Pád Bílého domu je slušně řečeno hrozná „mrva“

Nemám ve zvy­ku vyklá­dat děj fil­mu, jeli­kož divák je pak při­pra­ven o zásad­ní pře­kva­pe­ní. V tom­to pří­pa­dě ovšem nejen udě­lám výjim­ku, ale navíc tvr­dím, že tím divá­ko­vi pro­ká­žu služ­bu a pokud by se pře­ci jen vydal do kina, o „záži­tek“ jej nepři­pra­vím.

Souboj jedi­né­ho, osa­mo­ce­né­ho bojov­ní­ka vůči pře­si­le „rabi­á­tů“ v uza­vře­ném pro­sto­ru není na fil­mo­vém plát­ně roz­hod­ně nový. V his­to­rii fil­mu bychom našli dosta­tek kva­lit­ních pří­kla­dů, a pokud bychom si při­po­mně­li nověj­ší his­to­rii, sta­čí zmí­nit tři mil­ní­ky „Rambo“ („First Blood“) z roku 1982, „Smrtonosnou past“ („Die Hard“) z roku 1988 a „Přepadení v Pacifiku“ („Under Siege“) z roku 1992. Jak by mohl tako­vý film vypa­dat v sou­čas­nos­ti, pak názor­ně uka­zu­je indonéský film „Zátah“ („Serbuan maut“) z roku 2011.

Hrdinou fil­mu „Pád Bílého domu“ je býva­lý šéf pre­zi­den­to­vy ochran­ky Mike Banning (Gerald Butler). Bývalý, pro­to­že nedo­ká­zal zabrá­nit smr­ti man­žel­ky pre­zi­den­ta Ashera (Aaron Eckhart). To je samo­zřej­mě klišé jako hrom, ale to bych musel psát za kaž­dou dal­ší větou. Mimochodem, minu­ty, kte­ré ve fil­mu zkrášli­la Ashley Juddová, coby pre­zi­den­to­va man­žel­ka Margaret, pat­ří k těm zají­ma­věj­ším.

Prezident truch­lí, Mike si vyčí­tá vinu, zatím­co byl pře­su­nut do kan­ce­lá­ře a tou­ží po návra­tu zpět k ochran­ce. To se spl­ní, když Bílý dům pro­rad­ně pře­pad­nou tero­ris­té. Mýlili bys­te se, pokud bys­te sáze­li na arab­ské fana­ti­ky, pro­to­že v kur­zu zača­li být Korejci ze sever­ní čás­ti ost­ro­va. Jsou zlí, orga­ni­zo­va­ní, zarpu­ti­lí a do půl­ky fil­mu i skvě­le stří­le­jí.

Ti upou­ta­jí veš­ke­rou pozor­nost s pomo­cí doprav­ní­ho leta­dla, kte­ré neo­hro­že­ně zakrou­ží nad Bílým domem, sestře­lí jen tak mimo­děk dvě nej­mo­der­něj­ší ame­ric­ké stí­hač­ky, jak u nás říká­me Raptory a na zemi postří­lí spous­tu civi­lis­tů. Z těch pře­ži­vších se záhy sta­nou vojá­ci, kte­ří pře­kva­pí ochran­ku, postří­le­jí koho­ko­liv, kdo se jim posta­ví do ces­ty, pro­nik­nou do Bílého domu a tam čist­ku dokon­čí, zajmou pre­zi­den­ta a pár dal­ších nej­vý­znam­něj­ších čini­te­lů nej­moc­něj­ší země na svě­tě.

S nimi se do Bílého domu dosta­ne i chudák Mike, kte­rý samo­zřej­mě hned odha­lí neka­lé zámě­ry tero­ris­tů, něko­lik jich vyří­dí, ale pře­ci jen prů­ni­ku do nit­ra Bílého domu nedo­ká­že zabrá­nit. Je tomu tak i pro­to, že se tero­ris­ti rov­něž vyklu­bou z ochran­ky jiho­ko­rej­ské­ho pre­mi­é­ra, kte­rý je zrov­na tou dobou na návštěvě ame­ric­ké­ho pre­zi­den­ta a stě­žu­je si, jak zle jej, v jed­né z nej­tech­no­lo­gič­těj­ších zemí svě­ta, ohro­žu­je mili­ó­no­vá armá­da země­děl­ců ze seve­ru.

