Projekt 100 - Brazil - O filmu

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Gilliam sepsal prv­ní ver­zi deva­de­sá­tistrán­ko­vé­ho scé­ná­ře již na kon­ci 70. let minu­lé­ho sto­le­tí. V prů­bě­hu lite­rár­ní­ho vývo­je spo­lu­pra­co­val postup­ně se dvě­ma sce­náris­ty. Prvním z nich byl zná­mý autor diva­del­ních her Tom Stoppard. Gilliamovou sil­nou strán­kou byla vždy vizu­ál­ní před­sta­vi­vost a od spo­lu­prá­ce se Stoppardem si sli­bo­val, že se poda­ří dotáh­nout dra­ma­tic­kou linii pří­bě­hu a dia­lo­gy. Stoppard měl však ten­den­ci pra­co­vat samo­stat­ně a scé­nář posí­lal pou­ze k poznám­kám. To Gilliamovi nevy­ho­vo­va­lo, pro­to­že nechtěl ztra­tit abso­lut­ní tvůr­čí kon­t­ro­lu nad výsled­ným dílem. Přesto Stoppard jako spo­lu­au­tor vne­sl do scé­ná­ře něko­lik důle­ži­tých struk­tur­ních změn. Za všech­ny může­me zmí­nit úvod­ní sek­ven­ci. K zámě­ně jmen ButtleTuttle dochá­zí pou­hou náho­dou, resp. veš­ke­ré dění odstar­tu­je nedo­ro­zu­mě­ní s roz­máč­k­lým brou­kem (v ang­lič­ti­ně bug – dru­hý význam slo­va je chy­ba). Protože Gilliam nebyl s výsled­kem úpl­ně spo­ko­jen, anga­žo­val nako­nec své­ho pří­te­le Charlese McKeowna. Ten koneč­ně dopra­co­val dia­lo­gy pod­le reži­sé­ro­vých před­stav. McKeown sou­stře­dil vel­kou pozor­nost na tzv. dru­hý plán. Do něj spa­da­jí detai­ly scé­ny, kte­ré nejsou hyba­te­lem děje, tak­že na ně neu­pí­ná­me pozor­nost pri­már­ně. Máme na mys­li zejmé­na sofis­ti­ko­va­nou prá­ci s pro­pa­gač­ní­mi bill­bo­ar­dy a hes­ly, kte­ré dokres­lu­jí fikč­ní svět fil­mu.

Film vzni­kal za pod­po­ry ame­ric­ké­ho stu­dia a to v sou­la­du se zave­de­nou pra­xí trva­lo na obsa­ze­ní hlav­ní posta­vy hvězdou, kte­rá by při­táh­la divá­ky do kin. Gilliamovi se však díky jeho zarpu­ti­los­ti poda­ři­lo pro­sa­dit brit­ské obsa­ze­ní. I když o titul­ní roli pro­je­vil zájem mla­dič­ký Tom Cruise, nako­nec ji zís­kal brit­ský herec Jonathan Pryce. Podle Gilliama se ve fil­mu obje­vu­je jedi­ná čis­tě nega­tiv­ní posta­va. Je jí Lowryho „pří­tel“ ze stu­dií Harry. Režisér roli obsa­dil Michaelem Palinem z původ­ní sesta­vy Monty Python. Jedinou sku­teč­nou holly­wo­od­skou hvězdou je tak Robert De Niro, kte­rý zde sehrá­vá ved­lej­ší roli a dokon­ce při­stou­pil na to, že vět­ši­nu fil­mu ode­hra­je se zakry­tou tvá­ří.

V evrop­ských kine­ma­to­gra­fi­ích je poměr­ně běž­né, že auto­rem scé­ná­ře je sám reži­sér, ame­ric­ký stu­di­o­vý sys­tém pre­fe­ru­je jiný pří­stup: sce­náris­ta stvo­ří pří­běh, kte­rý pak reži­sér pou­ze řeme­sl­ně pře­ve­de do fil­mo­vé podo­by. Tento postup umož­ňu­je pro­du­cen­tům sná­ze kon­t­ro­lo­vat koneč­né vyzně­ní fil­mu. Autor, kte­rý reží­ru­je vlast­ní scé­nář, má ten­den­ci nedě­lat kom­pro­mi­sy a nepod­vo­lo­vat se pro­du­cent­ským zása­hům a prá­vě Gilliam je v tom­to ohle­du evrop­ským typem fil­ma­ře. I když je pova­žo­ván za reži­sér­skou hvězdu, opa­ko­va­ně se během prá­ce na svých fil­mech dostá­val do kon­flik­tu s pro­du­cen­ty (vzpo­meň­me napří­klad na nere­a­li­zo­va­ný pro­jekt The Man Who Killed Don Quijote, o kte­rém vzni­kl doku­ment Ztracen v La Mancha). V pří­pa­dě Brazil byl Gilliam nucen film zkrá­tit a dokon­ce změ­nit jeho závěr. Nakonec vznik­ly dvě ver­ze fil­mu: ame­ric­ká a evrop­ská (ame­ric­ká měla pozi­tiv­něj­ší vyzně­ní a byla krat­ší). V rám­ci P100 uvá­dí­me del­ší, Gilliamovu Director´s Cut ver­zi.

