Nespoutaný Django

Quentin Tarantino (nar. 1963) pat­ří jako scé­náris­ta, herec a reži­sér od deva­de­sá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí k nej­vět­ším osob­nos­tem svě­to­vé kine­ma­to­gra­fie a jeho drs­né fil­my budí od samé­ho začát­ku zaslou­že­nou pozor­nost. Traduje se o něm, že je nada­ný ama­tér, kte­rý jako­by jen tak mimo­děk nato­čil něko­lik kva­lit­ních fil­mů na zákla­dě těch, kte­ré vídal v mlá­dí.

Je to samo­zřej­mě napros­tý nesmy­sl. Za téměř kaž­dým géni­em je pře­de­vším tvr­dá prá­ce a o Tarantinovi to pla­tí troj­ná­sob. Než se stal zná­mým režišé­rem, napsal tři scé­ná­ře k fil­mům, kte­ré dří­ve nebo poz­dě­ji dob­ře („Pravdivá roman­ce“ - Tony Scott), skvě­le („Od sou­mra­ku do úsvi­tu“ - Robert Rodriguez), či napros­to neu­mě­le („Takoví nor­mál­ní zabi­já­ci“ - Oliver Stone) nato­či­li dnes již věhlas­ní reži­sé­ři. Tarantino si tak vydě­lal na svůj prv­ní film a hned uhra­nul jak divá­ky, tak kri­ti­ky.

„Gauneři“ („Reservoir Dogs“) obsa­ho­va­li vše, co dělá dodnes Tarantina Tarantinem. Mnoho odka­zů k fil­mům, kni­hám, diva­del­ním hrám a hudeb­ním nahráv­kám, ke kte­rým má osob­ní vztah. Skvělý scé­nář s pro­plé­ta­jí­cí­mi se dějo­vý­mi lini­em, odka­zy do minu­los­ti, hláš­ka­mi a vti­py, sou­vi­se­jí­cí­mi s pop­kul­tu­rou. Zřejmě by to byl jeho Opus Dei, kdy­by dva roky poté, v roce 1994, nena­to­čil film „Pulp Fiction“.

Za scé­nář k fil­mu dostal Oscara a „Historky z pod­svě­tí“ se sta­ly jed­ním z nej­lé­pe hod­no­ce­ných fil­mů his­to­rie. Skvělá sou­hra kul­tov­ních hlá­šek, neu­stá­lé akce, vyni­ka­jí­cích výko­nů v té době téměř zapo­me­nu­tých her­ců (Bruce Willis, John Travolta) dopl­ně­ná výbor­ným soun­drac­kem, z fil­mu udě­la­la divác­ký hit. Film sice na Oscara, v kon­ku­ren­ci his­to­ric­ky nej­lé­pe hod­no­ce­né­ho fil­mu „Vykoupení z věz­ni­ce Shawshank“ a miláč­ka kri­ti­ky, kte­rým se stal „Forrest Gump“, nedo­sá­hl, ale srd­ce divá­ků si zís­kal do té míry, že od té doby již coko­liv Tarantino udě­lal, bylo a bude vždy srov­ná­vá­no s jeho prv­ním úspě­chem.

Na vlně uzná­ní kri­ti­ky a opráv­ně­né­ho zájmu divá­ků Tarantino ješ­tě chví­li setr­val epi­zo­dou z fil­mu „Čtyři poko­je“, načež násle­do­val tvr­dý, kva­li­ta­tiv­ní sešup smě­rem dolů. „Jackie Brownová“ ani dvou­díl­ný epos „Kill Bill“ nejsou špat­né fil­my, ale divák od nich oče­ká­val mno­hem víc, na což rea­go­val Tarantino vlast­ní kul­tov­ní hláš­kou „pře­ce nikdo nemů­že oče­ká­vat, že pokaž­dé nato­čím Pulp Fiction“.

Pomocnou ruku mu podal jeho kama­rád a fil­mo­vý sou­put­ník, reži­sér Robert Rodriguez, se kte­rým se podí­lel na fil­mu „Sin City“ jako „spe­cial guest direc­tor“ a záro­veň jako reži­sér jed­no­ho, ze záměr­ně béč­ko­vých fil­mů se spo­leč­ným názvem „Grindhouse“ a podti­tu­lem „Auto zabi­ják“. Opět se zde pro­je­vil Tarantinův smy­sl pro netra­dič­ní pří­běh, syro­vé scé­ny a znač­ný smy­sl pro humor.

V Quentina našli důvě­ru pro­du­cen­ti, her­ci a hlav­ně ji našel v sebe sama a začal se věno­vat vel­kým lát­kám, ke kte­rým má osob­ní, vel­mi srdeč­ný, vztah. Ve fil­mu „Hanební pan­char­ti“ („Inglourious Basterds“) si vzal na paškál váleč­né fil­my a zabo­do­val neče­ka­ným způ­so­bem. Brad Pitt jeho film zaští­til svým geni­ál­ním herec­tvím a šar­mem a Quetin našel pro film Christophera Waltze, kte­rý za svou ved­lej­ší roli němec­ké­ho důstoj­ní­ka Hanse Landy dostal Oscara. Navíc poba­vil divá­ky a kri­ti­ky opět nakr­mil řadou neza­po­me­nu­tel­ných, kul­tov­ních scén.

Těžko bych si v této situ­a­ci vsa­dil, jaký bude jeho dal­ší film a na „Djanga“ jsem šel s vel­ký­mi oba­va­mi. Zbytečnými. Film „Nespoutaný Django“ pova­žu­ji zatím za nej­lep­ší film minu­lé­ho roku a za jeden z nej­lep­ších wes­ter­nů, jaké jsem kdy viděl. Zatímco Clint Eastwood vzdal ve svých „Nesmiřitelných“ hold kla­sic­ké­mu ame­ric­ké­mu wes­ter­nu, plné­mu dlou­hých zábě­rů na vel­ko­le­pé exte­ri­é­ry, chla­pác­tví kov­bo­jů a význa­mu osob­ních sou­bo­jů tvá­ří v tvář, vzdal Tarantino, věren své tra­di­ci, hold spaghet­ti wes­ter­nům Sergia Leoneho, ve kte­rých navo­ně­né, nažeh­le­né kov­bo­je s tvá­ří Johna Waynea nebo Gregory Pecka vystří­da­li potí­cí se, špi­na­ví a pli­va­jí­cí psan­ci.

Django (Jamie Foxx) je čer­noš­ský otrok, kte­ré­ho nájem­ný lovec lidí Dr. King Schultz (Christopher Waltz) osvo­bo­dí z otroc­tví, aby mu pomohl najít hle­da­né bra­t­ry, kte­ří děla­li bacha­ře na jeho plan­tá­ži. Django mu pomů­že a pro­ká­že při tom tako­vou dáv­ku kurá­že a odva­hy, že se Schultz roz­hod­ne Djanga nau­čit vše­mu potřeb­né­mu, anga­žo­vat v dal­ších lovech hle­da­ných trestan­ců a pomo­ci mu najít jeho krás­nou ženu Brumhildu (Kerry  Washington).

Nebudu pro­zra­zo­vat, jak vše skon­čí, ale věz­te, že Tarantino dostál pověs­ti znal­ce sta­rých fil­mů do té míry, že poté, co půjde vše hlad­ce na stat­ku Velkého Taťky (zno­vuna­le­ze­ný Don Johnson, kdy­si zná­mý z tele­viz­ní série „Miami Vice“), věci se zauz­lí na stat­ku „Candyland“ bla­ze­o­va­né­ho otro­ká­ře Calvina Candieho (skvě­lý Leonardo Di Caprio) aby se na kon­ci vše vyře­ši­lo oče­ká­va­ným hap­py endem.

Tarantino opět potvr­dil pověst vyni­ka­jí­cí­ho scé­náris­ty a divil bych se, kdy­by mu Americká fil­mo­vá aka­de­mie neda­la Oscara, na kte­ré­ho je za původ­ní scé­nář nomi­no­ván. „Django“ je pře­de­vším skvě­le napsa­ný pří­běh, kte­rý má všech­ny atri­bu­ty výbor­né­ho, pře­kva­pi­vé­ho a doved­ně pro­ve­de­né­ho lite­rár­ní­ho díla. Zda-li dosáh­ne i na cenu za nej­lep­ší film, v této chví­li netu­ším, pro­to­že jsem ješ­tě nevi­děl všech­ny adep­ty na Oscara a dodnes si pama­tu­ji, jak mi vyra­zil dech v minu­lém roce „Umělec“, kte­ré­ho jsem viděl na posled­ní chví­li a dal „Akademii“ za prav­du. Ale film je báječ­ně udě­la­ný a osob­ně se zaru­ču­ji za to, že vás bude bavit.

Nejde jen o jed­not­li­vos­ti, kdy si pozor­ný divák uvě­do­mí při­zna­ný hold kla­sic­kým fil­mo­vým spaghet­ti wes­ter­nům. Nejde o to, že se Tarantino dočkal a veli­kán fil­mo­vé hud­by Ennio Morricone mu k fil­mu napsal původ­ní hud­bu. Nejde o krá­kou epi­zod­ní roli Franca Nera (kdo si ješ­tě vzpo­me­ne - „cibu­le nebo pis­to­le“?), ani o glo­ri­fi­ka­ci zru­še­ní otroc­tví a pou­kaz na fakt, že ani v době tvr­dé­ho rasis­mu nebyl čer­noch jako čer­noch, jak doká­že Samuel L. Jackson v roli věr­né­ho slu­hy Stephena. Nejde o nád­her­né zábě­ry na zčer­ve­na­lé nebe, vel­ké detai­ly tvá­ří boju­jí­cích pro­tiv­ní­ků nebo skvě­le nasní­ma­né pře­střel­ky, ve kte­rých se obraz bar­ví do ruda a mrtvých je, že není „kam pliv­nout“.

Film fun­gu­je báječ­ně jako jeden celek a z kina jsem šel po vel­mi dlou­hé době s poci­tem doko­na­lé­ho zážit­ku z vyni­ka­jí­cí­ho, po všech strán­kách vyvá­že­né­ho, díla. Možná mi nebu­de­te věřit, ale tahle podí­va­ná sto­jí za to. Tak dob­rých fil­mů v posled­ních letech mno­ho nevznik­lo a zpro­střed­ko­va­ný záži­tek mno­ho­ná­sob­ně pře­vá­ží cenu vstup­né­ho.

Moje hod­no­ce­ní: 100 %