Situace je niko­liv jen váž­ná, ale pří­mo zou­fa­lá. Prezident a dal­ší čini­te­lé jsou s tero­ris­ty zamče­ní v pod­zem­ním bun­k­ru a celým Bílým domem kor­zu­je zby­tek tero­ris­tů, kte­rý z něj dělá nedo­byt­nou pev­nost. Aby toho neby­lo málo, někde v útro­bách Bílého domu je scho­va­ný pre­zi­den­tův syn a zlý vůd­ce tero­ris­tů Kang (Rick Yune), spo­leč­ně s pro­rad­ným zrád­cem a rov­něž býva­lým čle­nem ochran­ky, Forbesem (Dylan McDermott) zabí­je­jí jed­no­ho ame­ric­ké­ho pohla­vá­ra za dru­hým, aby zís­ka­li kódy pro niče­ní raket. Ano, niko­liv pro odpa­ly, ale pro jejich niče­ní za letu. To je mimo­cho­dem rov­něž jed­na ze zají­ma­věj­ších pasá­ží fil­mu, jeli­kož v syro­vos­ti zabí­je­ní je Fuqua poměr­ně vyna­lé­za­vý.

Mike dělá, co může a aniž by se výraz­ně zapo­til, zachrá­ní pre­zi­den­to­va syna, odpra­ví Forbese a ve vel­kém finá­le vyří­dí i zby­tek tero­ris­tů včet­ně samot­né­ho Kanga. Jak by taky ne, když ješ­tě po roce a půl mimo služ­bu zná kódy ke všem důle­ži­tým zaří­ze­ním, je ve skvě­lé for­mě a tu a tam mu dopře­je štěs­tí. Finále je navíc oko­ře­ně­no fak­tem, že tero­ris­té spus­ti­li odpo­čí­tá­vá­ní zni­če­ní raket, kte­ré by všech­ny jako na povel najed­nou vybuchly na svých sta­no­viš­tích (sic!) a tudíž by, dle před­sta­vy auto­rů, zni­či­ly Ameriku a násled­ně by nasta­la jader­ná kata­stro­fa. Mike tak neza­chra­ňu­je pou­ze pre­zi­den­ta, ale de fac­to celý svět. Výsledkem je spous­ta mrtvých a lehce poni­če­ný Bílý dům, což pře­ži­vší pre­zi­dent glo­su­je hláš­kou, že jej to neza­jí­má, jeli­kož „je zřej­mě pojiš­tě­ný“.

Možná jste se teď zača­li smát nebo se při­nejmen­ším usmí­vat, ale není důvod. V žád­ném pří­pa­dě nejde o paro­dii a všech­ny výro­ky, napří­klad slo­va zástup­ce pre­zi­den­ta, kte­rým je kupo­di­vu mluv­čí Trumbull (Morgan Freeman) o „nevy­jed­ná­vá­ní s tero­ris­ty“, stej­ně jako pate­tic­ké výro­ky minis­try­ně zahra­ni­čí o tom, že „slo­ži­la pří­sa­hu ame­ric­ké vlaj­ce“, jsou pro­ná­še­ny smr­tel­ně váž­ně. Nejde o žád­nou nad­sáz­ku vtip­né­ho Johna McClanea, či věč­ně pový­še­né­ho, „vždy nej­lep­ší­ho“, kucha­ře Rybacka, kte­ré by se daly s úsmě­vem pře­hléd­nout. Nechybí roz­stří­le­ná a pozvol­na k zemi pada­jí­cí, stej­ně jako na kon­ci s pompou a potles­kem vzty­čo­va­ná, ame­ric­ká vlaj­ka.

Přestože teď zná­te děj, kte­rý je plyt­ký jak Balaton, s kli­dem může­te vyra­zit „na sebe­mrs­kač­skou misi“ do kina, pro­to­že jest­li v tom­to fil­mu něco fun­gu­je, pak je to akce a napě­tí, kte­ré se pře­ci jen dosta­ví a dojmy z nich jsou nesdě­li­tel­né. Antoine Fuqua fil­mař­ské řemes­lo ovlá­dá. Proč si ovšem pro svůj film vybral tak nesmy­sl­ný scé­nář a proč se béč­ko­vé­ho natá­če­ní zúčast­ni­ly výše zmí­ně­né herec­ké veli­či­ny, pro mě zůstá­vá napros­tou záha­dou.

Moje hod­no­ce­ní: 40 % (za akci, chvil­ky napě­tí a zná­mé herec­ké tvá­ře)

Photo © FilmDistrict / Phil Caruso