Návštěva žurnalisty Dana Jolina u Terryho Gilliama
Filmy Terryho Gilliama bývají velmi osobité. Vizionářský fantasta stojí za mnoha diváky i kritiky oceňovanými filmy, jako jsou Brazil (1985) či Král rybář (1991).
Sedmasedmdesátiletý Terry Gilliam žije v severním Londýně. Jeho útočiště se nachází v nejvyšším patře jeho domova a je z velké většiny doslova zavalené knihami. A mezi tím vším se nacházejí střípky Gilliamovy historie. „Maggie, moje žena, to nenávidí,“ říká mi napůl omluvně Gilliam poté, co jsem jsem ho jedno odpoledne koncem dubna na jeho pozvání navštívil. „Mám tu strašně sraček.“
To není úplně slovo, které by většina lidí v oficiálním rozhovoru použila. V Gilliamově „doupěti“ se cítíte jako v relikviáři kouzelných artefaktů nebo zvláštním světě divů. Vedle sebe tu vidíte starověkou řeckou helmici, kterou měl v roce 1981 ve filmu Zloději času Sean Connery jako král Agamemnon či miniaturní model okřídleného andělského brnění, které měl ve filmu Brazil na sobě Jonathan Pryce. Nejpozoruhodnější je trojhlavé opeřené monstrum, na kterém seděl Robin Williams v nesmírně extravagantním Dobrodružství Barona Prášila (1988).
Jestli panuje všeobecný názor, že Terry Gilliam při natáčení svých filmů nic nepovažuje za nemožné, tak veškeré své hranice posunul houževnatostí, kterou věnoval svému nejnovějšímu a pravděpodobně nejočekávanějšímu filmu. Cesta tohoto filmu začala před téměř 29 lety. Natáčení začalo v roce 2000 s Johnnym Deppem jako hlavní hereckou hvězdou, jen aby produkce bojovala s povodněmi a nemocemi a natáčení po 6 dnech ukončila (s dokumentaristy na place, díky nimž vznikl fascinující dokument o natáčení filmu s názvem Ztracen v La Mancha). Dalších 8 let Gilliamovi trvalo, aby získal zpět práva. A dalších nekonečných 8 let trvala cesta filmu než padla první klapka. Nyní je film konečně hotový – ve velmi odlišné podobě než jeho tvůrce původně zamýšlel – a představí se jako závěrečný film na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.
Seděli jsme s Gilliamem u stolu (samozřejmě topícího se pod horami knih), když jsem spatřil fotografii. Je na ní Gilliam ve Španělsku. Na hlavě má otlučený klobouk, ten, který měl při prvním pokusu o natočení Muže, který zabil Dona Quijota a diváci si ho mohli všimnout v dokumentu Ztracen v La Mancha. Ale z téhle fotky je patrné, že byla pořízena nedávno. Ve skutečnosti zhruba před rokem. Na fotce se Gilliam usmívá a stojí vedle provizorní dřevěné cedule, na které jsou barvou vyvedená dvě slova: „Quixote Vive“.
„Quijote žije“.
Dlouhé a složité zrození Muže, který zabil Dona Quijota začalo v roce 1989, brzy potom, kdy Terry Gilliam dokončil Dobrodružství Barona Prášila. Poté, co na plátna kin přinesl neuvěřitelné dobrodružství jednoho z největších lhářů světa, ocitl se v jeho rukou jeden z největších literárním fantastů: Don Quijote de La Mancha Miguela de Cervantese, který poprvé zaútočil na větrné mlýny ze stránek slavného románu v roce 1605 za trpělivé podpory věrného Sancha Panzy.
„Quijote je člověk, který nevidí svět, jako ostatní lidé,“ říká Gilliam. „Je uvězněn v rytířství, je produktem knih, které čte a je to člověk, který objevuje realitu, přestože stále zakopává a padá. Přišlo mi to jako příběh, který bych měl vyprávět.“
Gilliam zavolal výkonnému producentovi Jakeovi Ebertsovi – „fantastickej chlap“ – a řekl mu: „Dvě jména: Quijote a Gilliam“. A pak řekl: „20 milionů dolarů“, jeho předpokládaný rozpočet. Eberts odpověděl: „Hotovo. Máš je.“ Takže Gilliam si řekl, že teď má smysl, aby si skutečně přečetl román, který navrhnul zfilmovat.
