Hodnocení článku
(4 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Severský dokument dvojice filmařek Louise Detlefsen a Louise Kjeldsen nám představuje jako hrdinky tohoto snímku čtyři oplácané boubelky Marte Nymann, Helene Thyrsted, Pauline Lindborg, Wilde Siem, které se rozhodly veřejně se ke svým kilům navíc přiznat a udělat z nich svou přednost, což divák jistě ocení. Ano, režisérky nám ukazují cestu, jak to má ve společnosti být.
V anotaci ke snímku se můžeme dočíst: „Provokativní dokument sleduje aktivistky „tlustého“ hnutí ve skandinávských zemích. Film o ženách, které se o sobě nestydí říct, že jsou tlusté, přináší revoluci do konvenčního pohledu na krásu, zpochybňuje kosmetické standarty a podporuje pozitivní přístup k lidskému tělu, ať je jakékoliv…“
Tvůrkyním snímku Pěkně tučná sebeláska Louise Detlefsen a Louise Kjeldsen se jevila jako alarmující skutečnost, kolik žen ve skutečnosti není spokojeno se svým tělem, proporcemi a kily navíc, a proto se rozhodly vytvořit tento edukativní dokument, ve kterém se obnažují, vysvlékají a ukazují zcela nahé právě ty ženy, které nemají dokonalé postavy.
„Před dvěma lety jsme v jedné studii četly, že 50 % mladých žen ve věku mezi 15 a 25 nemá rádo svoje tělo. Hlavně proto, že se cítí příliš tlusté. Když jsme o tom řekly svým dcerám ve věku 18 a 16, podivily se: ‚JENOM 50 %?‘ To náš přivedlo k tomu natočit tento film,“ prohlásili režisérky Louise Kjeldsen a Louise Detlefsen
V časosběrném dokumentu Louise Detlefsen a Louise Kjeldsen o čtveřici mladých žen z Dánska, Norska a Švédska zcela cíleně padne mnoho slov, kterými lze označit tyto tučné ženy, jako například boubelky, tlusťošky nebo tlustoprdky. Film není prvoplánovou oslavou nadváhy, ale současně nikoho nehodnotí a nesoudí. Pouze se snaží přijmout člověka takového, jaký je, bez hodnocení, soudů či odsudků. Mít nadváhu sice není zdravé, ale rovněž odmítat sám sebe, cítit se psychicky špatně a snášet urážky není o nic zdravější. Skandinávský dokument je o odvážných ženách, které se mají rády ne proto, že by byly dokonalé, ale aby byly společností přijaty takové, jaké teď aktuálně jsou. Skrze dokument může divák nahlédnout do soukromí aktérek a pochopit tak jejich mentalitu a charakter, což může vést ke vnímání člověka jako individuálního jedince a ne jako zaškatulkovaného obézního tlusťocha. Ačkoliv v dokumentu zazní, že hlavní hrdinky filmu nechtějí sdělovat důvod své nadváhy, rovněž se neplánují nikterak nikomu omlouvat za svůj vzhled a snaží se nést svůj osud sebevědomě a hrdě, i když i v dokumentu vidíme, že okolí jim to dává pěkně sežrat. Nejsou to jen poznámky jízlivých lidí, ale také rozchody s partnerem, různé blokace účtu na sociálních sítích a nedostatečný výběr oblečení, což činí takovým ženám každodenní problémy. V dokumentu se ženy svěří i se svými hluboko uloženými traumaty, jako například pokus o znásilnění nebo stigmatizace jídla, což se na jejich vztahu k sobě samé podepsalo. Dokument diváka provází rozličnými situacemi a ukazuje, s čím vším se žena s nadváhou každodenně potýká. A proto se tyto ženy rozhodly s tímto neutěšeným stavem ve společnosti něco udělat. Rozhodly se mít se rády takové, jaké jsou, ačkoliv to není právě snadné. Mnohá žena v dokumentu uvádí, kterak se po dlouhou dobu trápila rozličnými dietami, aby jo-jo efekt nakonec zvítězil a ona se ocitla ještě tučnější než na počátku. Snad i proto mnohé ženy boj s dietami již vzdaly a raději přijaly své tělo a samy sebe. Ve snímku vidíme, jak i tlusté ženy se chtějí líbit, parádit, líčit, kupovat si hezké věci, fotit se a točit svá videa na sítě.
Film je mírnou provokací a rýpnutím do mainstreamového vosího hnízda uctívačů kultu těla, kteří se nestydí na adresu některých žen fašisticky tvrdit hlášky jako „Jak se mohly takhle vyžrat?“ nebo „Za pár let budou mrtvé…“ V dokumentu účinkující ženy, které navzdory všemu a všem ukazují svá těla tak, jak je pánbůh stvořil, aby dokázaly sobě i světu krásu svých oblých barokních tvarů, které v dějinách historie byly múzou a námětem nejednomu malíři, z čeho vyplývá, že se jedná pouze o proměnlivý ideál krásy. Myslím si, že osvěta skrze dokument Pěkně tučná sebeláska může být prevencí mnohých psychických problémů dětí, dospívajících i zralých žen, jenž nejsou spokojeny se svým vlastním tělem, a které se posléze mohou vyvíjet do podoby větších problémů jako třeba v anorexii či bulimii.
Snímek se mi líbil a potěšil mne tak velmi potřebnou osvětou s cílem zabránit stigmatizaci této skupiny lidí v sociálním poli. Obě režisérky Louise Detlefsen a Louise Kjeldsen se svého scénáře zhostily na výbornou s uměleckým stylem a tak daly možnost vzniku ojedinělého dokumentu s velmi humánním cílem osvěty a přijetí sama sebe takové, jaká jsem.
PĚKNĚ TUČNÁ SEBELÁSKA
Žánr: Dokumentární
Země: Dánsko / Švédsko / Norsko
Rok: 2019
Stopáž: 90 min
Režie: Louise Detlefsen, Louise Kjeldsen
Scénář: Louise Detlefsen, Louise Kjeldsen
Kamera: Sine Vadstrup Brooker, Louise Detlefsen
Hudba: Jenny Wilson
Hrají: Wilde Siem
Produkce: Malene Flindt Pedersen
Střih: Steen Johannessen
Zvuk: Svenn Jakobsen, Simon Ellegaard
(4,91 z 5)