Flash (The Flash) – Recenze – 50 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Roztržitý mla­dý muž jmé­nem Barry Allen (Ezra Miller) je coby komik­so­vý super­hr­di­na Flash nada­ný schop­nos­tí pohy­bo­vat se nad­lid­sky rych­le, v důsled­ku čehož to z jeho pohle­du násled­ně vypa­dá, jako kdy­by se okol­ní svět nao­pak extrém­ně zpo­ma­lil. Naposledy jsme jej měli mož­nost vidět jako ved­lej­ší posta­vu v Lize spra­ve­dl­nos­ti (2017), nyní se však po letech dočkal i vlast­ní­ho fil­mu, jenž se zamě­řu­je na jeho osob­ní pří­běh.

Photo © Warner Bros.

Jako mas­ko­va­ný hrdi­na se Barry kama­rá­dí s Batmanem (Ben Affleck) a neo­hro­že­ně zachra­ňu­je lidi z pada­jí­cích budov. Hned od začát­ku nám ale sní­mek ser­ví­ru­je i jeho civil­ní strán­ku živo­ta, kdy jej vidí­me jako osa­mě­lé­ho neu­ro­ti­ka, kte­rý má potí­že s nava­zo­vá­ním vzta­hů a navzdo­ry své nad­při­ro­ze­né rych­los­ti i s dochvil­nos­tí. Krom toho jej tíží trau­ma z dět­ství, kdy byla nezná­mým útoč­ní­kem zabi­ta jeho mat­ka, za což nespra­ved­li­vě skon­čil ve věze­ní jeho nevin­ný otec. V sou­čas­nos­ti se Barry sna­ží u sou­du vybo­jo­vat otco­vo pro­puš­tě­ní, avšak jeho nadě­je maří neprů­kaz­nost důkaz­ních mate­ri­á­lů.

Pak ale Barry zjis­tí, že když se mu poda­ří svý­mi schop­nost­mi pře­ko­nat rych­lost svět­la, tak mu to umož­ní ces­to­vat v čase. Nerozvážně se roz­hod­ne této doved­nos­ti vyu­žít k vyře­še­ní celé situ­a­ce a docí­lit toho, aby k vraž­dě jeho mat­ky nikdy nedo­šlo, čehož vzá­pě­tí snad­no dosáh­ne. Během návra­tu do sou­čas­nos­ti však omy­lem skon­čí v odliš­né časo­prosto­ro­vé linii, čímž ohro­zí celý svět a poten­ci­ál­ně i dal­ší para­lel­ní svě­ty. Aby vše napra­vil, a navíc i zachrá­nil Zemi před zlým gene­rá­lem Zodem (Michael Shannon), musí Barry spo­lu­pra­co­vat s mlad­ší ver­zí sebe sama, s novou Supergirl (Sasha Calle) i s jinou ver­zí Batmana (Michael Keaton).

Dotyčný Batman je při­tom v tom­to fil­mu tím samým Batmanem, kte­ré­ho Michael Keaton ztvár­nil už ve fil­mech Batman a Batman se vra­cí od Tima Burtona z let 1989 a 1992. Michaela Shannona jsme zas vidě­li v roli gene­rá­la Zoda již ve sním­ku Muž z oce­li z roku 2013. Je zjev­né, že tvůr­ci Flashe se poku­si­li po vzo­ru nedáv­né­ho úspěš­né­ho fil­mu Spider-Man: Bez domo­va od kon­ku­renč­ní­ho Marvelu zopa­ko­vat hned něko­lik postu­pů a moti­vů, kte­ré v sou­čas­nos­ti v komik­so­vých fil­mech sil­ně rezo­nu­jí a patr­ně vedou ve vel­ké míře k uspo­ko­je­ní divá­ků sly­ší­cích na nos­tal­gic­ké návra­ty ido­lů, kte­ří je dopro­vá­ze­li na plát­nech kin nebo na tele­viz­ních obra­zov­kách během dět­ství či dospí­vá­ní.

Jedním z těch­to moti­vů je kon­cept mnoho­vesmí­ru, umož­ňu­jí­cí ces­to­vá­ní napříč para­lel­ní­mi svě­ty, což poten­ci­ál­ně dává sce­náris­tům k dis­po­zi­ci vol­né pole působ­nos­ti pro neko­neč­né množ­ství nápa­dů, jak s tako­vým nástro­jem nalo­žit. Do fil­mu Flash je ten­to prvek zakom­po­no­ván, přes­to­že by si jeho děj jen s jed­no­du­chým ces­to­vá­ním v čase boha­tě vysta­čil, podob­ně jako napří­klad Návrat do budouc­nos­ti, na nějž je v něm nejed­nou odka­zo­vá­no. Mnohovesmír však celou záplet­ku i jed­ná­ní postav výraz­ně zeslo­ži­ťu­je. Film tak na sebe vrší expo­nen­ci­ál­ně při­bý­va­jí­cí časo­vé para­do­xy bez ladu a skla­du, čím dál čas­tě­ji poru­šu­je vlast­ní pra­vi­dla a mís­ty si i pro­ti­ře­čí.

Flash kvů­li tomu postrá­dá jakou­ko­li smys­lu­pl­nou kauza­li­tu, ať už v kon­tex­tu nedo­zír­ných důsled­ků změn uči­ně­ných při ces­to­vá­ní časem nebo z hle­dis­ka dějo­vé návaz­nos­ti a prá­ce s posta­va­mi. Ze všech dosa­vad­ních komik­so­vých fil­mů ope­ru­jí­cích s mnoho­vesmí­rem je Flash nej­zma­te­něj­ší a nej­cha­o­tič­těj­ší, při­tom jej ale ve výsled­ku vyu­ží­vá spí­še nedě­jo­vě, nej­čas­tě­ji jen k fanouš­kov­ské­mu ser­vi­su a k let­mým vtíp­kům pomr­ká­va­jí­cím na zna­lé nad­šen­ce.

Druhým prv­kem je pak pro­po­jo­vá­ní staré­ho s novým, díky čemuž je mož­né spo­jit do jedi­né­ho fil­mu hrdi­ny i padou­chy z něko­li­ka růz­ných časo­vých i dějo­vých linií. Ve Flashovi se tudíž vra­cí na plát­no posta­vy někte­rých star­ších fil­mů a oží­va­jí též námě­ty nikdy nevznik­lých pro­jek­tů. Zmíněný Spider-Man: Bez domo­va však pra­co­val s tím­to aspek­tem mno­hem lépe a také v pod­stat­ně vět­ší míře. Flash vyu­ží­vá jen zlo­mek toho, co by bylo mož­né, čas­to navíc pou­ze v rám­ci spo­ra­dic­kých zje­ve­ní něčí zná­mé tvá­ře na pár vte­řin. Většího pro­sto­ru se tak dosta­lo pou­ze Keatonovi, jenž nicmé­ně po vět­ši­nu času slou­ží jen jako věšák na zná­mé hláš­ky, dis­po­nu­jí­cí něko­li­ka slav­ný­mi rekvi­zi­ta­mi.

Navzdory výše řeče­né­mu je však prá­vě pro­po­jo­vá­ní růz­ných časo­prosto­ro­vých linií tím nej­vět­ším láka­dlem a v kom­bi­na­ci s moti­vem ces­to­vá­ní v čase tvo­ří to nej­za­jí­ma­věj­ší na celém fil­mu. Přesto jde tak tro­chu o pou­hou atrak­ci navíc, zatím­co těžiš­těm sním­ku zůstá­vá posta­va hlav­ní­ho hrdi­ny a boje super­hr­di­nů s padou­chy ve sna­ze zachrá­nit svět. Výrazným pozi­ti­vem je v tom­to ohle­du herec­ký výkon Ezry Millera ve dvoj­ro­li, jenž doká­zal vtisk­nout své posta­vě urči­tou hloub­ku a věro­hod­né moti­va­ce a při inter­ak­ci s výraz­ně ztřeš­tě­něj­ší a leh­ko­váž­něj­ší osm­nác­ti­le­tou ver­zí sebe sama před­vá­dí i solid­ní kome­di­ál­ní talent.

Poměrně ustá­tá je i režie Andyho Muschiettiho (To a To: Kapitola 2), jenž v mno­ha scé­nách pro­ka­zu­je cit pro akci i pro kome­di­ál­ní nača­so­vá­ní. Vážnou i komic­kou polo­hu fil­mu se mu jakž­takž poda­ři­lo vyba­lan­co­vat, což je u prů­měr­ně nápa­di­té­ho scé­ná­ře, jenž náhod­ně pře­ska­ku­je od smr­tel­né váž­nos­ti k trap­ně infan­til­ním prů­po­víd­kám o muž­ských geni­tá­li­ích, vcel­ku s podi­vem. Místy mu však pod­la­mu­jí nohy znač­né nedo­stat­ky digi­tál­ních tri­ků, kte­ré se pro­je­vu­jí jak v někte­rých akč­ních pasá­žích, tak při sna­ze o počí­ta­čo­vou rekon­struk­ci něčí­ho obli­če­je, při­čemž svou ošk­li­vou rea­li­za­cí znač­ně kazí výsled­ný dojem z řady scén.

Není to popr­vé, co se na něja­kém fil­mu ze stá­je DC pro­je­vu­je, že jeho tvůr­ci nema­jí pří­liš jas­nou vizi toho, jaké pří­běhy chtě­jí ve svém komik­so­vém uni­ver­zu vyprá­vět. Místo toho jen napůl impro­vi­zo­va­ně rea­gu­jí na nej­no­věj­ší poptáv­ku po popu­lár­ních žán­ro­vých tren­dech, a byť se jim z dostup­ných suro­vin na zaru­če­ný úspěch vždy poda­ří něco smo­tat, tak při­tom zapo­mí­na­jí vybu­do­vat dosta­teč­ně pev­ný základ, na němž by ty fil­my měly stát. Flash se naštěs­tí může opřít ale­spoň o své­ho titul­ní­ho hrdi­nu, zda­ři­lou akci, pár dob­rých gagů a o hro­ma­du nos­tal­gie. Avšak přes­to­že vyzní­vá dosti pro­ble­ma­tic­ky, tak před­sta­vu­je v urči­tých ohle­dech poměr­ně pozo­ru­hod­ný počin, kte­rý sto­jí za to zhléd­nout v pří­pa­dě, že se ori­en­tu­je­te v sou­čas­nos­ti i his­to­rii fil­mo­vých adap­ta­cí komik­sů od DC a cho­vá­te k jejich hrdi­nům osob­ní sym­pa­tie.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře