Nultá hodina -„Když se ručičky na hodinách života zastaví, je třeba posunout je vpřed.“

A10150F0007016 nulta hodina 2d

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Máte rádi romá­ny Jany Poncarové? Chcete se dozvě­dět, co to vlast­ně ta nul­tá hodi­na je? Již v pořa­dí šes­tý román z pera Jany Poncarové se vám bude roz­hod­ně líbit. 

 Hedvika Adlerová se vra­cí po sed­mi letech do pová­leč­né­ho Československa, kde pra­co­va­la v Londýně a v Africe ve vojen­ské služ­bě, kde jako řidič­ka vidě­la mno­ho hrůz vál­ky. Postupně se sna­ží dát dohro­ma­dy svůj život a začít tam, kde skon­či­la. Bohužel to není tak jed­no­du­ché. Zjišťuje, že si se svým man­že­lem vůbec nero­zu­mí, za tu dobu se od něj odci­zi­la, také se dost změ­ni­la, jako kaž­dé­ho roz­hod­ně vál­ka změ­ní. Také ji čeká rekon­struk­ce let­ní­ho síd­la po jejích rodi­čích. Do toho se ješ­tě sezná­mi­la s jed­ním mužem, kte­rý ji oprav­du okouz­lil. Její rodi­če skon­či­li v kon­cen­t­rač­ním tábo­ře a zbyl jí po nich vel­ký dům u Plzně. Začne pra­co­vat v Praze a sezná­mí se spi­so­va­tel­kou Marciou Davenportovou, kte­rá je pří­tel­ky­ní Jana Masaryka. Jak se Hedvika vyrov­ná se vše­mi podo­ba­mi vál­ky, jaký muž se pro ni sta­ne osu­do­vým? Dokáže vystou­pit z tzv. nul­té hodi­ny? Tak to už se nech­te pře­kva­pit a pusť­te se do napí­na­vé­ho čte­ní.

Román je oprav­du nád­her­ný, a jeho čte­ní jsem si uži­la od začát­ku až do kon­ce. Jana Poncarová má svůj úžas­ný a oso­bi­tý styl psa­ní, ve kte­rém veli­ce emo­tiv­ně doká­že popsat život his­to­ric­kých osob­nos­tí, pře­de­vším sil­ných žen, i osu­dy lidí, kte­ré stih­la vál­ka. Její vel­kou před­nos­tí je obrov­ská zna­lost pro­stře­dí, his­to­ric­kých osob­nos­tí dané­ho obdo­bí, i jejich sou­vis­los­ti. V ději se čas­to vysky­tu­je vět­ší množ­ství postav a různá sple­ti­tost vzta­hů, kte­ré Jana Poncarová postup­ně roz­plé­tá. Pro něko­ho to může být slo­ži­té a mož­ná i tro­chu nud­né, ale já to oprav­du milu­ji. Její styl psa­ní je neza­po­me­nu­tel­ný a vždy se těším na její dal­ší román. Mám ráda his­to­ric­ké váleč­né romá­ny a ten­to bude urči­tě pat­řit k těm nej­lep­ším, co jsem pře­čet­la. Věřte, že roz­hod­ně sto­jí za pře­čet­ní a dopo­ru­čím ho napros­to všem, jeli­kož toto obdo­bí jsou vlast­ně naše his­to­rie, kte­rá ovliv­ni­la naše živo­ty na mno­ho a mno­ho let. Zaujal mě už ten název kni­hy Nultá hodi­na a musím říci, že to autor­ka veli­ce dob­ře popsa­la.

„Když se ručič­ky na hodi­nách živo­ta zasta­ví, je tře­ba posu­nout je vpřed.“

Ukázka z kni­hy:

Když use­dá­me ke sto­lu a Leopold odta­hu­je žid­li, na níž sedá­val Bedřich, zabo­lí mě výčit­ka. Nalijeme si navzá­jem kávu, je to jeden z našich prv­ních, kte­ré si tepr­ve nachá­zí­me. Mezi sous­ty chle­ba s dže­mem se na sebe usmí­vá­me, sem tam se pohla­dí­me, dote­ky máme mís­to slov.

„Nezdržím se dlou­ho, „sli­bu­ju, když vyjíž­dí mer­ce­deskou z vrat a otá­čí ji, abych jen nased­la a roze­hna­la kola úzkou ces­tou, kte­rá vede od vily na hlav­ní sil­ni­ci.

Pobrukuju si spo­lu s moto­rem. Krajina mě konej­ší, dojí­má se nad cha­loup­ka­mi ve všech ves­ni­cích, jimiž pro­jíž­dím. Zatroubím na děti na návsi a radost­ně jim zamá­vám.

Potom už zahléd­nu Ladislavův záme­ček. V posled­ních měsí­cích jsme se sblí­ži­li, dokon­ce mi navr­hl tyká­ní s poznám­kou, že jsem jeho ado­p­tiv­ní dce­ra.

Brána je doši­ro­ka roze­vře­ná vje­du na nádvo­ří a zapar­ku­ju ved­le vyprah­lé kaš­ny, jejíž okra­je jsou oko­ra­lé. Dotknu se jich.

„Ještě jsme ji nestih­li opra­vit. Je až na posled­ním mís­tě,“ zavo­lá na mě Ladislav z okna v prv­ním poscho­dí. „Vítej! Půjdeš naho­ru, ane­bo chceš rov­nou obhléd­nout pan­ství?“

„Prošla bych se.“

Než seběh­ne dolů, pro­hlí­žím si nádvo­ří. Dláždění je zvl­ně­né, jako by se po něm pro­jíž­dě­la těž­ká auta. Opodál pod vyso­kou lípou se vrší podiv­ná hro­ma­da nesou­ro­dé­ho dře­va. Jako by někdo roz­bil skří­ně a truh­ly, vytr­hal pod­la­hu, vyrval trá­my a ani se neob­tě­žo­val naře­zat je na stej­nou dél­ku, aby se nimi dob­ře při­klá­da­lo do kamen.

Několik slov o autor­ce:

Jana Poncarová je novi­nář­ka a spi­so­va­tel­ka. Žije v Plzni a v Dobřívě. Ve své tvor­bě se inspi­ru­je sku­teč­ný­mi udá­lost­mi, opí­rá se o rešer­še a roz­ho­vo­ry s pamět­ní­ky. Debutovala v roce 2018 romá­nem Podbrdské ženy, kte­rý se setkal s nad­še­ným čte­nář­ským ohla­sem. Její dru­hý román Eugenie zís­kal v roce 2020 Cenu čte­ná­řů České kni­hy. Je také autor­kou titu­lů Alžběta a Nina, Cyklistka, Herečka a Nultá hodi­na. V roce 2023 vyda­la se spo­lu­prá­ci s his­to­ri­kem Jiřím Sankotem kni­hu Deník Věrky Kohnové při­po­mí­na­jí­cí osud této židov­ské dív­ky a její rodi­ny.

Autorka: Jana Poncarová

Žánr: his­to­ric­ká pró­za, román, čes­ká pró­za

Počet stran: 296

Vydáno: 2023, Vydalo nakla­da­tel­ství Motto ve spo­leč­nos­ti Albatros media, Praha

Vazba: váza­ná s papí­ro­vým pota­hem a lami­no­va­ným pře­ba­lem

ISBN 978-80-267-2539-8

Knihu může­te kou­pit zde