinové se sice párují (a to s rychlostí japonského rychlíku), ale velmi brzy i rozcházejí. Prvotní zamilovanost je v tomto snímku vykreslena jako značně prchavá substance reálné lásky.
Nejcharakterističtějším rysem snímku je jeho chladnost. Postavy přelétávají z jednoho holubníku do druhého, po chvilce z druhého do prvního a zase naopak. Režijní počin Mikea Nicholse nenahlíží na lásku v jejím počátku (v jejím vrcholném období), resp. se v těchto okamžicích příliš nepitvá. Výše nakousnutý „přelétavý efekt“ tak není způsoben krkolomnou snahou scénáristy udělat ze svého díla co nejpropletenější preclík, ale zejména zásluhou skutečnosti, že je děj filmu rozvržen do širšího časového pásma. Příběh tak plyne v neustálých časových skocích, mezi nimiž se nalézají i čtyřměsíční propasti. Tyto díry ale nejsou bezedné a divákovi je vždy prostřednictvím dialogů řečeno, co se v tomto „vystřiženém“ období odehrálo.
Nejnovější Nicholsův počin je sice chladný jako severní vítr, ale to rozhodně neznamená, že by si nezachovával nezbytnou lidskou tvář. Jeho postavy nemluví jako z čítanky, nelinou se jim z úst ty nejromantičtější lichotky a místo toho se nezdráhají hlasité konverzace na téma orgasmu s jiným mužem/ženou, sexuálních praktik na pohovce atd. Dialogy jsou po většinu času solidní a jen výjimečně zabředávají do extrémních poloh. K celkové kvalitě přispívají i výkony hereckých představitelů (nominace na Zlaté glóby a Oscary nebyly vycucané z prstu). Ve svých recenzích je častokrát opomíjím, ale tady si nemohu odpustit vyzdvihnutí několika konkrétních jmen. Zatímco Jude Law odvádí svůj tradiční standard (ti, co jej viděli v Návratu do Cold Mountain nebo v Road to Perdition, nemohou být překvapeni), Natalie Portmanová je kapitolou sama pro sebe. Nejenže se na ni hezky kouká (hlavně ve scéně ve striptýzovém klubu), ale i její projev nelze hodnotit nijak jinak než kladně. Navíc… role Alice sedí Natalii ještě z jednoho důvodu – hraje zde totiž typově podobnou dívku jako v Leonovi. Ať už mám na mysli onu naivnost mládí, přehnanou důvěru, nevypočitatelné jednání či samotný vlasový sestřih…
A pak je tu Clive Owen, pro našince možná nepříliš známá hollywoodská persona, a jeho tvrďácký, místy nechtěně komický, ale předně vychytralý doktůrek Larry. Troufám si říci, že sympatie většiny diváků zakotví právě u něj. Jeho charisma je veliké a úspěšně přebíjí jak velký kukuč Jude Lawa, tak i toporné herectví Julie Robertsové.
Ano - Na dotek je jedním z nejlepších filmů, jaké jsem v poslední době viděl. Je to snímek na jednu stranu krásný a na druhou značně nepříjemný. Je těžké jej sledovat. Divák s hrdiny soucítí, jindy jim nepřeje a přitom sám analyzuje sám sebe a stejně tak všechny své činy v minulosti napáchané (alespoň můj případ). Na dotek je velmi silná studie partnerských vztahů a nepoučitelných lidí, kteří mají potřebu ubližovat jiným a přitom i sami sobě. Je to smutné, avšak jako vystřižené z reálného života.
Čtyřiasedmdesátiletý Mike Nichols se vysmeknul z řetězů a už po několikáté potvrdil, že jako režisérovi mu může být svěřena jakákoli látka a on ji umně přetaví v materiál, u nějž se divák ani na minutku nenudí. Na dotek je homogenní v celé své délce, a i když je to místy zbytečně přitažené za vlasy a jinde až okatě zahrané na náhodu, celková forma vítězí s několikakilometrovým náskokem.
Mírné dilema mi nastává v souvislosti s tím, komu je vhodné film doporučit. Máte-li rádi nezávislou tvorbu a jste-li pravidelnými návštěvníky Filmového klubu na ČT2, pak byste měli být spokojeni (záměrně píšu jen „měli“). To samé platí i pro ty, kteří jsou již znechuceni tím stereotypním schématem v běžných romantických slaďácích. Těžko však mohu tvrdit, že tihle či oni diváci budou spokojeni určitě. Na dotek je značně specifický – v jeho případě nezáleží na tom, na co nejraději koukáte, jako spíše na tom, jaký je váš pohled na lásku a všechno s ní spjaté. Je to zkrátka film, který vyžaduje osobitější přístup.