Brazil se měl původ­ně jme­no­vat 1984½. Gilliam titu­lem odka­zo­val k dysto­pic­ké­mu romá­nu George Orwella 1984, ale také k fil­mu Federica Felliniho 8½. Film měl být původ­ně uve­den do dis­tri­buce v roce 1984, kvů­li spo­rům se stu­di­em Universal se však jeho pre­mi­é­ra zdr­že­la o rok. Brazil, na roz­díl od fil­mu Michaela Radforda 1984, není adap­ta­cí Orwellova romá­nu – Gilliam tvr­dil, že v době vzni­ku fil­mu neměl kni­hu ani pře­čte­nou. I když se srov­ná­ní s Orwellem pří­mo nabí­zí, je jeho dílo pou­ze jed­ním z inspi­rač­ních momen­tů, kte­rý­mi reži­sér pod­po­řil svou vlast­ní vizi. Výrazný vliv na Gilliama měl i Fellini, pro jehož fil­mo­vé vyprá­vě­ní je typic­ké, že sny a tuž­by postav posou­va­jí kupře­du pří­běh fil­mu. Naplno toho­to prin­ci­pu vyu­ží­vá prá­vě v 8½ s Marcellem Mastroiannim v hlav­ní roli (viz. Projekt 100 2016). Stejně tak může­me odká­zat k dílu Franze Kafky a zejmé­na k fil­mo­vé adap­ta­ci Procesu (1962) od Orsona Wellese. Paralely s těmi­to díly nachá­zí­me zejmé­na v důra­zu, jaký Gilliam kla­de na kri­ti­ku byro­kra­tis­mu a toho, jaký dopad má na indi­vi­du­ál­ní svo­bo­du člo­vě­ka.

„Brazil je o nemož­nos­ti uté­ci z rea­li­ty,“ vysti­hu­je sám Gilliam téma fil­mu. Střihač fil­mu Julian Doyle k tomu dodá­vá: „Film je o vzta­hu lidí ve svě­tě, kte­rý ztra­til lid­skost.“ Zajímavý je pohled na tři zdán­li­vě nesou­ro­dé moti­va­ce, kte­ré stá­ly na počát­ku vývo­je scé­ná­ře. Při obhlíd­kách loka­cí na svůj sní­mek Žvahlav nara­zil reži­sér na neu­tě­še­nou postin­dustri­ál­ní kra­ji­nu měs­ta Port Talbot. Gilliam se pro nato­če­ní fil­mu Brazil roz­ho­dl, „… abych se zba­vil veš­ke­ré té špí­ny, kte­rá se ve mně shro­maž­ďu­je, svě­ta, jaký je kolem nás. Byla to šan­ce očis­tit se od té noč­ní můry, ve kte­ré žije­me… Port Talbot je měs­to oce­li, kde je všech­no pokry­to šedi­vým olo­vě­ným pra­chem… Je jím zne­čiš­tě­na dokon­ce i pláž, je pros­tě čer­ná. Slunce zachá­ze­lo a pohled to byl oprav­du krás­ný. Byl to výji­meč­ný pro­ti­klad. A najed­nou jsem viděl obraz chla­pí­ka sedí­cí­ho na té ušmud­la­né plá­ži s pře­nos­ným rádi­em, ladí­cí­ho zvlášt­ní latin­ské sno­vé melo­die… Hudba ho jak­si pře­nes­la a svět se pak nezdál tak straš­ně šedi­vý.“ Tento kon­krét­ní moment se vko­pí­ro­val do fil­mu vyu­ži­tím prů­vod­ní pís­ně Brazil, kte­rá je v kon­tras­tu se zob­ra­zo­va­nou rea­li­tou. Druhým klí­čo­vým momen­tem pak byl dal­ší para­dox. Gilliam byl fas­ci­no­ván myš­len­kou nato­čit film o člo­vě­ku, kte­rý vítě­zí nad svý­mi sou­pe­ři a uni­ká z rea­li­ty tím, že se zbláz­ní. A prá­vě ten­to „na hla­vu posta­ve­ný“ hap­py end byl pro stu­di­o­vé pro­du­cen­ty neak­cep­to­va­tel­ný. Třetím momen­tem je his­to­ric­ká para­le­la s hony na čaro­děj­ni­ce, kte­ré kul­mi­no­va­ly v 17. a 18. sto­le­tí. Procesy měly svůj nemi­lo­srd­ně prag­ma­tic­ký roz­měr. Do měs­ta, ve kte­rém tri­bunál zase­dal, se oka­mži­tě sje­li „turis­té“ z okol­ních kra­jů, aby dění při­hlí­že­li. Jednalo se o jis­tou for­mu atrak­ce, cir­ku­su – zába­vy. A co více, obža­lo­va­ní muse­li pla­tit nákla­dy spo­je­né se svým pro­ce­sem. S nad­sáz­kou může­me říci, že pla­ti­li za kaž­dou otep, kte­rá tvo­ři­la jejich hra­ni­ci. Tato pokři­ve­ná logi­ka se opět stá­vá výraz­ným moti­vem fil­mu Brazil. Obžalovaní tu pro­pa­da­jí vlá­dě, stá­va­jí se jejím majet­kem a muse­jí za své uvěz­ně­ní pla­tit.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře