Sedmnáctiletá Klára (Dexter Franc) a její mladší bratr Teo (Antonín Chmela) žijí v bilingvní rodině, jejich rodiče David (Barry Ward) a Laura (Barbora Bobuľová) se ovšem před nedávnem rozešli. David se rozhodne vzít děti k Jadranu a zapracovat na vzájemném vztahu. To, co vypadá jako pokus o rodinnou idylu, postupně odkrývá hlubší problémy – především u Kláry, potýkající se s poruchou příjmu potravy. Napětí narůstá, když do jejího života vstoupí místní mladík Denis (Timon Šturbej). Situace nečekanými okolnostmi graduje až k předčasnému návratu domů a Klářině hospitalizaci. Záchrana Klářina života je to jediné, co drží její rodiče pohromadě. A zoufalá situace si žádá zoufalé řešení...
Olmo Omerzu je už roky vnímán jako jeden z největších talentů, které v rámci 21. století vyšlo z FAMU, důkazem můžou být jeho filmy jako Rodinný film nebo Všechno bude. I jeho 5. celovečerní film vznikl ve spolupráci s producentem Jiřím Konečným, nese poté název Nevděčné bytosti. Styčné plochy může mít se zmiňovaným Rodinným filmem a technicky i Omerzuovým Atlasem ptáků, protože i tady je v centru rodina. Název Nevděčné bytosti dle samotného režiséra a scenáristy odkazuje na poměrně často užívanou přezdívku pro děti z úst jejich rodičů, ústředním tématem je poté to, co jsou schopni rodiče udělat pro dobro svého dítěte. A jak moc daleko jsou kvůli tomu ochotni zajít.
Děj začíná na rodinné dovolené v Chorvatsku. David v podání Barryho Warda na ní vzal svého syna Tea v podání Antonína Chmely a dceru Kláru v podání transgender herce Dextera France (ten se jako transgender herec neomezuje genderovými hranicemi a hraje ženské i mužské role podle toho, jak si to daná role žádá). Už v prvních minutách je jasně naznačeno, že jde o bilingvní rodinu (Ward je Irčan, ve filmu je nicméně jasně naznačeno, že jde o Angličana) a že s Davidem a dětmi není na dovolené jejich matka Laura v podání Barbory Bobuľové, protože mezi rodiči proběhl rozchod. Oba sourozenci na to zřejmě reagují po svém, mezi bratrem a sestrou je poté vykreslen spíše negativní vztah (má daleko i k označení za love-hate vztah), stejně jsou patrnější obavy Davida spojené s tím, že Klára odmítá jíst. Později se Klára seznámí také s místním chlapcem Denisem v podání Timona Šturbeje; když je ovšem Denisův otec nalezen zavražděný, hlavním podezřelým se nevyhnutelně stává právě jeho nemanželský syn. Denis začne Kláru přesvědčovat, že je nevinný; po strávené noci ovšem Kláru opustí. David se následně rozhodne s rodinou vrátit domů, Klářina porucha příjmu potravy si ovšem vybere svou daň. A po Klářině hospitalizaci, kdy jsou navíc Klářiny rodiče svědky úmrtí dívky s poruchou příjmu potravy, nakonec Davida napadne jeden za vlasy přitažený plán.
Už předchozí odstavec zdánlivě odhalil až příliš; jde nicméně bez problému prohlásit, že neprozrazuje to nejzásadnější. Síla scénáře totiž tkví v tom, že je do jisté míry nepředvídatelný a i když se možná chvílemi vydává tak trochu snadno odhadnutelným směrem, těžko se mu nadává za to, že právě těmito směry skáče vyloženě prvoplánově. Film, koprodukovaný celkově šesti zeměmi (Česko, Slovinsko, Polsko, Slovensko, Chorvatsko, Francie), dokazuje, že jestli jde nějakého českého filmaře – slovinský Olmo Omerzu je už jako třeba Agnieszka Holland prostě tak nějak „náš“ – označit za uměleckého tvůrce, je to právě Omerzu. Jde o další jeho film, který má daleko k tomu, co můžeme v české kotlině vnímat jako mainstream, byla by ovšem škoda nevěnovat mu kvůli tomu pozornost. Především i proto, že je výsledkem opravdu vydařeného audiovizuálního díla, které působí, že by se na evropských festivalech určitě neztratilo (a také je to pravda, premiéra se ostatně uskutečnila v San Sebastiánu).
Omerzu i tentokrát buduje atmosféru způsobem, který vyvolává očekávání; v průběhu filmu se víceméně ukazuje vývoj, který zajistí, že se z rozvrácené rodiny může opět začít stávat rodina slepená. Háček je v tom, že k něčemu takovému dochází kvůli krokům, které lze snadno označit za nemorální a pochybné i v rámci toho, co by šlo označit za šlechetné úmysly. Vlastně následně ani moc nezáleží na tom, co z toho vyplyne, nebo zda z toho alespoň něco vůbec vyplyne. Nevděčné bytosti nejsou filmem pro ty, kteří milují katarzi servírovanou na stříbrném podnose, a vizuální metafory jsou jim bytostně odporné. Jde nicméně o film, který je očividně do detailů promyšlený (potenciální díry ve scénáři budou v očích mnohých spíše subjektivní) a i když v něm nefiguruje žádná známá herecká tvář, je všemi stěžejními herci velmi dobře zahraný.
Nevděčné bytosti jsou přesně ten typ filmu, na který se jde dívat ze dvou různých pohledů. V tom jednom jde vlastně o poměrně jednoduchý příběh, který navíc bude v mnohých vyvolávat podezření, že z něj kdosi vystřihl zásadní kus. V tom druhém jde nicméně o komplexní charakterní studii jednotlivých členů, kteří reagují na jednu událost různými pohledy. Otec kvůli dceři, které hrozí smrt, podniká radikální kroky; matka je z toho nešťastná, mladý Teo mezitím dává najevo, že je mu to tak nějak jedno, protože své sestře zazlívá, že kvůli jejímu románku mu předčasně skončily prázdniny. A pak je tu Denis, který ovšem ve finále není zase tak moc zajímavou postavou, jak by se mohlo na první pohled zdát. I úvaha nad jeho rolí v celkovém příběhu je nicméně podnětem k různým interpretacím. Sami diváci se tak mohou díky tomu rozhodnout, zda mu věří, že mu na Kláře alespoň tak nějak záleží. Krize s dcerou naopak paradoxně opět sbližuje její rodiče; především tady se projevuje, že z zdánlivě jednoduchého námětu dokáže Omerzu pracovat opravdu zajímavě, přitom pořád ne směrem, kterému lze nadávat do snůšky klišé. Především v českém rybníčku to není samozřejmost; o to více musíme být za tvůrce jako je právě Omerzu hrdí.
Audiovizuální stránka filmu navíc dokonale koresponduje s psychologickým rozměrem příběhu – kompozicí záběrů, audiovizuálními kreativními postupy, hrou se světlem i pečlivě volenými detaily, které o postavách prozrazují ještě něco navíc. Podporují tím napětí, vztahy i vnitřní konflikty postav. Omerzu zde opět dokazuje, že jeho filmy nefungují jen na úrovni děje, ale že vizuální preciznost podtrhuje i psychologickou intenzitu situací, do nichž se ústřední rodina dostává. A i když se může zdát, že film končí zdánlivě v nejlepším, ukazuje se, že dosáhl bravurně vybudovaného závěru, který pravděpodobně nevydrží věčně vzhledem k důsledkům činů jedné z ústředních postav. Omerzův film se tímto tichem před bouří přitom dokáže zarýt ještě více pod kůži. Mnozí konec Omerzuova nového filmu nejspíše odsoudí jako neschopnost dodat příběhu uspokojivý závěr; právě proto se však vyplatí nad filmy občas přemýšlet a nemalovat čerta na zeď po prvním dojmu. Omerzuova novinka je tak filmem, který bude v paměti rozhodně zrát, a pověsti tohoto autora neučiní zásadní šmouhu.
Nevděčné bytosti potvrzují, že Olmo Omerzu je režisér, který dokáže spojit citlivou psychologickou sondu s precizní vizuální formou. Film nenabízí jednoduché odpovědi ani instantní katarzi, přesto má šanci zůstat v paměti dlouho po konci závěrečných titulků. Je to dílo, které potvrzuje, že česká kinematografie umí být odvážná, promyšlená a evropsky konkurenceschopná - a že Olmo Omerzu mezi jejími tvůrci stále patří k těm nejzajímavějším...