„Jakmile jsem se do toho začetl, uvědomil jsem si, jak je nemyslitelné tohle točit,“ směje se Gilliam. Ale nedal se zastrašit. A tak začal dlouhý proces adaptace předlohy. Na první verzi scénáře spolupracoval s Charlesem McKeownem, se kterým pracoval na filmu Brazil. „První verze byla v podstatě o bandě starých lidí v nějaké španělské vesničce, kteří posedávali v kavárně a mluvili o životě: Kdybych já byl udělal tohle,… Kdybych byl tohle nedělal,… A chlápek Quijote se rozhodl, že nebude ten, kdo jen říká: Kdybych jen… Tohle byl poslední výkřik. Doslova. Protože po Baronu Prášilovi jsem se cítil totálně vyčerpaný. Říkal jsem si: Jsem starej. Je po všem. Můj poslední výkřik!“
Poté, jak dodává Gilliam, „jsme celý tenhle pokus prostě vyhodili“. Do „posledního výkřiku“ bylo velmi daleko. Od roku 1998 začal pracovat s novým spoluautorem, Tonym Grisonim, se kterým pracoval na filmech Strach a hnus v Las Vegas, Kletba bratří Grimmů a Krajina přílivu.
Spolu přepsali celý příběh, díky čemuž nový hlavní hrdina – reklamní agent Toby – cestuje zpět v čase do počátku 17. století na španělský dvůr ve stylu krále Artuše, kde se stává skutečným Sanchou „skutečného“ Quijota. Tohle byla Johnnyho verze, jak ji nazývá Gilliam a myslí tím Deppa, který si zahrál Tobbyho /Sancha Panzu spolu s francouzským hercem Jeanem Rochefortem jako Quijotem. Natáčení začalo koncem září roku 2000 v Bardenas Reales de Navarra, asi 4 hodiny severně od Madridu a stalo se velmi známou a ještě lépe zdokumentovanou katastrofou.
Na konci dokumentu Ztracen v La Mancha, režírovaném Keithem Fultonem a Louisem Pepem, zjevně vyčerpaný Gilliam říká: „Není lepší se na to vykašlat?“ A o šestnáct let později se musíte ptát: Proč se na to nevykašlal? Co je na tom příběhu tak zvláštního, že ho tak pohltil?
„Nevím. Prostě je to jedna z těch zvlášních věcí. Jako láska,“ směje se Gilliam. „Vlastně je to horší než láska, protože si nepamatuju, že bych na téhle cestě zažil nějak moc zábavných momentů. Myslím, že to, co mě ve skutečnosti pohánělo, bylo, když mi všichni rozumní lidé říkali: Prostě to vzdej. Nechci být rozumný a když chcete natočit Quijota, tak jak byste vůbec mohli být rozumní? Je to prosté. Já jsem Quijote.“
Gilliam poukazuje na to, že čím víc s Grisonim o svém Quijotovi přemýšleli, tím víc se z toho stával autobiografický film. Takže Muž, který zabil Dona Quijota 2018, změnil Tobyho (nyní ztvárněn Adamem Driverem) ve filmového tvůrce, který před 10 lety sklidil úspěch se svým studentským filmem, což nebyl tak úplně lístek do Hollywoodu, i když si to Toby myslel. Teď, o 10 let později je z Tobyho vyčerpaný, přepracovaný reklamní režisér, který stále ve svých reklamách využívá scény a postavy z Cervantesova románu.
