Antoine Fuqua se musel definitivně zbláznit. Tvůrce vynikajícího filmu „Training Day“ a obstojných akčňáků „Odstřelovač“ nebo historického „Král Artur“, natočil bezduchou akční agitku „Pád Bílého domu“ („Olympus has fallen“), vůči níž jsou počiny páně Rolanda Emmericha („Den nezávislosti“) nebo Stevena Seagala (jakýkoliv film v posledních dvaceti letech) hodnotným, kulturním zážitkem.
Nemám ve zvyku vykládat děj filmu, jelikož divák je pak připraven o zásadní překvapení. V tomto případě ovšem nejen udělám výjimku, ale navíc tvrdím, že tím divákovi prokážu službu a pokud by se přeci jen vydal do kina, o „zážitek“ jej nepřipravím.
Souboj jediného, osamoceného bojovníka vůči přesile „rabiátů“ v uzavřeném prostoru není na filmovém plátně rozhodně nový. V historii filmu bychom našli dostatek kvalitních příkladů, a pokud bychom si připomněli novější historii, stačí zmínit tři milníky „Rambo“ („First Blood“) z roku 1982, „Smrtonosnou past“ („Die Hard“) z roku 1988 a „Přepadení v Pacifiku“ („Under Siege“) z roku 1992. Jak by mohl takový film vypadat v současnosti, pak názorně ukazuje indonéský film „Zátah“ („Serbuan maut“) z roku 2011.
 |
Hrdinou filmu „Pád Bílého domu“ je bývalý šéf prezidentovy ochranky Mike Banning (Gerald Butler). Bývalý, protože nedokázal zabránit smrti manželky prezidenta Ashera (Aaron Eckhart). To je samozřejmě klišé jako hrom, ale to bych musel psát za každou další větou. Mimochodem, minuty, které ve filmu zkrášlila Ashley Juddová, coby prezidentova manželka Margaret, patří k těm zajímavějším.
Prezident truchlí, Mike si vyčítá vinu, zatímco byl přesunut do kanceláře a touží po návratu zpět k ochrance. To se splní, když Bílý dům proradně přepadnou teroristé. Mýlili byste se, pokud byste sázeli na arabské fanatiky, protože v kurzu začali být Korejci ze severní části ostrova. Jsou zlí, organizovaní, zarputilí a do půlky filmu i skvěle střílejí.
 |
Ti upoutají veškerou pozornost s pomocí dopravního letadla, které neohroženě zakrouží nad Bílým domem, sestřelí jen tak mimoděk dvě nejmodernější americké stíhačky, jak u nás říkáme Raptory a na zemi postřílí spoustu civilistů. Z těch přeživších se záhy stanou vojáci, kteří překvapí ochranku, postřílejí kohokoliv, kdo se jim postaví do cesty, proniknou do Bílého domu a tam čistku dokončí, zajmou prezidenta a pár dalších nejvýznamnějších činitelů nejmocnější země na světě.
S nimi se do Bílého domu dostane i chudák Mike, který samozřejmě hned odhalí nekalé záměry teroristů, několik jich vyřídí, ale přeci jen průniku do nitra Bílého domu nedokáže zabránit. Je tomu tak i proto, že se teroristi rovněž vyklubou z ochranky jihokorejského premiéra, který je zrovna tou dobou na návštěvě amerického prezidenta a stěžuje si, jak zle jej, v jedné z nejtechnologičtějších zemí světa, ohrožuje miliónová armáda zemědělců ze severu.
 |
Situace je nikoliv jen vážná, ale přímo zoufalá. Prezident a další činitelé jsou s teroristy zamčení v podzemním bunkru a celým Bílým domem korzuje zbytek teroristů, který z něj dělá nedobytnou pevnost. Aby toho nebylo málo, někde v útrobách Bílého domu je schovaný prezidentův syn a zlý vůdce teroristů Kang (Rick Yune), společně s proradným zrádcem a rovněž bývalým členem ochranky, Forbesem (Dylan McDermott) zabíjejí jednoho amerického pohlavára za druhým, aby získali kódy pro ničení raket. Ano, nikoliv pro odpaly, ale pro jejich ničení za letu. To je mimochodem rovněž jedna ze zajímavějších pasáží filmu, jelikož v syrovosti zabíjení je Fuqua poměrně vynalézavý.
Mike dělá, co může a aniž by se výrazně zapotil, zachrání prezidentova syna, odpraví Forbese a ve velkém finále vyřídí i zbytek teroristů včetně samotného Kanga. Jak by taky ne, když ještě po roce a půl mimo službu zná kódy ke všem důležitým zařízením, je ve skvělé formě a tu a tam mu dopřeje štěstí. Finále je navíc okořeněno faktem, že teroristé spustili odpočítávání zničení raket, které by všechny jako na povel najednou vybuchly na svých stanovištích (sic!) a tudíž by, dle představy autorů, zničily Ameriku a následně by nastala jaderná katastrofa. Mike tak nezachraňuje pouze prezidenta, ale de facto celý svět. Výsledkem je spousta mrtvých a lehce poničený Bílý dům, což přeživší prezident glosuje hláškou, že jej to nezajímá, jelikož „je zřejmě pojištěný“.
 |
Možná jste se teď začali smát nebo se přinejmenším usmívat, ale není důvod. V žádném případě nejde o parodii a všechny výroky, například slova zástupce prezidenta, kterým je kupodivu mluvčí Trumbull (Morgan Freeman) o „nevyjednávání s teroristy“, stejně jako patetické výroky ministryně zahraničí o tom, že „složila přísahu americké vlajce“, jsou pronášeny smrtelně vážně. Nejde o žádnou nadsázku vtipného Johna McClanea, či věčně povýšeného, „vždy nejlepšího“, kuchaře Rybacka, které by se daly s úsměvem přehlédnout. Nechybí rozstřílená a pozvolna k zemi padající, stejně jako na konci s pompou a potleskem vztyčovaná, americká vlajka.
Přestože teď znáte děj, který je plytký jak Balaton, s klidem můžete vyrazit „na sebemrskačskou misi“ do kina, protože jestli v tomto filmu něco funguje, pak je to akce a napětí, které se přeci jen dostaví a dojmy z nich jsou nesdělitelné. Antoine Fuqua filmařské řemeslo ovládá. Proč si ovšem pro svůj film vybral tak nesmyslný scénář a proč se béčkového natáčení zúčastnily výše zmíněné herecké veličiny, pro mě zůstává naprostou záhadou.
Moje hodnocení: 40 % (za akci, chvilky napětí a známé herecké tváře)
Photo © FilmDistrict / Phil Caruso
