Hodnocení článku
(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Po skončení druhé světové války stojí svět poprvé v dějinách před otázkou, jak soudit zlo v takové podobě. V troskách nacistického Německa začíná historicky první mezinárodní proces – Norimberský tribunál. Do města přichází mladý americký vojenský psychiatr Douglas Kelley (Rami Malek), aby vyšetřil duševní stav nacistických pohlavárů, včetně samotného Hermanna Göringa (Russell Crowe). To, co mělo být jen rutinním vyšetřováním, se však promění v nečekaně osobní střet s mocí, zlem a vlastní vírou v lidskost. Kelley je postupně fascinován inteligencí i charismatem svého vězně a čím víc proniká do jeho psychiky, tím víc začíná zpochybňovat hranici mezi monstrem a člověkem. Mezitím soudní síň ožívá největším příběhem spravedlnosti 20. století – procesem vedeným hlavním žalobcem Robertem Jacksonem (Michael Shannon), který navždy změnil mezinárodní právo i náš pohled na vinu a odpovědnost...
James Vanderbilt se již za dosavadní 21. století stihl stát poměrně výrazným scenáristickým jménem. Je podepsán pod Zodiacem Davida Finchera, prvním Amazing Spider-Manem i posledními dvěma Vřískoty. V roce 2015 se poté chopil svého režijního debutu, šlo konkrétně o historické drama Truth, které rekonstruovalo nechvalně proslulé Killianovy dokumenty z 1. dekády 21. století. Uběhla dekáda a Vanderbilt se chopil svého druhého režijního projektu. I tentokrát jde o historickou rekonstrukci, oproti jeho debutu nicméně zasazenou do vzdálenější minulosti. Odehrává se totiž opravdu těsně po konci 2. světové války (1945-1946) a věnuje se Norimberskému tribunálu, prvnímu mezinárodnímu soudnímu procesu v historii. Russell Crowe se zde objevuje v roli Hermanna Göringa, který byl už dávno před smrtí Adolfa Hitlera jmenován jeho dědicem v rámci hierarchie Třetí říše; vojenský psychiatr Douglas Kelley v podání Ramiho Maleka měl poté tehdy vyšetřit duševní stav 22 mužů, které čekal zmíněný norimberský tribunál. Konfrontace Göringa a Kelleyho je nakonec poměrně komplexní – oba mají narcistické sklony a mají pocit, že zvládnou jeden druhého přechytračit v komplexní psychologické hře. A i proto mezi nimi může vzniknout něco, co má nebezpečně blízko k přátelství.
Ne, Vanderbiltův Norimberk se nesnaží nacisty polidštit. Croweův Göring je od svých prvních momentů až příliš průhledný manipulátor, což podtrhnou už první konfrontace mezi ním a Kelleym. Kelley je povolán jako zdánlivá špička ve svém oboru, právě proto si myslí, že celou analýzu Göringa a zbylých nacistických pohlavárů zvládne poměrně snadno. A teoreticky bude moci na základě svého nového úkolu sepsat knihu, protože se snadno nabízí, aby ještě v rámci období dozvuků 2. světové války šla kniha snažící se vystihnout psychologii nacistů na dračku. Jen časem se ukáže, že Kelley Göringa podcenil a nechal si ho svým způsobem až příliš přirůst k tělu. A následky činů, které nacisté napáchali za 2. světové války, nemohou úplně nechat chladného ani nikoho jako je Kelley. Jenže ani doložené válečné zločiny nutně nestanovují, že se Göringa a spol. podaří odsoudit, a že se Kelleymu splní jeho cíl o diagnostikování zla.
V jeden moment Göring konfrontuje Kelleyho ohledně toho, zda se dokáže jednou zpětně ohlédnout a začít vnímat nacisty jako lidi. Jakoby sám Göring věděl, že ať už jeho soud dopadne jakkoliv, konec ideologie, která ho k ústřednímu procesu dostala v první řadě, to znamenat nebude. Göring samozřejmě neustále tvrdí, že ani jako druhá nejvýše postavená osoba Třetí říše nevěděl o zlech, která se páchala nejen v koncentračních táborech, přitom ovšem dává jasně najevo, že by Hitlera následoval kamkoliv. Crowe dodává tomuhle narcistnímu monstru charisma, díky čemuž se dá pochopit, že si k němu někdo může vybudovat vztah i v případě, že člověk moc dobře ví o zvěrstvech, které napáchal. I když se bude neustále snažit tvrdit, že se vše odehrávalo mimo jeho radar.
Na samotné procesy se film nedívá černobíle. Jistě, soudí se v něm pravděpodobně největší monstra své doby, a spravedlivý soud je osvětlen především jako snaha vyvarovat se 3. světové válce. Zároveň je ovšem odsouzen jako tak trochu zbytečný, protože i když se na to člověk podívá z různých úhlů pohledu, tyto procesy nemohly nikdy být „spravedlivé“. Tedy spíše, že nejsou založené na principu šance 50:50. Nešlo tak moc o verdikt procesu jako o podobu verdiktu. Göring se v rámci možností snaží mluvit za Německo jako celek a srovnávat činy Německa za 2. světové války například s bombardováním Japonska USA. Je to pořád morální zrůda, nejděsivější na něm ovšem je fakt, že jeho úvahy dávají alespoň částečně smysl. A o to více tak ztěžují otázku, kdo má vlastně právo koho soudit a zda má jakýkoliv verdikt u soudu smysl. I dekády po smrti Hitlera a Göringa se přeci jen objevují lidé, kteří jejich ideologii uctívají a chtěli by ji dotáhnout podobně daleko. A i když se většinou stane, že jsou tyto lidé společnosti zavrhnuti, pořád se objevují lidé, kteří se dokáží na jejich ideologii svézt. I proto může docházet ve společnosti k rozkolům, jako příklad si uveďme například průměrnou politickou debatu v komentářích na nejrůznějších sociálních sítích.
Vanderbiltovy zkušenosti s blockbustery jsou v tomto historickém dramatu rozpoznatelné poměrně snadno. Jeho Norimberk je poměrně divácky vděčnou rekonstrukcí, která k tématu nikdy nepřistupuje extra povrchně, zároveň ne způsobem, který by šel vyloženě pod kůži. Je to ideální střed, který zvěrstva nacistického režimu dokáže ilustrovat v jedné scéně se záběry z koncentračních táborů, zároveň je ovšem pořád ideálně přístupný a i zábavný. Je to typický historický film hollywoodského střihu, kdy si musí každý ujasnit, jak moc velký s takovou formou má problém. Při své 148 minut dlouhé stopáži ovšem dokáže obsáhnout vše podstatné a především vystihnout i tragičnost, která minimálně Kelleyho pronásledovala i po konci procesu s Göringem. Právě i skrze dodatek s Kelleym dokáže Norimberk ilustrovat, že není pouze vystřiženou kapitolou z dějin historie, ale obsahuje i minimálně zárodek něčeho, co může mít přesah do moderní společnosti.
Vděčnější formou už tuto stěžejní kapitolu historie soudnictví zpracovat nešlo. Vanderbilt není Steven Spielberg ani Christopher Nolan, spíše než výrazným rukopisem jen neurazí důstojnou režijní rutinou, která alespoň dokáže působit, že má realisticky působící historické kulisy a herci se snaží nebýt karikaturní. I když s tím Rami Malek dost času bojuje, nakonec se ukáže, že mu role narcistního hejska, kterému konfrontace s démonem s lidskou tváří poničí ideály, poměrně sedí. Mimo něj je tu Michael Shannon v dalším působivém výkonu díky roli Roberta H. Jacksona či vycházející hvězda Leo Woodall, jehož Howie Triest je ve finále z pochopitelných důvodů nejkomplexnější postavou filmu – takovou, která v osudný moment dokáže dodat zásadní pohled na téma spojené s ústředním soudním procesem, a zároveň se v příběhu, v němž se řeší primárně lidskost, vykreslit jako postava nejlidštější.
Spousta dalších herců tu má své momenty slávy (John Slattery, Richard E. Grant...), nejvíce výrazný je ovšem přeci jen Russell Crowe. Už nedávno se mluvilo o tom, že by pro něj tato role mohla být případným comebackem na výsluní; ve finále minimálně potěší, že Crowe po delší době působí dojmem, že se nesnaží hrát vyloženě na autopilota. A že má naštěstí ke své postavě z Gladiátora už dávno daleko. V roli Göringa se proto nemusí trápit s nástrahami spojenými s fat suity, jen s make-upem, který je přeci jen výraznější, než by si situace žádala. Nejstěžejnější nicméně je fakt, že Norimberk nikdy nepůsobí dojmem, že je příliš dlouhý. I s téměř dvou a půl hodinovou stopáží jde po celou dobu o svižně vyprávěný film, který funguje i díky zručnému střihu a několika výrazným střihovým montážím.
Jen by do něj nevyhnutelně měl divák jít pouze v případě, že se na témata nacismu a holokaustu cítí dostatečně naladěn. A nebude mu vadit, že se k tématice banality zla přistupuje tak trochu jinak, zároveň ovšem ne kontroverzně. Zlo zde nepůsobí banálně proto, že by bylo malé či nevědomé, nýbrž proto, že dokáže mluvit jazykem rozumu a částečné logiky. I v dnešní době přeci jen člověk narazí na lidi, které by šlo ke Göringovi přirovnat snadno. Na první pohled se může jednat o sebevíce sympatické bytosti, to ovšem neshazuje fakt, že se v jejich nitru skrývá něco zkaženého. Norimberk je i díky tomu výpravou do důležité kapitoly historie, ze které by si měl člověk odnést víc, než se může v roce 2026 zdát.
Norimberk je nejen rekonstrukcí jednoho z nejzásadnějších soudních procesů v dějinách lidstva, ale i hlubokým pohledem na lidskou psychologii, která stojí za nejtemnějšími činy historie. Film Jamese Vanderbilta ukazuje, že zlo dokáže mluvit jazykem rozumu, a že charisma a inteligence mohou být zneužity k neuvěřitelnému zlu – přestože zůstává jasné, že spravedlnost, i když nikdy dokonalá, má smysl. Díky výborným hereckým výkonům a pečlivě vystavěným postavám dokáže Norimberk rezonovat i dnes a nabízí divákovi prostor k zamyšlení nad tím, jak se historie opakuje a jaké lekce si z ní můžeme odnést...
(4,91 z 5)