Ale po návratu do La Mancha, kde svůj studentský film natočil, Toby zjišťuje, že na lidi, které do svého filmu obsadil jako herce, to mělo negativní vliv. Sny, kdysi nevinné dcery majitele baru (ztvárněna portugalskou herečkou Joanou Ribeiro), o slávě a bohatství, se změnily v noční můru. A starý výrobce obuvi Javier (Jonathan Pryce), kterého tehdy obsadil do role Dona Quijota, žije v klamu a iluzi, že Quijotem opravdu je. Takže Tobyho považuje za Sancha Panzu a vtahuje ho na cestu vzdalující se od reality, která může vést k sebeobjevení nebo sebezničení.
Úprava scénáře učinila film realističtější, zároveň to ulehčilo dodržet rozpočet a podle Gilliama se film stal také zajímavější. Quijote je nyní chlápek, jehož mozek je zapálený spíš do filmů než do rytířské literatury – „což se nám zdálo jako lepší nápad, protože filmy jsou nové knihy o rytířství“. A Toby je nyní „chlápkem, který natočil film, býval čistým snílkem, který miloval umění, ale stal se člověkem, kterého zničil úspěch a který svůj talent utopil v reklamách“.
Ne, že by si o sobě Gilliam myslel, že ho úspěch zničil, „ale rozumím všem lidem, které ano a rozumím všem pokušením, která nás obklopují.“ Tobyho vliv na malou španělskou vesnici přirovnává k vlastním vzpomínkám, když v roce 1975 natáčel film Monty Python a Svatý Grál ve Skotsku, když se stal součástí šestičlenné partičky, která v té době měnila svět. „Když přijedou filmaři z Londýna, prostě obrátí lidem životy vzhůru nohama. A Toby – Quijote ho provází celý život. Natočil film o Quijotovi, točí reklamy s Quijotem. Je jako já: závislý na Quijotovi.“
Během uplynulých 18 let, od krachu natáčení v roce 2000, prošel příběh i postavy Quijota a Tobyho / Sancho Panzy mnoha reinkarnacemi. V roce 2005 byl pro roli Quijota zvažován Gerard Deparieu, v roce 2008 se uvažovalo o obsazení Gilliamova přítele Michaela Palina, přičemž role Tobyho byla stále určena pro Johnnyho Deppa.
Ke kompletní změně v uvažovaném obsazení došlo v roce 2010, kdy měly být hlavní role svěřeny Robertu Duvallovi a Ewanu McGregorovi… tedy než se zjistilo, že nejsou pro realizaci dostatečné finanční prostředky.
O čtyři roky později byl do role Quijota ohlášen John Hurt a do role Tobyho měla být obsazená v té době stoupající herecká hvězda Jack O’Connell. V září 2015 byla Johnu Hurtovi diagnostikována rakovina a produkce filmu byla opět zastavena. John Hurt zemřel o čtyři měsíce později.
V květnu 2016 Terry Gilliam a producenti – včetně producentky Amy Gilliam, Terryho nejstarší dcery – oznámili plánovanou realizaci filmu s novým obsazením: Adam Driver jako Toby a Michael Palin jako Quijote. Začátek natáčení byl stanoven na říjen 2016.
Kvůli neshodám s portugalským producentem Paulem Brancem došlo opět ke zpoždění a koncem září 2016 Branco definitivně od filmu odstoupil. Bohužel Michael Palin již také nebyl schopen déle čekat.
Když bylo konečně stanoveno spuštění natáčení na březen 2017, Gilliam do role Quijota obsadil hlavního hrdinu ze svého mistrovského díla, Brazil: Quijotem se stal Jonathan Pryce.
