Návrat do Cold Mountain - Opravdu skvělý film!

Stručný nástin pří­bě­hu a prv­ní půl­ho­di­na fil­mu se při­tom tvá­ří stej­ně tuc­to­vě jako zmí­ně­ný reklam­ní pla­kát. Vracíme se na Západ do nelí­tost­ných dob, kdy zuří vál­ka Severu pro­ti Jihu, a po krát­ké dez­o­ri­en­ta­ci způ­so­be­né časo­vým sko­kem a dese­ti­mi­nu­to­vým hle­dá­ním správ­né­ho seda­dla v kině zjiš­ťu­je­me, že se poně­kud netra­dič­ně oci­tá­me prá­vě na stra­ně Jihu. Hlavní hrdi­na W. P. Inman (Jude Law) dosta­ne během vál­ky dopis od své milen­ky Ady, kte­rá jej pro­sí, aby se k ní vrá­til zpát­ky. Inman se tedy roz­hod­ne zběh­nout, ačko­li mu za to hro­zí trest smr­ti, a vydá­vá se zpát­ky do ves­ni­ce Cold Mountain, kde se s dív­kou popr­vé setkal a kde na něj Ada (zatím) stá­le věr­ně čeká.

Jude Lawa budu mít asi už navždy zafi­xo­va­né­ho jako mecha­no­i­da ze Spielbergovy sci-fi pohád­ky A.I. - Umělá inte­li­gen­ce. (Byl to tako­vý ten robot, co měl vla­sy sle­pe­né jak Igráček a jak pokaž­dé škub­nul hla­vou a zača­la se mu z krku linout hud­ba.) Od dob Umělé inte­li­gen­ce Law znač­ně změ­nil vizáž, tak­že nyní spíš než plas­ti­ko­vé­ho paná­ka při­po­mí­ná Obi-Wana Kenobiho z dru­hé epi­zo­dy Hvězdných válek.

Zmíněná milen­ka (nesmír­ně šar­mant­ní Nicole Kidmanová) se mezi­tím potý­ká se spous­tou vlast­ních pro­blé­mů. Do její­ho živo­ta naštěs­tí zasáh­ne tře­tí výrazná tvář fil­mu, jed­no­du­chá a rázná ves­nic­ká dív­ka Ruby v podá­ní Renée Zellwegerové, hereč­ky, jež se nej­pr­ve nesmě­le svě­řo­va­la Deníku Bridget Jonesové a pak si pro­zpí­va­la ces­tu pod září­cí neo­ny samot­né­ho Chicaga. Za oso­bi­tost a umě­ní, s jakým v Návratu do Cold Mountain ztvár­ni­la svou úlo­hu, zís­ka­la Zellwegerová Oscara za ved­lej­ší žen­skou roli, a dluž­no dodat, že sku­teč­ně po prá­vu.

Herecké obsa­ze­ní je tedy vskut­ku hvězd­né, ovšem zná­mí a dob­ří her­ci nejsou zda­le­ka všech­no, jak doka­zu­jí nedáv­né ubo­hé sláta­ni­ny typu Láska nebeská či Poslední samu­raj. Minimálně stej­ně důle­ži­tý je též scé­nář. A ten je v pří­pa­dě Návratu do Cold Mountain stej­ně kva­lit­ní jako her­ci. Jako námět fil­ma­řům poslou­ži­la stej­no­jmen­ná romá­no­vá před­lo­ha od spi­so­va­te­le Charlese Fraziera. Poslední dobou mi vůbec při­pa­dá, že to nej­kva­lit­něj­ší ze sou­čas­né fil­mo­vé pro­duk­ce sto­jí na něja­ké kni­ze - viz Master and Commander nebo Pán prs­te­nů… ane­bo Želary, dodá­vám, pro­to­že jsem patri­ot. (Ale abychom byli spra­ved­li­ví, jin­dy to se zfil­mo­va­ný­mi romá­ny zas až tako­vá slá­va není, jak nám lítos­ti­vě a sebe­kri­tic­ky při­po­mí­na­jí Čtyři pír­ka - zkouš­ka cti nebo Výplata.)

Návrat do Cold Mountain uka­zu­je celou šká­lu vše­mož­ných lid­ských cha­rak­te­rů - od těch zása­do­vých, čest­ných a sta­teč­ných přes ty oprav­du kru­té, suro­vé a nelí­tost­né. Předvádí lid­skou duši v jejích nej­ušlech­ti­lej­ších podo­bách, ale také ve zpo­tvo­ře­ných, vál­kou zmr­za­če­ných paro­di­ích na cha­rak­ter. Lidská nátu­ra se tu zje­vu­je v celé své naho­tě, kte­rá je občas sku­teč­ně nád­her­ná a dechbe­rou­cí, ale jin­dy veli­ce nemi­lá a nepo­cho­pi­tel­ně sobec­ká. Nepřítomnost jakých­ko­li zástě­rek a nulo­vá sna­ha o zmír­ňo­vá­ní bru­tál­ních obscén­nos­tí, jakých je někdy člo­věk scho­pen, je záro­veň důvo­dem, proč je sní­mek pří­stup­ný až od pat­nác­ti let. Ale na dru­hou stra­nu, jak dou­fám z před­cho­zích řádek vyply­nu­lo, se roz­hod­ně nejed­ná o samo­ú­čel­né nási­lí, nýbrž o tako­vou son­du. O son­du do nás samot­ných...

Film však není jen váleč­ným dra­ma­tem o lás­ce a kru­tos­ti - je čím­si mno­hem vět­ším, čím­si, co nedo­ká­žu dost přes­ně popsat slo­vy. Když jsem se nad sním­kem zpět­ně zamýš­lel, nedo­ká­zal jsem přes­ně říci, čím kon­krét­ně na mě tak sil­ně zapů­so­bil - zřej­mě vším dohro­ma­dy a záro­veň kaž­dým prv­kem zvlášť. Širokým spek­trem moti­vů. Hloubkou postav i scén. Geniální eska­la­cí emo­cí. Zdařilým hudeb­ním (a pís­nič­ko­vým) dopro­vo­dem. A záro­veň také humo­rem. Sice tu zda­le­ka není tolik legra­ce, aby se z fil­mu sta­la kome­die, ale pár oprav­du vyda­ře­ných komic­kých situ­a­cí se tu najde. Při jed­né z nich, jež zahr­no­va­la nepří­liš boha­boj­né­ho fará­ře, pilu na dře­vo a zácpu, jsem se smí­chem doslo­va zhrou­til z křes­la na pod­la­hu. (Což se mi napo­sle­dy sta­lo při výteč­né scé­ně se žraloky-vegetariány v ani­má­ku Hledá se Nemo.)

Dle mého názo­ru je Návrat do Cold Mountain snad nej­lep­ším fil­mem od pod­zi­mu 2002, kdy do kin zaví­tal Minority Report. A vzhle­dem k tomu, že ten­to­krát nejde o sci-fi, tako­vá pochva­la ode mne sku­teč­ně něco zna­me­ná. Řečeno struč­ně a jas­ně - pro­švih­nout tenhle film by byla chy­ba, kte­ré bys­te moh­li do smr­ti lito­vat.

---

Photo © 2003 Miramax films

---