Petr Stach (nar. 1974). V letech 1996-2001 studoval herectví na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU v Praze. Účinkoval na scénách pražských divadel Rokoko, Minor, na scéně Národního divadla (např. Dobře placená procházka, Čarokraj - opera).
Filmografie (výběr): Laputa (2015, režie Jakub Šmíd), jan Hus (TV série, režie Jiří Svoboda), Případy I. Oddělení (TV seriál, 2014, režie D. Wlodarczyk a P. Bebjak), Hořící keř (2013, režie Agnieszka Hollandová), Lidice (2011, režie Petr Nikolaev), Tobruk (2008, režie Václav Marhoul).
Jak byste popsal svého hrdinu Kokose a jeho vztah k hlavní hrdince Johance?
Kokos je asi jako jediná postava ve filmu muzikant profesí, hudba je alfou a omegou jeho života. Hraje na baryton saxofon, na piano, zpívá apod. Do Laputy chodí na pivo skoro denně, s Johankou se tedy zná dobře a jsou přátelé, často se spolu baví o tom, co každý z
nich zrovna řeší. U Kokose je to rozhodnutí založit s jistou Milenou (o které se ve filmu bohužel jenom mluví) rodinu. Kokos podle mě ve filmu zastupuje materiální, spotřební, jednoduchý svět, kdežto Johanka spíš svět ideový nebo duchovní. Od toho se taky odvíjí jejich vztah – Kokos k Johance vzhlíží, váží se jejích názorů a myšlenek, opravdu ji
respektuje. Zatímco Johanka má pro Kokose pochopení, ale ve skutečnosti to, co on říká a řeší, jde tak trochu mimo její zájem. Každý žijí v odlišných světech, ačkoliv jsou si tak blízko a oba v Laputě.
Co pro Kokose znamená Laputa?
Laputa je pro něj hospoda, kterou má kousek od bydliště, takže se svojí povahou a stylem života by tam byl štamgastem, i kdyby se jmenovala Na růžku a obsluhoval tam trochu
nevrlý kníratý pán, i s ním by byl kamarád. Díky Johance je pro něj Laputa místem, kam se těší nejen na pivo. Johanka je pro něj zajímavá osobnost, umí naslouchat a sdělit mu svůj pohled na věc, kterého si on váží, Johanku má upřímně rád a drží jí palce, aby si ve světě také našla to svoje, ať už to bude masážní salón nebo cukrárna, ale osobně si, myslím, že aspiruje na něco úplně jiného.
Jaké zážitky jste si odnesl z natáčení v minimalistické kulise jednoho prostoru se stále stejným osazenstvem?
Dobrý zážitek byl, když místo nealko piva bylo z technických důvodů naraženo plnotučné
a nikdo z herců ani z komparzistů to nevěděl. Já musel pít pivo na ex na každou klapku a Kuba obvykle pod deset klapek nejde. Někteří můj výkon ten večer obdivovali, ale Tereza, která se mnou ve scéně mluvila, mi naznačovala, že už to přeháním. Pak jsem zjistil, že jsem reálně na šrot a nemůžu odjet domů autem.
Měl jste od režiséra prostor k improvizaci a dotváření své postavy ?
Naprosto. Postavu jsem mohl uchopit po svém, interpretoval jsem si scénář tak, že rozhodně nejde číst jen tak povrchně – jako to „co se děje“, ale je potřeba jít po tom, jakou sféru nebo princip daná postava ve vztahu k Johance zastupuje.
Do jaké míry je výpověď Laputy o generaci současných mladých lidí mezi
dvacítkou a třicítkou obecná?
Myslím si, že Laputa není výpovědí o generaci. Je to film z pohledu jedné postavy Johanky o tom, jak se v její duši odráží svět, ve kterém žije, takže ta generace tam je tam skrze ni spolu s dalšími prvky. A díky tomu se s ní může identifikovat každý, kdo hledá svoje místo ve světě. Nejsou tam žádné „generační typy“ a podobné obecné nesmysly. To, že ve filmu mají prostor lidé, kteří „něco dělají“ - ať už zájmově nebo profesně jako Kokos - mi připadá logické, to jsou ty věci, díky nimž jsou lidé „zajímaví“, nebo které jsou důkazem, že to „svoje místo“ už našli či jsou na dobré cestě ho najít, a právě vůči nim se Johanka vymezuje.
Nejnovější komentáře