„Jonathan se mě víc než 15 let snažil přesvědčit, abych mu svěřil roli Quijota,“ odhaluje Gilliam. „Bylo to skoro trapné! Vždycky vypadal jinak, než jsem potřeboval, byl příliš mladý, málo hubený a já měl vždy v hlavě ilustrace Gustave Dorého. Takže tohle byl pro mě vždy problém. Vlastně to bylo vždycky tak, že Jonathan měl celou dobu obrovský zájem tuhle roli hrát a když odpadl Paulo Branco a Mike Palin už nemohl déle čekat, tak se ukázalo, že Jonathan čeká stále. V té době hrál ve West Endu v divadelní hře The Caretaker. Šel jsem se na něj podívat a byl v tom kurevsky dobrý. Vypadal skvěle, zhubnul a já si najednou říkal: Sakra, možná jsem to podělal.“
Gilliam nemohl být z nového představitele Quijota nadšenější. „Nedovedu si představit nikoho, kdo by ho zahrál tak dobře. Je to úžasné. Stále jsem Jonathana chválil, jak hraje všechny shakespearovské postavy v jedné osobě. Je fantastický a čišela z něj radost. A spolupráce Jonathana s Adamem (Driver) byla brilantní. Nakonec tu roli dostal ten pravej.“
Adama Drivera oslovila Amy Gilliam, která navrhla otci, aby se s ním setkal. „Když jsem se s Adamem potkal, ihned mi vyskočilo v hlavě: To je ten chlap, kterého jsem hledal! Byl jeden z těch zvláštních lidí. Mám tím na mysli, že Jack O’Connell by Tobyho ztvárnil určitým způsobem. Toby Ewana McGregora by byl jiný. Ale když jsem se setkal s Adamem, nevím, co to kurva bylo, ale pomyslel jsem si: Tohle je ten chlap! Viděl jsem ho jen ve Star Wars (Síla se probouzí), což nebyl pro roli Tobyho zrovna dobrý začátek a on byl naprosto odlišný od toho, co jsem myslel, že chci. Ale bum! Prostě se mi líbil. A taky pomohlo, že byl nadšený. Mám rád, když je někdo pro něco nadšený!“
Obsazení zbytku klíčových rolí, včetně Stellana Skarsgaarda do role Tobyho šéfa a Olgy Kurylenko do role šéfovy manželky Jacqui (s níž má Toby poměr), „bylo velmi rychlé“, říká Gilliam.
Stejně rychle vzniklo španělské obsazení, včetně Óscara Jaenada jako záhadného cikána a Sergi Lópeze jako farmáře. Role trpící Angelicy připadla Joaně Ribeiro. Tu Gilliamovi navrhnul portugalský castingový režisér. „Šel jsem s ní na kávu a bylo to podobné jako, když jsem se setkal s Adamem. Našel jsem ji. Hotovo.“
Než Gilliam spustil kamery (s kameramanem Nicolou Pecorinim, který se ke Quijotovi vrátil po 17 letech a s humorným nadhledem si do titulků v tomto filmu dal prostřední jméno „Sancho“), již věděl, že lokace pro natáční filmu našel ve Španělsku, Portugalsku a na ostrově Fuerteventura. Vyhlédl si je rok předtím.
Na rozdíl od prvního natáčení mohl Gilliam říct: „Příroda nás nezabila. Mohla. Mohlo se to opět stát, ale nestalo. Ale… Bylo to těžké. Jsem frustrovaný, protože proč to celé proboha muselo být takhle? Mluvili jsme o tom. Takové jako teď to přece mělo být už před lety. I když jsem byl frustrovaný, snažil jsem se, abych působil odpočatě, zábavně a vysmátě. I to je část mé práce.“
Pro hlavní dva herce nebylo natáčení tou nejsnazší zkušeností. Adam Driver byl zpočátku pod tlakem, cítil vůči režisérovi, který se několik desetiletí snaží realizovat svou vizi, obrovskou zodpovědnost. „Adam odváděl perfektní práci, ale byl pod velkým tlakem,“ říká Gilliam. „Řekl mi: Už 27 let se to snažíš natočit a fakt cítím zodpovědnost. Strašně moc Tě nechci zklamat. Ze začátku byl svázaný a přehnaně sebekritický. Chvíli mu trvalo než si v roli začal užívat. Ale to rozhodně není kritika jeho směrem, protože odváděl perfektní práci.“
Gilliam měl pocit, že Adam Driver absorboval do svého výkonu i část Gilliamovy povahy: „Myslím, že to je nejvíc vidět, když říká – kurva! To jsem celý já. A taky některé výbuchy. To má taky ze mě!“
Jonathan Pryce se mezitím musel potýkat se zvládnutím jízdy na koni a s hodně fyzicky náročnými akčními scénami v těžké Quijotově zbroji (oblékal stejný kostým, který měl při natáčení Rochefort v roce 2000). Navíc na natáčení dorazil se zabandážovaným kolenem, protože nedávno před natáčením absolvoval operaci nohy. Ale netrvalo to dlouho a Pryce byl brzo nabitý hrdinským duchem Cervantesova nezlomného bojovníka.
„Zpočátku, když jsme ho posadili na koně, jsme s ním všichni zacházeli opatrně, jak když vedete malého chlapce na oslíkovi,“ říká Gilliam. „Snažili jsme se ho šetřit, protože nebyl po fyzické stránce v pořádku. A pak přišel natáčecí den, kdy má poprvé bojovat s větrným mlýnem. Musel jet po úzké cestě, udělat ostrou otočku a bum! Nejdřív Jonathan řekl, že tohle udělat nemůže. Tak jsme použili kaskadéra. Ale nefungovalo to. Bylo poznat, že to není Jonathan. A pak… Jonathan to zvládnul. Vyjíždí na ten kopec v plném cvalu, brilantně se otočí a řve. Prostě tanec! Všichni jsme vstali a tleskali. Jakmile se do herce vlije adrenalin z postavy, kterou hraje, dokáže cokoliv. Právě tohle bylo úžasné.“
Quijot už pod rukama Gilliama konečně ožil, ale Terryho starosti neskončily. Pár týdnů před premiérou filmu na filmovém festivalu v Cannes stál před poslední překážkou. Paulo Branco, portugalský producent, kvůli kterému zkrachovalo plánované natáčení v roce 2016, podal žalobu k soudu, aby Muž, který zabil Dona Quijota, nemohl být na proslulém festivalu promítán. Vznesl proti Gilliamovi žalobu, že on a jeho společnost Alfama Films Production vlastní na film výhradní práva.
Dokonce i po všech těch letech, po úspěšném dokončení natáčení, možná na vrcholu triumfu, Quijota Terryho Gilliama pronásledují problémy. „Místo abych se těšil a užíval si, že je moje dlouhá cesta s tímhle projektem u konce, věnuji veškerou mou energii a čas jednání s Brancem“, říká režisér.
(Pozn. V době vydání tohoto rozhovoru nebyl znám výsledek soudního jednání. Nyní již víme, že soud dal Gilliamovi za pravdu a Muž, který zabil Dona Quijota bude v Cannes slavnostně uveden. Premiéra v českých kinech se uskuteční 5. července 2018).
„Promítli jsme našeho Quijota dostatečnému množství lidí, takže vím, že funguje, byli nadšení,“ říká Gilliam. „Španělská střihačka Teresa Font si náš film zamilovala, i mnoho dalších. Takže mi to pomohlo, věděl jsem, že jsem na správné cestě. Teď už jen chci, aby film vidělo skutečné, objektivní publikum.“
Satirický, surrealistický. Muž, který zabil Dona Quijota je směsicí všech Gilliamových přelomových filmů. Odráží se v něm mix Krále rybáře, Dobrodružství Barona prášila i Brazil. „Mám vlastně kompletní balení,“ směje se Gilliam. Film také v mnoha ohledech odráží život svého stvořitele. „Všechny mé filmy vlastně nakonec byly o tom, co se dělo při jejich natáčení,“ tvrdí Gilliam.
Za pár měsíců bude Gilliamovi 78 let, ale je stále plný života. Přestože zatím nepotvrdil, zda a jaký bude jeho další projekt, slibuje: „Nekončím!“ Takže Muž, který zabil Dona Quijota nebude jeho posledním výkřikem? „Ne, kurva!“ říká. „Já znovu začínám!“
Gilliam Vive.
Nejnovější komentáře